Článek
Poslední roky jsem si říkal, že zima už není, co bývala. Jasně, občas mrzlo, občas nasněžilo, ale většinou to byly takové ty „měkké“ zimy, kdy člověk víc řeší bláto než závěje. A upřímně – i mi to vyhovovalo. Rodinný dům je fajn, ale když přijde opravdový mráz, pozná to peněženka dřív než teploměr. Takže jsem si ty teplejší zimy docela pochvaloval. Topilo se míň, účty byly snesitelnější, člověk neměl pocit, že každé přiložené polínko má cenu zlaté cihly. Dům se vyhřál snadněji a člověk nemusel přemýšlet, jestli ještě přiložit, nebo to do rána vydrží.
Jenže letos to bylo jiné. Zima byla tužší, poctivější. Mráz držel, noc co noc to padalo hluboko pod nulu a sníh tentokrát neležel jen pár dní. A samozřejmě to lezlo do peněz všem. Na vesnici je to pak zvláštní režim – komíny jedou naplno, vzduch je těžší a ráno cítíte kouř dřív než kafe. Člověk vyjde ven, nadechne se a hned ví, že se topí naplno. Někdo pálí mokré dřevo, někdo přihodí uhlí, někdo šetří, jak se dá. Občas to člověk přejde – štiplavý kouř, zakroutí hlavou a jde dál. Řekne si, že to k zimě prostě patří.
Jenže jeden soused se v tom vyznamenává pravidelně. A letos víc než kdy jindy.
Všiml jsem si toho poprvé, když jsem ráno odhazoval sníh od vjezdu. Zvedl jsem hlavu a uviděl hustý šedý kouř, který se válel nízko nad zahradami. Ne ten klasický, co jde z komína, když někdo zatopí. Tohle byl těžký mrak, který se držel při zemi a nechtěl pryč. Plazil se mezi ploty a zůstával viset v prostoru, jako by neměl kam odtéct. Na chvíli jsem se lekl, jestli to nejde od nás. Automaticky jsem se podíval na náš komín, jestli se něco neděje. Jenže ten byl v klidu. Kouř šel od vedle.
A protože jsme byli po větru, mohli jsme si to „užít“ naplno. Nejen kouř. Ten zápach. Těžký, štiplavý, chemický. Ne dřevo. Ne uhlí. Něco jiného. Něco, co byste si dobrovolně do kamen nepřiložili. Vlezlo to do oblečení, do vlasů, do chodby, i když byly dveře otevřené jen chvíli. Je to přesně ten typ smradu, který vám zůstane v nose ještě dlouho potom.
O pár dní později jsme se potkali u plotu. Zeptal jsem se ho, co se to tehdy dělo, že měl kolem domu šílený kouř a že jsme to měli celé doma. Zatvářil se rozpačitě, něco zamumlal o tom, že „to špatně chytlo“ a rychle změnil téma. Poprosil jsem ho, ať si na to dá příště větší pozor. Nic vyhroceného. Normální domluva mezi sousedy. Přikývl, odkýval to, tvářil se, že chápe.
Jenže pak se to přesunulo do večera.
Přes den klid. Člověk si skoro říká, že to zabralo. A pak přijde tma. Okna zavřená, lidi doma, nikdo nic nevidí. A najednou to začne. Kouř není vidět, ale je cítit tak, že vás to zvedne z gauče. Stačí otevřít dveře na pár vteřin a smrad je uvnitř. Jako by vám někdo zapálil něco přímo pod oknem.
Nejhorší jsou noci. Ten smrad se drží nízko, visí nad zahradou a vleze do každé škvíry. Kolikrát mě to probudilo. Člověk se převalí, otevře na chvíli okno, aby vyvětral, a místo čerstvého vzduchu přijde další vlna. Ráno otevřu dveře a místo mrazivého čistého vzduchu dostanu do nosu ten známý štiplavý mix. A v tu chvíli mi hlavou proběhne jediné – tohle není normální topení.
Mám podezření, že tam občas pálí odpad. Neříkám, že každý den. Ale některé ty „vůně“ jsou tak specifické, že si to jinak vysvětlit neumím. Plast? Lakované dřevo? Nějaké zbytky ze stavby? Staré hadry? Nevím. Jen vím, že to není běžný kouř z kamen. A že to nechci dýchat já ani moje děti. Člověk si pak říká, co všechno se tím vlastně dostává do vzduchu a jestli to opravdu stojí za pár ušetřených korun.
Vesnice má svoje kouzlo. Ticho, prostor, zahrada, sousedé, co se pozdraví. V létě si člověk sedne ven, slyší ptáky a má pocit, že žije správně. Ale má i svoje zvyky, které nejsou úplně vtipné. Třeba to, že když někomu něco řeknete slušně, odkývá to… a stejně si pojede dál svoje. Protože „u nás se to tak dělá“ nebo protože „to tak dělali vždycky“.
Letos jsem si poprvé opravdu upřímně řekl: díky bohu, že se blíží konec zimy. Že přijde obleva, že se přestane topit tak často, že komíny konečně ztichnou. Ne kvůli účtům. Ty mě štvaly taky, to ne že ne. Ale hlavně kvůli tomu vedle.
Protože na souseda zjevně nepomáhá domluva. A když je venku tma a ten smrad se zase táhne zahradou, je člověk bezmocný. Může zavřít okna, může nadávat potichu doma, může si říkat, že příště už to bude řešit jinak. Jenže pak přijde další večer, další „vůně“ a další přikývnutí u plotu, které nic neznamená.
Takže ano. Letos se těším na jaro víc než kdy jindy. Na den, kdy otevřu okno a místo kouře ucítím mokrou hlínu, trávu a vítr. Na chvíli, kdy se nadechnu a nebudu přemýšlet, co zrovna hoří vedle. A dojde mi, že největší výhra po zimě není teplo. Je to čistý vzduch.
