Článek
Když jsem ho poznala na vysoké, nosil pořád stejnou mikinu. Ne proto, že by neměl jinou, ale protože tahle byla „ještě dobrá“. Tehdy mi to přišlo roztomilé. Byl jiný než kluci, co utráceli stipendium po barech a řešili značky bot. On počítal každou korunu a ještě u toho působil, jako by to byla úplně normální věc.
Pocházel z rodiny, kde peněz moc nebylo. Brigády pro něj nebyly kapesné navíc, ale nutnost. Platit kolej, dopravu, jídlo. Když jsme spolu začali chodit, rychle jsem pochopila, že večeře v restauraci je pro něj malý finanční projekt. Ne že by byl lakomý. Jen měl v hlavě pevně zabudovaný pocit, že peníze nejsou samozřejmost a že každá koruna musí mít důvod.
Po škole se to ještě víc prohloubilo. Zatímco někteří spolužáci dostali od rodičů vybavený byt nebo aspoň finanční polštář, on dostal maximálně objetí a přání hodně štěstí. A tak si všechno budoval sám. Na co si nevydělal, to neměl. Nikdy si nepůjčoval, nikdy si nestěžoval. Prostě přijal, že takhle to je, a makal.
Dnes jsme na tom úplně jinak. Vyděláváme oba slušně. Máme hezký byt, dvě děti, zvládáme si odkládat, jedeme na dovolenou, když chceme. Nemusíme přemýšlet, jestli si můžeme koupit lepší sýr nebo novou bundu. A přesto – v něm se toho moc nezměnilo.
Je to škudlil. Laskavý, pracovitý, zodpovědný… ale škudlil.
Nikdy nevyhodí jídlo, dokud opravdu není za hranou všeho. Když zůstane kousek těstovin, vymyslí z toho další oběd. Oblečení nosí, dokud se skoro nerozpadá. Má trička, která pamatují naši svatbu, a to už je co říct. Když mu navrhnu, že bychom mu koupili nové kalhoty, odpoví, že tyhle jsou přece ještě dobré. I když mají kolena vytahaná a barva už jen připomíná původní odstín.
Sám sobě skoro nic nekoupí jen tak pro radost. Všechno, co není „nutné“, je podle něj nesmysl. Když si já koupím novou kabelku, podívá se na cenovku a jen tiše pozvedne obočí. Nevyčítá mi to, ale je vidět, že by to on sám nikdy neudělal. Naštěstí u dětí tak přísný není. Tam dokáže přimhouřit oko. Možná si v nich plní to, co sám neměl.
To všechno bych zvládla. Vážně. Jeho opatrnost nám koneckonců pomohla vybudovat to, co máme. Díky němu máme rezervu a klidnější spaní. Jenže má jeden zlozvyk, který mě spolehlivě vytočí.
Nechodí k holiči.
Ne že by si nemohl dovolit pár stovek jednou za měsíc. On prostě nechce. Tvrdí, že je to zbytečné, že je to jen pár minut práce se strojkem. A tak si jednou za čas vleze do koupelny, zavře dveře a za deset minut vyjde s hlavou „na ježka“, spokojený sám se sebou.
Teoreticky je to jednoduché. Prakticky jsou vlasy úplně všude.
Na umyvadle, na podlaze, v odtoku, za pračkou, na ručnících. Vždycky mi tvrdí, že to po sobě uklidil. „Vždyť jsem to spláchl,“ říká. Jenže ty drobné černé jehličky se lepí na nohy, zůstávají ve spárách mezi dlaždičkami a já je nacházím ještě tři dny poté. Ta jeho úspora? Možná pár stovek měsíčně. Čas, který tím ušetří? Pár minut. Čas, který pak strávím já s vysavačem a hadrem? O dost delší.
Když mu říkám, že už to dávno nepotřebujeme, že si může dopřát normální službu, jen pokrčí rameny. „Proč bych platil za něco, co si udělám sám?“ odpoví pokaždé stejně. V jeho hlase není vzdor. Je tam železná logika, kterou si za ta léta vybudoval.
Jenže mě už ta logika začíná unavovat.
Nejde o ty vlasy. Jde o to, že on si pořád nedovolí povolit. Jako by měl v hlavě pořád toho studenta, který obrací každou minci dvakrát. A já mezitím sbírám jeho ostříhané vlasy z rohů koupelny a přemýšlím, jestli opravdu stojí za to šetřit tam, kde už dávno šetřit nemusíme.
Někdy si říkám, že příště ten strojek prostě vyhodím. Nebo že mu uklízení nechám celé na něm a nehnou se ode mě ani hadr, ani vysavač. Protože zatím to vždycky dopadne stejně – on si „ušetří“ a já uklízím.
Miluju ho. Vážím si toho, co dokázal. Ale občas bych si přála, aby pochopil, že šetřit se nemá jen peníze. Šetřit se má i energie druhého. A že těch pár stovek za holiče by nás opravdu nezruinovalo – zato by nám možná ušetřilo jednu malou, pravidelnou hádku měsíčně.
