Článek
Dělám v korporátu už pár let. Klasická kancelářská práce. Počítač, tabulky, meetingy, cíle na kvartál, hodnocení na konci roku. Nejsem žádný tahoun firmy, ale ani průšvihář. Prostě další kolečko ve stroji. Přijdu, udělám si svoje, splním, co mám, a jdu domů. Žádné velké ambice, žádné revoluce. Stabilita, výplata včas, nějaký ten benefit.
Funguje to pořád stejně. Každý rok si nastavíme cíle, v půlce roku si řekneme, jak si stojíme, na konci roku přijde hodnocení. Občas zpětná vazba s nadřízeným, kde si projdeme čísla a pár obecných vět o rozvoji. Jednou za čas teambuilding, kde si zahrajeme bowling nebo pojedeme na víkend mimo město a tváříme se, že jsme jedna velká rodina. Firemní hodnoty na plakátech, interní newsletter o tom, jak si váží zaměstnanců a jak je pro ně důležitá otevřená komunikace. Rutina, kterou zná asi každý, kdo si podobným zaměstnáním prošel.
Loni ale přišla novinka. Firma spustila rozsáhlé hodnocení spokojenosti zaměstnanců. Velká věc. Maily od HR, prezentace na poradách, opakované zdůrazňování, jak je pro vedení klíčové slyšet náš názor. Každý dostal několik dotazníků. V každém pár obecných otázek na spokojenost, pár konkrétních na fungování týmu, vedení, komunikaci, pracovní podmínky. A hlavně prostor pro vlastní komentáře.
Opakovalo se to pořád dokola: je to anonymní. Odpovědi se zpracují jen jako agregát. Nikdo se nemusí bát napsat, co si myslí. Komentáře uvidí jen relevantní osoby, a to pouze ve vztahu k danému tématu. Očekává se slušnost, ale otevřenost je vítaná. Dokonce zaznělo, že bez upřímné zpětné vazby se firma nemůže posouvat dál.
Chvíli jsem váhal. Člověk má v sobě přirozenou opatrnost. V korporátu si zvyknete filtrovat, co říkáte a komu. Na druhou stranu jsem si řekl, že když už se ptají a tak zdůrazňují anonymitu, tak je fér odpovědět. Nepsal jsem žádné výlevy. Nepotřeboval jsem si vybíjet frustraci. Snažil jsem se být věcný a konkrétní.
Napsal jsem, co mi vadí – nejasné zadávání úkolů, často měnící se priority, komunikace na poslední chvíli. Že se některé projekty rozjedou bez jasného zadání a pak se dohánějí chyby. Zmínil jsem i to, co funguje – dobrý tým, ochotu kolegů si pomáhat, flexibilitu. Myslel jsem si, že to je konstruktivní zpětná vazba. Že přesně tohle by mělo vedení zajímat.
Nepřišlo mi, že bych překročil nějakou hranici. Žádné osobní útoky, žádná jména. Jen konkrétní situace a návrhy, co by šlo dělat lépe. Odeslal jsem to a dál to neřešil.
Uplynulo pár měsíců a přišlo roční hodnocení. Sedím s nadřízeným v zasedačce, projíždíme čísla. Výkon v zásadě stejný jako loni. Projekty splněné, žádný zásadní problém. Občasné drobnosti, ale nic, co by vybočovalo z běžného průměru. Atmosféra neutrální, žádné napětí.
Jenže když došlo na osobní ohodnocení, zůstal jsem chvíli koukat. Spadlo skoro na polovinu.
Nejdřív jsem si myslel, že špatně slyším. Zeptal jsem se proč. Odpověď byla neurčitá. Rozpočtová omezení. Nové nastavení odměňování. Celková optimalizace nákladů. Musíme šetřit. Nic konkrétního, co by se týkalo přímo mě. Žádná výtka k výkonu, žádná zmínka o chybách, žádný konkrétní důvod, proč právě já.
Zkoušel jsem se doptat. Jestli je něco, co mám zlepšit. Jestli se něco změnilo v očekáváních. Odpovědi byly obecné. Že všechno je vlastně v pořádku, ale situace je taková, jaká je. Odcházel jsem z té schůzky s pocitem, že mi něco uniká.
Za sebou nevidím propad výkonnosti. Nedostal jsem žádné varování, žádnou negativní zpětnou vazbu, která by takový zásah ospravedlnila. A pak mi to postupně začalo docházet.
Možná ten dotazník nebyl tak anonymní, jak se tvářil.
Nejsem naivní. Vím, že styl psaní je rozpoznatelný. Že když napíšete konkrétní příklad z projektu, který řešili tři lidé, není těžké odhadnout autora. A v menším týmu se věci šíří rychle. Pokud si někdo z nadřízených spojil moje komentáře se mnou, tak to sice nikdo nikdy nepřizná, ale vysvětlení by to mělo.
Možná si to jen namlouvám. Možná opravdu došlo ke škrtům a padlo to zrovna na mě. Jenže ten časový sled je zvláštní. Firma vyzve zaměstnance k otevřenosti, slíbí anonymitu a pár měsíců poté bez konkrétního vysvětlení sáhne na peníze právě těm, kteří se ozvali.
Od té doby jsem opatrnější. Když přijde další průzkum spokojenosti, odpovídám neutrálně. Spokojený. Spíše spokojený. Bez připomínek. Ne proto, že by bylo všechno ideální, ale protože jsem pochopil, že upřímnost má někdy svoji cenu.
Pořád jsem jen kolečko ve stroji. Jen jsem si teď víc jistý tím, že stroj si pamatuje víc, než tvrdí. A že anonymita je často jen slovo v prezentaci, které zní dobře na poradě, ale v praxi může mít úplně jiný význam.
