Článek
Když jsem do firmy před třemi lety nastupovala, měla jsem v batohu skripta a v hlavě plán. Přes den práce, večer škola. Dálkové studium nebyla žádná romantika – víkendy nad učebnicemi, zkoušky mezi deadliny, diplomka po nocích. Často jsem si říkala, že už toho mám dost, že by bylo jednodušší si vybrat jen jednu věc a tu dělat pořádně. Ale vždycky mě držela představa, že to dělám pro sebe. Že až budu mít bakaláře hotového, otevřou se mi dveře. Že to bude aspoň malý, ale viditelný krok dopředu.
Letos jsem titul konečně dodělala. Když jsem si přebírala diplom, měla jsem pocit, že je to začátek. Nějaký základ, od kterého se můžu odrazit dál. Ne že by se tím ze dne na den všechno změnilo, ale říkala jsem si, že už nejsem jen „ta, co si dodělává školu“, ale někdo, kdo má něco dokončeného. Přemýšlela jsem, jestli změnit práci, nebo zkusit růst tam, kde už to znám. Nakonec zvítězila loajalita – a taky pohodlí jistoty. Tři roky nejsou málo. Znáte lidi, procesy, víte, co si kde pohlídat. Už nejste nováček, co se ptá na základní věci.
Rozhodla jsem se, že zkusím povýšení.
Nenačasovala jsem to náhodně. Řekla jsem si, že počkám po Novém roce. Až budu mít za sebou uzavřený rok, konkrétní výsledky, splněné cíle. A že si to nechám na každoroční „one to one“ se šéfovou. U nás je to zvyk – sedneme si spolu, probereme výsledky, nastavíme nové cíle a mluvíme i o tom, kam se kdo chce posunout. Připadala mi to jako ideální chvíle. Oficiální prostor, kde je to vlastně očekávané. Ne výkřik do tmy, ale součást rozhovoru o budoucnosti.
A ten rok se mi povedl. Splnila jsem všechno, co po mně chtěli. Některé věci i nad rámec. Hlídala jsem si čísla, projekty, termíny. Občas jsem zůstala déle, jindy si vzala práci domů. Ne proto, že by to někdo vyžadoval, ale protože jsem chtěla mít pocit, že když si o něco řeknu, budu mít pevnou půdu pod nohama. Říkala jsem si: tohle už je něco, s čím se dá jít za šéfovou. Ne jen „chtěla bych víc“, ale „podívejte, tohle jsem dokázala“.
Mezitím se ale v kanceláři začalo šeptat. Že výsledky firmy jako celku nejsou takové, jaké by si vedení představovalo. Že se možná budou dělat nějaké úpravy. Šetření. Přesuny. Nikdo nic konkrétního, jen takové neurčité řeči u kafe nebo mezi dveřmi. Občas někdo utrousil poznámku, že „se něco chystá“, ale nikdo nevěděl co přesně. Já si říkala, že se mě to netýká. Já jsem přece svoje splnila. Navíc, když už jsem tři roky součástí týmu a funguje to.
Jednoho dne jsem šla za šéfovou jen kvůli formalitě. Potřebovala jsem podepsat cestovní výkaz pro účtárnu. Úplně obyčejná věc. Zaklepala jsem, vešla, podala jí papíry. Seděla u počítače, otevřené maily, klasický pracovní ruch. Sklonila se nad výkazem, kontrolovala data a částky, jako vždy pečlivě.
A já, úplně mimoděk, jsem mrkla na její monitor.
Byl to zlomek vteřiny. Otevřený e-mail. Seznam jmen. Instinktivně jsem v tom seznamu zahlédla svoje. Člověk svoje jméno pozná okamžitě, i kdyby bylo mezi desítkami dalších. Mozek to zpracuje rychleji než vědomí, rychleji než jakákoli snaha se na to nedívat.
A pak jsem si všimla předmětu zprávy.
„Neprodloužení po odděleních.“
V první chvíli mi to nedošlo. Slova jsem viděla, ale nedala jsem si je dohromady. Jen takový vnitřní zásek, krátké zadrhnutí. A pak to zapadlo. Neprodloužení. Seznam jmen. Moje jméno.
Najednou jsem tam nestála jako někdo, kdo jde požádat o povýšení. Stála jsem tam jako někdo, kdo je na seznamu lidí, kterým končí smlouva. Ten pocit byl zvláštní – jako když vám někdo vypne zvuk v místnosti. Všechno se zpomalí, ale zároveň běží dál.
Šéfová mezitím dál kontrolovala můj výkaz, jako by se nic nedělo. Podepsala ho, podala mi ho zpátky a něco říkala o tom, že si brzy naplánujeme roční hodnocení. Usmívala jsem se. Přikyvovala. Normální konverzace. Jenže mně už v hlavě běželo něco úplně jiného. Každé její slovo najednou znělo jinak. Jako by mělo druhý význam.
Takže žádné povýšení.
Nejen že můžu zapomenout na kariérní posun. Nejbližší „one to one“, na které jsem si chtěla říct o víc, bude nejspíš rozhovor o tom, že pro mě už místo není. Že firma musí šetřit. Že si mě váží, ale okolnosti jsou složité.
Z kanceláře jsem odešla s podepsaným papírem a pocitem, jako by mi někdo podrazil nohy. Tři roky. Dálkové studium. Splněné cíle. Plán. A najednou jsem si uvědomila, jak je to všechno křehké. Jak málo stačí – pár horších čísel na úrovni firmy – a vaše individuální výsledky přestanou hrát roli. Najednou nejste konkrétní člověk s konkrétními výsledky, ale položka v tabulce.
Nejvíc mě bolelo to zklamání. Ne ani tak strach. Práci si najdu. Mám titul, zkušenosti, výsledky. Vím, že nejsem neschopná. Ale ta představa, že jsem si pečlivě naplánovala správný okamžik, že jsem čekala na ideální chvíli, že jsem si říkala „teď je to konečně ono“… a ta mezitím potichu zmizela.
Ještě jsem s nikým o tom nemluvila. Oficiálně mi nic neřekli. Možná si to jen špatně vykládám. Možná to bude jinak. Ale ten seznam a ten předmět zprávy mám před očima pořád. Vrací se mi to večer, když nad tím přemýšlím, i ráno cestou do práce.
A místo toho, abych si připravovala argumenty pro povýšení, si v hlavě skládám životopis. Přemýšlím, co zvýraznit, co napsat jinak, kam poslat první odpověď. Ironie je, že jsem si titul dodělávala proto, abych mohla růst. Možná nakonec porostu jinam, než jsem plánovala. Ne nahoru ve stejné firmě, ale úplně jiným směrem.
Jen jsem si tu cestu představovala trochu jinak.
