Článek
S manželkou Lenkou (36) vychováváme dvě děti. Starší syn Matyáš (9) a mladší dcera Karolína (6). A právě rozdíl mezi nimi je to, co mě poslední dobou nejvíc zaměstnává. Někdy mám pocit, že vychováváme dvě úplně odlišné osobnosti, které se k sobě dostaly jen náhodou.
Pamatuju si, jak jsem Matyáše poprvé držel v náručí. Klidně se rozhlížel kolem sebe, skoro neplakal. I jako miminko byl tichý a vyrovnaný. Spal pravidelně, budil se jen když měl hlad, a po nakrmení zase spokojeně usnul. Když se začal smát, bylo to takové tiché, upřímné chichotání. Nikdy nevyžadoval přehnanou pozornost. Stačilo mu být poblíž nás.
Ve školce se adaptoval během pár dní. Zatímco jiné děti plakaly u dveří, on se rozloučil, vzal si stavebnici a šel si hrát. Učitelky ho chválily, že je ohleduplný, že dokáže ostatním půjčit hračku a že se umí zabavit i sám. Nikdy nepotřeboval být středem pozornosti. Má pár blízkých kamarádů, s nimiž si rozumí, a to mu stačí. Doma si rád čte, staví složité konstrukce z lega nebo si vymýšlí vlastní příběhy. Je citlivý, přemýšlivý a často mě překvapí tím, jak hluboké otázky dokáže položit.
Když Lenka podruhé otěhotněla, těšil jsem se, že budeme mít doma ještě víc radosti. Říkal jsem si, že když byl Matyáš tak pohodové dítě, určitě to zvládneme znovu. Jenže už těhotenství bylo jiné. Lenka byla víc vyčerpaná a podle lékařů bylo miminko mnohem aktivnější. Často si stěžovala, že ji dcera kope tak silně, až ji to budí ze spaní.
Karolína přišla na svět hlasitě, energicky a nekompromisně. Její pláč byl pronikavý a dával o sobě vědět, kdykoli nebylo něco podle jejích představ. Spánek byl boj od prvních týdnů. Budila se často, odmítala usínat sama, vyžadovala neustálý pohyb. Jakmile začala lézt, bylo po klidu. Otevřené šuplíky, vysypané skříňky, převrácené květináče. Neustále jsme byli ve střehu.
Když se postavila na nohy, rozběhla se do světa, jako by jí patřil. Nebála se výšek, lezla po prolézačkách, kam si netroufly ani starší děti. Několikrát jsme skončili na pohotovosti s rozbitým kolenem nebo naraženou bradou. A ona? Oprášila se a běžela dál. Jako by bolest byla jen drobná překážka.
Ve školce je nepřehlédnutelná. Učitelky nám říkají, že je mimořádně bystrá, rychle chápe nové věci, má bohatou fantazii. Jenže zároveň je impulzivní, výbušná a potřebuje mít věci pod kontrolou. Když se hraje na obchod, chce být prodavačka. Když si děti hrají na školu, chce být paní učitelka. Pokud jí někdo odporuje, okamžitě zvýší hlas. Dokáže během minuty přejít od smíchu k hysterickému pláči.
Doma je to ještě intenzivnější. Směje se nahlas, zpívá si z plných plic, běhá po bytě tak, že se třesou skleničky ve vitríně. Když má radost, skáče po gauči. Když se zlobí, práskne dveřmi tak silně, že se lekne i pes. Často vyvolává konflikty s Matyášem. Bere mu věci jen proto, aby zjistila, jak zareaguje. Provokuje ho, testuje jeho trpělivost. On většinou ustoupí, odejde do svého pokoje a zavře se. Někdy mě píchne u srdce, že musí být ten klidnější a rozumnější.
Venku mezi dětmi je Karolína jako malý uragán. Rozběhne se k cizí skupince a bez ostychu se zapojí. Nečeká na pozvání. Hned organizuje hru, rozdává role, nastavuje pravidla. Když není po jejím, přijde výbuch. Křik, pláč, někdy i strčení. Párkrát jsem musel řešit situaci s jinými rodiči, kteří na mě koukali s nepochopením.
Lenka říká, že je dcera prostě temperamentní, že má silnou osobnost a že z toho vyroste. Tvrdí, že i ona byla jako malá prý neřízená střela a dnes je z ní normální dospělá žena. Podle ní není důvod dělat z toho problém. Jenže já vidím i druhou stránku. Vidím, jak je Karolína někdy vyčerpaná sama sebou. Jak po záchvatu vzteku sedí v koutě a najednou je z ní malá holka, která neví, co si počít se svými emocemi.
Napadlo mě objednat ji k dětskému psychologovi. Ne proto, že bych si myslel, že s ní je něco „špatně“. Spíš bych chtěl poradit, jak její energii správně směrovat. Jak jí pomoct, aby se naučila zastavit, nadechnout a zvládnout vztek jinak než křikem nebo bouchnutím dveří.
Lenka s tím ale nesouhlasí. Bojí se, že by jí to dalo nálepku. Tvrdí, že potřebuje jen důslednost, jasné hranice a víc sportu. Možná má pravdu. Možná jsem jen úzkostný otec, který hledá problém tam, kde je jen silná povaha.
Ale když si představím, že za rok nastoupí do školy, mám obavy. Jak zvládne sedět v lavici? Jak přijme autoritu učitelky? Jak se vyrovná s tím, že svět se nebude vždy točit podle ní?
Chci, aby byla šťastná. Aby její energie byla její výhodou, ne překážkou. Jen si nejsem jistý, jestli nedělám chybu tím, že váhám mezi intuicí a klidem své manželky. A někdy mě napadne, jestli bych neměl být odvážnější a udělat první krok dřív, než nás k tomu donutí okolnosti.
