Článek
V práci trávím dost času. Když to řeknu nahlas, zní to skoro jako přiznání. Ne jako něco, čím by se člověk měl chlubit. Jenže ono to má i druhou stránku – mám díky tomu výsledky. Dobré. Takové, kterých si všímá vedení i kolegové.
Pro šéfy jsem ten spolehlivý typ. Když hoří termíny, když se dohánějí projekty, když někdo vypadne, většinou jsem to já, kdo je „po ruce“. Ne protože by mi někdo držel pistoli u hlavy. Já prostě přijdu. Dám si kafe, sednu, dotáhnu to. A ono to funguje. Mám pověst člověka, který to zvládne i na poslední chvíli a bez zbytečných řečí.
Kolegové si mě taky chválí. Že prý je fajn mít někoho, komu můžou napsat, když je průšvih. Že když je potřeba záskok, tak se na mě dá spolehnout. Že když se něco pokazí, nehraju si na uraženého, ale řeším. Často to zní jako kompliment, někdy skoro jako úleva. A já jim to nevyčítám. Naopak – je příjemné cítit, že jsem užitečný. Že někam patřím.
Odrazilo se to i na kariéře. Bonusy jsou slušné, peníze pěkné, firma mě bere jako perspektivního člověka. V hodnoceních mám „proaktivní“, „orientovaný na výsledek“, „team player“. Kdybych to četl u někoho jiného, možná bych se zasmál. Ale u mě to sedí. Ne proto, že bych byl takový hrdina. Spíš proto, že mi v práci jde věřit tomu, že když něco udělám, má to konec.
Jenže to je jen půlka pravdy.
Ta druhá půlka je, že se mi v práci často dýchá líp než doma.
Kdykoliv přijdu domů, čeká mě manželka a děti. A spolu s nimi hromada věcí, které by se měly řešit. Ne jednou týdně. Každý den. Co se stalo ve škole, kdo co zapomněl, kdo má zítra tělocvik a nemá podepsaný lístek. Co zase manželku potkalo, s kým se pohádala, co jí kdo řekl, co ji naštvalo. Kdo co rozbil, kdo co vylil, kdo koho šťouchl, kdo brečí, protože „to není fér“.
A já doma nevypnu ani na chvilku. Sotva odložím klíče, mám pocit, že mi někdo hodí do náruče další úkol. Další problém. Další drobnost, která se musí vyřešit hned, protože jinak se z toho stane katastrofa. Nejhorší je, že to často ani nejsou velké věci. Jen jsou pořád. Jeden za druhým. Bez mezery.
V práci je jasný začátek a jasný konec. Projekt má zadání, termín, výsledek. Když se něco pokazí, dá se to opravit. Když se něco povede, někdo to ocení. Dostanu pochvalu, bonus, dobrý pocit. Dokonce i kritika je tam nějak… čistá. Věcná.
Doma je to rozmazané. Doma není „hotovo“. Doma je jen další kolo. I když něco vyřeším, za pět minut je tu něco dalšího. A manželka, unavená stejně jako já, často nechce řešení. Chce, abych byl u toho. Abych poslouchal. Abych reagoval správně. A já někdy nevím, co je správně. Když mlčím, je to špatně. Když poradím, je to špatně. Když řeknu, že už nemůžu, je to špatně dvojnásob.
Nechci z ní dělat viníka. Ani z dětí. Jsou to naše děti, náš život, naše domácnost. Jenže pravda je, že mě to unavuje. Ne fyzicky, ale hlavou. V práci jsem unavený taky, jasně. Ale je to únava, která dává smysl. Doma mám často pocit, že jsem unavený ještě dřív, než jsem vůbec začal.
A tak utíkám do práce.
Ne tak, že bych si to ráno přiznal do zrcadla. Dělám to nenápadně. Vezmu si „ještě jeden úkol“, „ještě to dodělám“, „ještě zítra ráno pošlu“. Zůstanu déle, vezmu si směnu navíc, nabídnu se na záskok. Vždycky to má rozumné vysvětlení. Vždycky to zní jako zodpovědnost.
A ono to zodpovědnost do určité míry je. Jenže zároveň je to únik.
V práci mě ocení. V práci vím, co ode mě chtějí. V práci jsem mezi lidmi, se kterými si sednu – aspoň na té pracovní, někdy i lidské rovině. Dáme si kafe, prohodíme pár slov, zasmějeme se. Někdo mi řekne „díky“ a já tomu věřím. Doma se „díky“ často ztratí mezi hlukem a dalšími požadavky.
Někdy se přistihnu, že když parkuju před barákem, sedím ještě chvíli v autě. Jen tak. Ticho. Jako bych si potřeboval nadechnout, než vejdu dovnitř. A to je asi moment, kdy mi dochází, že něco není v pořádku. Že to není jen o tom, že mám rád práci. Že to není jen o ambicích a kariéře.
Je to o tom, že doma už neumím odpočívat. A v práci ano.
Nevím, jak z toho ven. Neexistuje jednoduchý krok, kterým to spravím. Nemůžu přestat chodit do práce, protože bych se zhroutil finančně i hlavou. Nemůžu „vypnout rodinu“, protože to nejde. A nechci být ten chlap, který jednoho dne zjistí, že sice má skvělé výsledky, bonusy a pověst spolehlivého člověka… ale doma je jen cizí.
Jenže zatím je pro mě práce místo, kde se cítím viděný a užitečný. A domov místo, kde se cítím potřebný, ale vyčerpaný.
A to je rozdíl, který se neříká nahlas, protože se za něj člověk trochu stydí.
