Článek
Když člověk čte vtipy o tchyních a snachách, může se tomu zasmát. Taky jsem se smál. Dokud jsem nezažil, jaké to je, když se to děje doma. Najednou už to tak vtipné není. Najednou to není anekdota z internetu, ale obyčejná realita u kuchyňského stolu.
Máma není dokonalá. Nikdy nebyla. Umí být někdy přehnaně starostlivá, občas něco okomentuje, i když by nemusela. Někdy má potřebu poradit, i když se jí o radu nikdo neprosil. Ale není zlá. A hlavně – vždycky tu pro nás byla. Když bylo potřeba, neváhala.
Když jsme s manželkou začínali, nebylo to jednoduché. Nájem, energie, splátky, do toho první dítě a za dva roky druhé. Oba pracujeme normálně, žádné velké peníze. Než jsme se rozkoukali, byli jsme rádi, že vyjdeme od výplaty k výplatě. Nějak vycházíme, ale začátky byly těžké. Byly měsíce, kdy jsme fakt počítali každou korunu a přemýšleli, co ještě odložit.
A tehdy nám máma hodně pomohla. Když narazila na slevy, koupila pleny, oblečení, někdy jídlo. Vzala něco navíc v akci, přibalila to do tašky a přivezla. Neptala se, jestli chceme konkrétní značku. Prostě viděla, že se to hodí. Občas donesla i věci, které někde výhodně sehnala přes známé. Nikdy z toho nedělala velkou věc. Přivezla to, postavila na stůl a řekla jen: „Bylo to v akci, tak jsem na vás myslela.“
Nikdy po nás nic nechtěla. Nevyčítala, že nám pomáhá. Nikdy nepřipomínala, kolik toho už koupila. Byla ráda, že může. A já byl rád, že ji máme.
Jenže doma to často vypadalo jinak. Manželka si vzala tašku s věcmi, podívala se na ně a začala: tohle je moc velké, tohle se mi nelíbí, tohle bych nekoupila. Někdy to řekla rovnou před mámou. Jindy až doma, ale stejně to bolelo. Někdy ty věci ani pořádně neprohlédla a už bylo jasné, že je něco špatně. Říkal jsem si, že darovanému koni se na zuby nedívá. Ale nechtěl jsem hned dělat dusno.
Snažil jsem se to brát s nadhledem. Říkal jsem si, že je unavená, že je toho na ni moc. Dvě malé děti, práce, domácnost. Chápu, že člověk někdy reaguje přehnaně. Jenže časem jsem si začal všímat, že to není jen únava. Že je v tom něco víc. Nějaká neochota přijmout pomoc bez výhrad.
Postupem času se to nezlepšilo. Spíš naopak. Máma nabízela, že vezme děti na víkend nebo aspoň na odpoledne, a manželka hledala důvody, proč to nejde. Že jsou unavené. Že mají program. Že u mámy není všechno podle jejích představ. Že jim dá sladké. Že je nechá déle vzhůru. Vždycky se něco našlo.
Přitom děti ji mají rády a vždycky se od ní vracejí spokojené. Starší se těší, mladší o ní mluví ještě večer před spaním. Nikdy jsem neviděl, že by se od ní vracely rozhozené nebo nespokojené. Spíš naopak.
Máma není hloupá. Vidí to. Vidí, že už ji k dětem nepouštíme tak často. Že když něco přinese, tak se to nepřijímá s radostí. Že musí víc dopředu zjišťovat, jestli „se to hodí“. Nikdy si nestěžovala. Nikdy mi neřekla křivého slova na moji ženu. Jen občas poznamená, že nechce překážet. A že chápe, že máme svůj režim. A to mě štve nejvíc.
Navíc ta pomoc se začala brát jako samozřejmost. Když jsou děti nemocné a my nemůžeme z práce, první, komu volám, je máma. Přijde, vezme si volno, sedí u nich, vaří jim čaj, čte pohádky, měří teplotu. Neřeší, že měla svoje plány. A málokdy slyším obyčejné „děkuju“. Jako by to bylo něco, na co máme nárok. Jako by to byla její povinnost.
Někdy mám pocit, že kdyby jednou řekla, že nemůže, byl by problém. Že se s její pomocí prostě počítá. A to mi přijde nefér.
Nechci stát mezi nimi. Nechci si vybírat stranu. Je to moje žena, máme spolu dvě děti. Starší už chodí do školy, mladší je ve školce. Fungujeme normálně, nejsme žádní boháči, ale zvládáme to. Máme svoje starosti jako každý. Jen mě mrzí, že si manželka nepamatuje, kdo nám pomohl, když jsme to nezvládali.
Někdy si říkám, jestli jsem si na tu máminu pomoc taky nezvykl až moc. Jestli jsem měl víc trvat na tom, aby se za ni děkovalo. Aby bylo jasné, že to není povinnost, ale dobrá vůle. Možná jsem měl víc mluvit hned na začátku, když padaly ty první poznámky o špatné velikosti nebo barvě.
Teď už je to celé nějak nastavené. Máma si drží odstup, aby nebyla na obtíž. Manželka si drží odstup, aby měla věci pod kontrolou. A já stojím někde mezi tím a přemýšlím, jak to udělat, aby to bylo normální.
Máma nebude mladší. A já nechci jednou zjistit, že jsme ji od sebe odstrčili jen kvůli malichernostem. Není dokonalá. Ale zaslouží si aspoň respekt. A obyčejné poděkování. To snad není tak moc.
