Článek
Potkaly jsme se po dlouhé době. Taková ta klasická večerní babská jízda, o které se týdny píše „musíme už něco vymyslet“, a pak to většinou zase nevyjde. Tentokrát jo. Šly jsme do lepší restaurace, protože jsme si řekly, že když už se konečně vidíme, tak ať to stojí za to.
Byly jsme čtyři. Všechny unavené, ale hned po první sklence se to v nás nějak přepnulo. Každá si objednala jídlo, k tomu víno – a pak ještě jedno. A ještě jedno. Nechci tvrdit, že jsme vypily nejednu láhev, ale tvrdit to můžu úplně klidně, protože je to pravda.
Bavily jsme se dobře. Probraly jsme všechno, co se za ty měsíce nahromadilo. Drby, samozřejmě. Kdo se s kým rozešel, kdo s kým naopak začal, kdo se tváří, že je šťastný, a přitom se mu to rozsypává pod rukama. Čí manžel je z nich největší dítě, čí šéf je největší psychopat a která kolegyně zase hraje svou oblíbenou hru „já nic, já jen náhodou“. U těch, co jsou single, jsme si udělaly stručnou rekapitulaci jejich vztahového počasí: chvíli slunce, pak bouřka, pak mlha a pak radši nic.
Čas utekl tak rychle, že jsem si toho všimla až ve chvíli, kdy k nám přišel číšník a slušně, ale jasně řekl, že za chvíli bude zavírat a že je poslední objednávka. V ten moment jsme všechny udělaly to samé: automaticky jsme se podívaly na hodinky, i když jsme je většinou ani neměly na ruce.
Začaly jsme se balit. Kabelky, kabáty, telefon, rtěnka, která se během večera někam ztratila. A pak přišlo placení.
Každá samozřejmě chtěla platit sama za sebe. Ne že by to někdo neuměl zaplatit za všechny, ale známe se. To „já to vezmu“ bývá na začátku velkorysé a na konci se mění v účetní oddělení, kde se řeší i dvě koruny za minerálku.
Číšník to vzal po pořádku. První z nás zaplatila, druhá taky. A pak přišla na řadu třetí — a tam se to zaseklo.
„Počkej, tohle je nějak moc,“ řekla a začala se dívat na lístek tak soustředěně, jako by hledala chybu v daňovém přiznání.
Číšník se usmál, ale takovým tím profesionálním způsobem, kdy se člověk usmívá, protože musí.
„Můžu vám to projít,“ řekl.
„To mi projděte, protože se mi to fakt nezdá,“ odpověděla a tón měla ostrý. A čím víc mluvila, tím víc byla nepříjemná. Arogantní, útočná. Bylo vidět, že už mluví víc víno než ona.
Mně to bylo trapné. A nebyla jsem sama. Zároveň jsem si ale říkala, že jo, chyby se stávají. A taky jsme všechny slyšely historky o tom, jak někde někomu přihodili položku navíc a člověk to bez řečí zaplatil.
Takže jsme do toho nakonec vlezly všechny.
Vzaly jsme to položku po položce. Víno, předkrmy, hlavní jídla, dezerty. Přepočítávaly jsme to nahlas, každá si bránila svoje: „Já měla jen jednu sklenku,“ „Ne, ty jsi měla dvě,“ „To byl dolitej zbytek,“ „Aha, takže tři.“
Číšník stál vedle a vypadal, že by nejradši byl kdekoliv jinde. Ale držel se. Ještě jednou to všechno prošel, pak to zadal do systému znovu a chvíli koukal do obrazovky.
„Máte pravdu,“ řekl nakonec.
Na vteřinu se mi ulevilo. I ta kamarádka se vítězoslavně narovnala, jako by právě odhalila velký podvod.
Jenže číšník pokračoval:
„Je to špatně… ale naopak. Tady vám nebyly naúčtované dvě položky. Je potřeba to doplatit.“
Bylo ticho. Takové to ticho, které trvá možná dvě sekundy, ale připadá vám jako celá minuta.
„Jak… doplatit?“ řekla kamarádka najednou mnohem tišeji.
Číšník nám ukázal konkrétní položky. Dvě sklenky vína a jedno espresso. Nic dramatického, ale princip byl jasný: kdyby mlčela, odešly bychom levněji. A kdybychom mlčely my, taky.
Nejhorší na tom bylo, že jsme se vlastně nepoučily ani v tu chvíli. Místo abychom to prostě zaplatily a šly, začaly jsme se do toho zamotávat ještě víc. Každá měla najednou potřebu dodat nějakou poznámku, aby to zachránila, aby to nebyla taková ostuda. Jenže čím víc jsme mluvily, tím to bylo horší.
Doplatily jsme. Číšník byl pořád slušný, ale bylo vidět, že už toho má taky dost. My jsme se rychle rozloučily a šly ven.
Na ulici jsme se chvíli tvářily, že se nic nestalo. Pak to ale prasklo.
„Ty ses musela ozvat,“ řekla jedna.
„Já? Vy jste se do toho pak pustily všechny,“ bránila se kamarádka, ale sama cítila, že to nebyla její nejlepší chvíle.
A měla pravdu. Vztek jsme sice mířily na ni, ale každá z nás věděla, že kdybychom chtěly, mohly jsme to utnout. Jenže ne. Sebekritika přišla až venku, samozřejmě.
Domů jsem šla s divným pocitem. Večer byl skvělý, to jo. Jen jsem si říkala, že kdyby existovala karma pro restaurace, tak jsme ji právě nakrmily. A že příště, až budeme dělat účetní audit u stolu, možná bude lepší mít aspoň jednu z nás střízlivou.
