Článek
Když se moje sestra před dvěma lety rozváděla, říkal jsem si, že si snad už tuhle lekci vybrala na celý život.
Když se vdávala, byla to velká láska. Taková ta, co ji vidíte na fotkách a říkáte si, že tohle přece musí vydržet. Oba zářili, drželi se za ruce, plánovali budoucnost. Brali se rychle, něco málo přes rok od chvíle, kdy spolu začali chodit. My ostatní jsme sice trochu kroutili hlavou, že je to hrrr, ale kdo jsme byli, abychom soudili. Vypadali zamilovaně až po uši.
On byl pozorný. Otevřel jí dveře, nosil kytky, uměl mluvit. Na rodinných oslavách působil sympaticky, vtipně, zapadl mezi nás bez větší námahy. Uměl si lidi získat. Pamatuju si, že jsem si tehdy říkal, že měla štěstí.
Jenže krátce po svatbě začaly vylézat věci, které zamilovaná hlava prostě nevidí. Nebyl moc spolehlivý. Často střídal práce, u ničeho dlouho nevydržel. Vždycky se našel důvod, proč to „nebylo ono“. Šéf byl idiot. Kolegové neschopní. Firma nepochopila jeho potenciál. Mezitím ale raději trávil čas s kamarády než doma.
Zpočátku jsme si mysleli, že se to srovná. Že přijde odpovědnost. Že manželství člověka usadí.
Nepřišlo.
Když sestra otěhotněla, doufali jsme všichni, že dítě ho přiměje dospět. Že si uvědomí, že už nejde jen o něj. Jenže místo toho jako by ještě víc utekl. Venku byl pořád, doma čím dál méně. Práce střídal dál, stabilita nikde. A sestra? Ta byla doma s malým dítětem a postupně jí docházelo, že si vzala někoho, kdo umí být okouzlující, ale neumí nést odpovědnost.
Manželství nabralo rychlý konec. Hádky, výčitky, sliby, které nic neznamenaly. Nakonec se rozvedli. Musím říct, že aspoň u rozvodu zbytečně nezdržoval. Papíry podepsal, žádné velké drama kolem majetku nedělal. V té chvíli jsem si skoro oddychl.
Jenže tím to neskončilo.
O svého syna nejeví skoro žádný zájem. Občas se ozve, občas přijde, ale není to táta, na kterého by se dalo spolehnout. Spíš návštěva. A to mě štve víc než ten rozvod. Sestra to zvládá. Je silná. Ale malý za to nemůže.
Uplynuly dva roky. Sestra se pomalu dávala dohromady. Začala znovu randit. Když mi řekla, že někoho má, měl jsem radost. Fakt jsem jí to přál. Zaslouží si normálního chlapa, který bude stát nohama na zemi.
Minulý týden ho přivedla na rodinné seznámení.
A já měl pocit deja vu.
Na první pohled sympaťák. Upravený, příjemný, umí mluvit. Dívá se jí do očí, drží ji kolem pasu. Směje se správným vtipům. Působí sebevědomě, možná až moc. Zbytek rodiny byl nadšený. „Konečně někdo normální,“ slyšel jsem šeptat mámu.
Jenže já, jak jsem tam seděl a poslouchal ho, měl jsem nepříjemný pocit. Stejný typ sebejistoty jako u bývalého. Stejné velké řeči o plánech, o tom, co všechno chce dělat, jaké má projekty, jak „neuznává průměrnost“. Když přišla řeč na práci, zjistil jsem, že je to podobný příběh. Několik zaměstnání za pár let. Teď „něco rozjíždí“. Je to prý jen otázka času, než se to chytí.
Zvenku to zní ambiciózně. Když se ale ptáte víc do hloubky, odpovědi se rozplývají.
A já už to jednou slyšel.
Možná jsem přehnaně opatrný. Možná vidím duchy tam, kde nejsou. Ale čím déle jsem s ním mluvil, tím víc jsem cítil, že je to věrná kopie. Šarmantní, okouzlující, ale když přijde na konkrétní věci – spoleh? Stabilita? Odpovědnost? Tam už je to slabší.
Sestra vedle něj zářila. Smála se, dotýkala se ho, očividně znovu zamilovaná. A já jsem seděl naproti a přemýšlel, jestli jí to mám říct. Jestli mám být ten otrava bratr, co vidí problém dřív, než nastane. Nebo jestli mám mlčet a nechat ji, ať si na to přijde sama.
Nechci jí brát naději. Nechci jí říkat, že si znovu vybírá stejný typ chlapa. Ale zároveň už teď vidím, jak by to mohlo skončit. A nejvíc se bojím toho, že tentokrát už nepůjde jen o ni.
Když jsme se večer loučili, poplácal mě po zádech a řekl, že je rád, že jsme se poznali. Usmál jsem se a něco neurčitého odpověděl. A v hlavě mi běželo jediné: kéž bych se mýlil.
Protože jestli ne, tak se moje sestra žene do dalšího průšvihu. A já budu zase jen stát vedle a dívat se, jak se ten stejný příběh opakuje.
