Článek
Chtějí po mně, abych chodil na samoobslužné pokladny. Vlastně ne že chtějí. Oni mě tam tak nějak nenápadně tlačí.
Přijdu do hypermarketu s vozíkem, nakoupím běžné věci, nic speciálního. Dojdu k pokladnám a vidím deset klasických kas. Otevřená jedna, maximálně dvě. Před nimi fronta. A zbytek? Ticho, pásy stojí. Zato z druhé strany slyším pravidelné hlášení: „Upozorňujeme zákazníky na volnější samoobslužné pokladny v pokladní zóně.“ A mezi tím pokladní z otevřené kasy volá: „Pojďte si na samoobslužné.“
Dobře. Chápu. Obchody šetří. Mzdy nejsou levné, technologie už jsou. A upřímně, někdy je to i rychlejší než čekat deset minut ve frontě. Nejsem proti moderním věcem. Nemám problém si nákup načíst sám.
Jenže pokaždé, když tam stojím, mám pocit, že dělám něco špatně. Nebo že obtěžuji.
Začnu markovat zboží. Píp. Píp. Píp. A pak to přijde. Položím věc do váhové zóny a pokladna začne hlásit, že položka nebyla správně zvážena. Nebo že jsem ji neodložil. Nebo že tam je něco navíc. Zasekne se. Na displeji červený vykřičník. A já stojím a čekám.
Zvednu ruku, rozhlédnu se. Pokladní má na starost klidně deset těchto kas. Lítá od jedné ke druhé. Než přijde ke mně, může to trvat. Mezitím stojím jako trubka a ostatní kolem mě markují dál.
Když konečně dorazí, většinou ani neodpoví na pozdrav. Jen přiběhne, něco odťuká, bez jediného slova odblokuje pokladnu a je pryč. Žádné „je to v pořádku“, žádné „děkuji“. Jen rychlý zásah a zmizí k další červené kontrolce.
Posledně jsem kupoval balené maso. Na obalu byly dva kódy. Jeden větší, jeden menší. Načtu první – chyba. Přijde pokladní a suše mi řekne: „Musíte načíst ten druhý kód.“ Tečka. Bez toho, aby mi řekla který. Bez toho, aby mi ho ukázala.
Dobře. Zkusím to znovu. Samozřejmě jako naschvál znovu trefím ten špatný. Zase chyba. Pokladní si povzdechne tak, že to slyší snad až ve skladu. Jako bych jí právě zkazil den. Znovu odblokuje pokladnu a teprve pak mi konečně ukáže, který kód myslí.
Měl jsem sto chutí jí to tam nechat a jít. Ne proto, že bych to nezvládl. Ale proto, že si člověk připadá jak naprostý hlupák. Dělám jejich práci a ještě jsem za troubu.
A to nemluvím o věcech s omezením prodeje. Stačí lahev vína nebo pivo a systém se zasekne. „Čekejte na obsluhu.“ Tak čekám. Dívám se do stropu, na displej, na ostatní lidi. Pokladní přiběhne, bez pohledu potvrdí věk a zase odběhne.
Tohle by se ještě dalo přežít. Je to otravné, ale budiž.
Horší je ten pocit, že mě obchod má předem za zloděje.
U samoobslužných pokladen skoro vždycky stojí sekuriťák. Ne někde opodál. Ale klidně dva metry ode mě. A kouká mi pod ruce. Sleduje každý pohyb, každé pípnutí. Jako bachař někde ve věznici. Ne nenápadně. Otevřeně. Vyloženě kontrolně.
Já chápu, že se tam krade. Že někdo něco „zapomene“ načíst. Ale já tam stojím s plným vozíkem, všechno poctivě markuju, ještě si dávám pozor, abych se nepřehmátl – a stejně mám pocit, že jsem podezřelý.
Dělám jejich práci. A ještě jsem pod dohledem, jako bych byl poslední lump.
A pak přijde finále. Zaplatím, vezmu tašky a chci odejít. Branka se neotevře. Samozřejmě. Musím vzít účtenku, najít čárový kód a přiložit ho ke čtečce, aby mě to pustilo ven. Bez účtenky neprojdu.
Stojím tam s taškami, lovím papírek, zatímco za mnou čeká další člověk. A říkám si, kdy jsme se dostali do fáze, kdy zákazník dělá práci obchodu a ještě se musí prokazovat, že je poctivý.
Nejsem proti samoobslužným pokladnám. Když fungují, jsou rychlé. Ale když už obchody chtějí tak moc šetřit, mohly by aspoň zajistit, aby jejich zaměstnanci jednali normálně. Aby člověk neměl pocit, že obtěžuje, když potřebuje pomoc. A aby na něj nikdo nekoukal, jako by čekal, kdy konečně něco strčí do kapsy.
Protože nakupovat by měla být obyčejná věc. Ne test trpělivosti a důvěry.
