Článek
Pracuju na brigádě v obchodě s oblečením. Taková ta klasika – kasa, doplňování zboží, přerovnávání věšáků, skládání triček do komínků, které stejně někdo za deset minut rozhází. Není to žádná raketová věda. Tomu odpovídají i peníze. Něco málo nad minimální mzdu, žádné benefity, žádné velké řeči o kariérním růstu. Beru to tak, že to k tomu patří.
Co jsem ale nečekala, je, že největší problém téhle práce nebude únava z nohou – ale to, že si na ty nohy nesmím ani na chvíli ulevit.
V práci se nesmí sedět. Ani opřít. Ani na minutu.
Oficiálně to působí „neprofesionálně“. Tak zní vysvětlení. Zákazník prý musí mít pocit, že jsme připravené kdykoliv pomoci. Že jsme aktivní, pozorné, dynamické. Takže stojíme. Osm hodin. Někdy víc. U regálů, mezi stojany, u kasy.
Já to mám ještě relativně v pohodě. Jsem tam dva, někdy tři dny v týdnu. Odkroutím si směnu a jdu domů. Ale jsou tam kolegyně, které tam stojí pět dní v týdnu, čtyřicet a víc hodin. Některým bude za chvíli padesát. A ty už to opravdu cítí. Vidím to na nich kolem šesté večer. Jak si nenápadně přenášejí váhu z jedné nohy na druhou. Jak si občas pod pultem protřepou lýtka.
A právě ty starší zaměstnankyně by si těch pár minut opravdu zasloužily. Žádné lenošení, žádné hodiny proseděné za pultem. Jen si na chvíli sednout, vydechnout, ulevit zádům a kolenům. Některé z nich pracují celý život v obchodech, mají zkušenosti, jsou spolehlivé, zákazníci je znají. A přesto pro ně platí stejné nekompromisní pravidlo jako pro nás brigádnice na pár směn týdně. Bez ohledu na věk, zdravotní stav nebo počet odpracovaných let.
Jenže ani na kase si nesmí sednout.
To mě fascinuje nejvíc. Kasa má židli. Normálně tam je. Ale nepoužívá se. Máme stát. I když nikdo není. I když je dopoledne, obchod poloprázdný a jediné, co slyšíme, je hudba z reproduktorů. Stojíme a čekáme, kdyby náhodou někdo přišel.
Vedoucí to hlídá. Má přístup ke kamerám. Kdykoliv se může podívat, jestli se někdo „neulejvá“. To slovo používá často. Jakoby si člověk chtěl ulít deset vteřin života tím, že si na chvíli sedne. Párkrát se stalo, že si některá z holek opravdu na minutku sedla, když bylo úplně prázdno. A hned přišla zpráva do skupiny. „Připomínám, že se v pracovní době nesedí.“
Namísto toho nás vedení pobízí, abychom chodily za zákazníky. Aktivně. Ptát se, jestli nepotřebují pomoct, poradit, nabídnout jinou velikost. Jenže realita je jiná. Spousta lidí chce mít klid. Chtějí si projít obchod sami. Vidím to na nich – lehké napětí, když k nim někdo přistoupí s naučenou větou. „Mohu vám s něčím pomoci?“ Většinou odpověď zní: „Ne, děkuju, jen se dívám.“
A my to víme. Víme, že je to obtěžuje. Víme, že jim reálně nemáme s čím poradit, protože tričko je prostě tričko. Ale musíme. Protože „aktivní přístup k zákazníkovi“.
Někdy je to až absurdní. Tři prodavačky, dva zákazníci. My kroužíme kolem nich jako satelity, aby náhodou nevznikl dojem, že jen stojíme. Přitom by úplně stačilo mít možnost si na pět minut sednout, protáhnout záda a zase pokračovat.
Nejhorší je, že se o tom nedá moc diskutovat. Když to někdo zkusí, odpověď je vždycky stejná: „Předpis je předpis.“ Jakoby předpis byl něco posvátného, co nemá lidský rozměr. Jakoby krátká pauza na židli ohrozila image celé značky.
Já si říkám, že profesionalita přece není o tom, jestli stojím nebo sedím. Je o tom, jak se chovám, jak mluvím se zákazníkem, jak řeším problém. Ale tady se měří jinak. Tady se měří výdrž.
Občas, když večer přijdu domů a sundám boty, mám pocit, že mi nohy ještě pořád stojí na té dlažbě mezi regály. A přemýšlím, co je na tom vlastně tak hrozného, kdyby si člověk v obchodě na chvíli sedl. Jestli by si toho zákazník vůbec všiml. Nebo jestli je to jen další pravidlo, které existuje proto, že „to tak vždycky bylo“.
Možná je to jen brigáda za pár šupů. Možná bych měla být ráda, že ji mám. Ale někdy mi přijde zvláštní, že v roce, kdy se všude mluví o pohodě zaměstnanců a pracovních podmínkách, je pořád normální, že dospělý člověk nesmí osm hodin ani na minutu posadit vlastní tělo na židli.
A to všechno kvůli dojmu.
