Článek
Půjčit peníze bratranci byla jedna z těch věcí, které bych dneska nejradši vzala zpátky. Ne proto, že bych mu přála něco špatného. Ale protože to zbytečně rozbilo vztahy v rodině a mně to sežralo nervy.
Bratranec kupoval dům. Starší, potřeboval rekonstrukci. Klasika. Banka mu samozřejmě nepůjčila na plnou hodnotu, a i kdyby půjčila, při splátkách by ho to nejspíš položilo. Tak se rozhodl, že si „dofinancuje“ zbytek po rodině. Vždycky to uměl podat tak, že to zní rozumně: jen na chvíli, jen překlenout, než se to celé rozběhne. Že jakmile se nastěhují, stabilizuje se to, bude klid.
Půjčil si od vlastních rodičů, půjčil si od dalších příbuzných. A pak přišel za mnou.
Nebyla to nějaká šílená částka, žádné miliony. Ale pro mě to nebyly drobné. Musela jsem sáhnout do úspor. A i když se řekne „pár set tisíc“, je za tím dost práce a dost odříkání. Člověk to nevyhraje v loterii. Prostě šetří, odkládá, někdy si nekoupí něco, co by si koupit mohl, jen aby měl rezervu.
Bratranec byl v tu chvíli milej, vděčnej, plnej slibů. Domluvili jsme se na splátkách. Jasně napsané, kdy a kolik. Nešlo o žádné úroky, žádné vydělávání. Jen aby mi ty peníze postupně vrátil, jak slíbil.
Ze začátku to fungovalo. Splátky chodily včas. Říkala jsem si, že jsem ho možná špatně podcenila a že to bude v pohodě. Jenže pak se to začalo měnit.
Jednou přišla splátka o pár dní později. Podruhé poslal míň. Potřetí vynechal úplně. Vždycky k tomu přišla nějaká zpráva: že to teď nevyšlo, že měl nečekaný výdaj, že to pošle příští týden. A já jsem si pořád říkala, že se to stane. Že to není důvod dělat z toho drama.
Jenže když se to opakovalo, začalo mi docházet, že to není náhoda. Že to je nový standard. A hlavně – že se mnou přestal jednat tak, jak jedná člověk, který něco dluží. Najednou to bylo, jako bych otravovala.
Když jsem ho poprvé konfrontovala víc na rovinu, začal se vymlouvat. Že nejdřív platí bance, ať má „hlavní dluh“ pod kontrolou. Že hypotéka je priorita. Že rodina počká. Řekl to skoro tak, jako by to byla samozřejmost. Jako by moje úspory byly méně důležité než jeho klid.
A mě to začalo zvedat ze židle. Nešlo ani tak o to, že by jednou nemohl. Šlo o ten přístup. O to, že se z dohody stalo něco, co se může posouvat donekonečna, protože přece „jsme rodina“.
Začala jsem to řešit aktivněji. Psala jsem mu jasně, že chci splátky podle dohody. Že mi to taky zasahuje do rozpočtu. Že jsem s tím počítala a že nemůžu dělat, jako by se nic nedělo. Reakce byly střídavě omluvné a naštvané. Jednou mi děkoval, jak jsem mu pomohla. Podruhé mi naznačil, že jsem přehnaně hrotící.
Nakonec se do toho vložil i můj táta. Už mu to bylo divné, viděl, že mě to štve. Řešil to se svým bratrem – s bratrancovým tátou. A já jsem si na chvíli myslela, že když se do toho vloží „starší generace“, že se to srovná.
Jenže bratrancův táta měl pro syna pochopení. Že to má těžké. Že dům, rekonstrukce, banka. Že se snaží. Že to prý určitě doplatí. A mezi řádky bylo jasné, že bych měla být trpělivá a neřešit to tolik. To mě dorazilo.
Pak přišla věc, která mě vytočila úplně. Bratranec přijel jednou na návštěvu novým autem. Jasně, z druhé ruky. Ale pořád auto, které nestojí pár korun. A já v tu chvíli koukala a říkala si: takhle to jako funguje? Na splátku mi pošle míň, nebo ji vynechá, ale auto se najde?
Mně je jasné, že každý potřebuje nějak fungovat. Ale když nemám na splátky, tak si nekupuju drahé věci. Když někomu dlužím, tak se snažím aspoň ukázat, že to beru vážně. Ne že si pořídím něco, co vypadá, že se mám vlastně fajn.
A tím se to celé rozjelo. Už to nebylo jen mezi mnou a bratrancem. Začalo se to řešit po rodině. Někdo mi řekl, že mám pravdu. Někdo mi řekl, že přeháním. Někdo mi naznačil, že kdybych půjčila, tak mám držet pusu, protože „půjčky v rodině“ jsou vždycky citlivé. A někteří mě začali brát jako hysterku, co pořád otravuje a kazí atmosféru.
Jenže já jsem nikoho neprosila, ať mi ty peníze dá. Já je půjčila s dohodou, která se nedodržuje. A místo aby se řešilo, že dlužník nedodržuje, řeší se, že já to chci zpátky.
Nejhorší na tom je, že to nepřineslo nic dobrého. Peníze se nevrací tak, jak mají. Rodina je rozhádaná, nebo minimálně rozdělená na tábory. Někteří se mnou radši nemluví o ničem, jen aby se do toho nezamotali. Jiní mi to zase opakovaně připomínají, ať to „nechám být“, že to nestojí za to.
Jenže ono to stojí za to. Ne kvůli principu. Kvůli tomu, že to jsou moje peníze. Moje úspory. Můj čas a moje práce.
A já jsem si z toho vzala jednu jednoduchou věc: půjčit v rodině je často rychlé rozhodnutí a dlouhá kocovina. A někdy je to taková kocovina, že se z ní nevyspíte ani po letech.
