Článek
Sousedka naproti přes chodbu si pořád stěžuje, jak jsou na tom s penězi špatně. Kdybych ji neznala, tak jí to možná i věřím. Jenže já ji potkávám skoro denně. A čím častěji ji poslouchám, tím míň mám chuť se usmívat a přikyvovat.
Bydlí s manželem v důchodu ve vlastním 2+1. Děti už mají dávno dospělé, vnoučata občas na návštěvu. My jsme naproti, já, manžel a děti. Klasika – potkáme se na chodbě, u výtahu, u schránek. Občas se prohodí pár slov, jindy se člověk zasekne na delší dobu, protože ona se umí rozpovídat. A taky si umí postěžovat.
Začíná to pokaždé skoro stejně. „No jo, dneska je všechno drahý…“ „Z toho důchodu se už nedá žít…“ „Já nevím, kam dřív skočit pro slevy…“ A když jí na to něco řeknu, tak se chytí a jede. Jak máslo stojí tolik a tolik, jak energie, jak léky, jak poplatky. Vždycky to říká tak, jako by byli na hraně a čekali, kdy jim to celé spadne na hlavu.
Jenže pak se to nějak vždycky zlomí. „My jsme byli teď v Egyptě…“ řekne mezi řečí, jako by to byla náhodná poznámka typu „koupila jsem rohlíky“. A já se v duchu vždycky zarazím, protože Egypt není rohlík. Před pár týdny se s manželem vrátili a samozřejmě mi to neuniklo. Ne protože by se s tím chlubili přímo, ale protože to bylo slyšet z každé druhé věty.
Hlavní pointa totiž nebyla, že byli v Egyptě. Hlavní pointa byla, že to letos bylo dražší než minule. Že ceny šly nahoru. Že člověk se dneska nedoplatí. A já tam stojím u schránek s letákem v ruce a poslouchám, jak se jim špatně žije z důchodu, zatímco mají za sebou čerstvou dovolenou u moře.
Nejde jen o Egypt. Oni jezdí k moři pravidelně. Minimálně dvakrát do roka, někdy i víc. Vždycky to nějak vyplyne – jednou Řecko, pak Chorvatsko, pak zase něco „na chvíli, jen tak si odpočinout“. A u každé dovolené je stejný refrén: jak to bylo drahé, jak to dřív stálo míň, jak se člověk musí ohánět. Jenomže zároveň z toho nikdy nezní, že by si to nemohli dovolit. Spíš že je štve, že za to dali víc, než by chtěli.
Mně by za to s manželem ruka upadla, kdybychom takhle „nemohli“. My se otáčíme co to jde. Oba pracujeme, děti něco stojí pořád, i když člověk neřeší žádný luxus. Školní věci, jídlo, kroužky, oblečení, občas doktor, občas něco do bytu. A do toho běžné platby, které nejdou obejít.
Dovolená je pro nás teď spíš slovo než plán. Když si s manželem sedneme a všechno spočítáme, tak jsme rádi, že dětem zbyde na kroužky. A to ne na deset, ale na dva nebo tři tak, aby to dávalo smysl a aby se to dalo zaplatit. Občas se bavíme o tom, že bychom někam jeli aspoň v létě na pár dní, ale vždycky to skončí u toho, že to „možná příští rok“. Jenže příští rok se zatím pořád posouvá.
Nejhorší na tom je, že my jsme vlastně pořád jen kousek od problému. Stačí jeden větší výdaj a začne to být nepříjemné. Rozbije se pračka, odejde lednice, auto začne dělat něco divného, dětem budou najednou potřebovat rovnátka nebo přijde něco, co nejde odložit. A já občas fakt trnu, jak bychom to celé zalepili. Ne že bychom neměli vůbec nic, ale nemáme takovou rezervu, aby mi bylo jedno, když se něco stane.
Když tohle člověk prožívá, je těžké poslouchat sousedku, jak „neví, kam dřív skočit pro slevy“, a přitom řeší, jestli příští dovolená vyjde o dva tisíce dráž. Někdy mám chuť jí to říct. Ne nějak zle, spíš normálně: „Já vám to přeju, ale prosím vás, neříkejte mi, jak jste na tom špatně, když jste dvakrát do roka u moře.“ Jenže to neřeknu. Protože nechci být ta protivná, nechci si dělat dusno v baráku, nechci se hádat na chodbě.
Tak jen kývnu, usměju se a řeknu něco neutrálního. Že jo, všechno je dražší. Že to dneska není jednoduché. A pak zavřu dveře, otočím zámkem a říkám si svoje. Ne že bych jí přála něco špatného. Jen mi vadí ta její verze reality, kde je pořád chudák, i když žije líp než spousta lidí kolem.
A někdy si říkám, jestli to takhle má víc lidí. Jestli si prostě potřebují stěžovat, i když se mají dobře. Možná je to pro ně normální způsob, jak mluvit. Jenže mně to normální nepřijde, když já mezitím řeším, jestli tento měsíc vyjdeme bez toho, abych šáhla do rezervy, kterou bych radši měla na průšvih.
Nejvíc mě na tom štve, že se to opakuje pořád dokola. Potkáme se, ona spustí, já poslouchám, ona si uleví. A já pak jdu domů s pocitem, že jsem právě strávila deset minut s někým, kdo mi vlastně řekl: „Mám se dobře, ale budu ti to vyprávět tak, aby to znělo, že se mám hrozně.“
