Článek
Bylo to dopoledne, jela jsem s malou tramvají. Ten čas, kdy je MHD poloprázdná, pár lidí rozesetých po voze, klid. Seděla jsem kousek od prostoru pro kočárky. Už tam jedna maminka s kočárkem stála, místa bylo dost, nikdo nikomu nepřekážel. Dcera si něco broukala a ukazovala ven z okna, já byla ráda za obyčejnou klidnou cestu.
O pár zastávek později tramvaj zastavila a chtěla nastoupit další paní s kočárkem. Byla zima, dítě zabalené v dece, ona v bundě, vypadala úplně obyčejně, žádný stres, žádné tlačení. Prostě přijela na zastávku, počkala, až lidé vystoupí, a začala pomalu najíždět dovnitř.
Jakmile začala najíždět dovnitř, ozval se zepředu ostrý hlas. Řidič na ni křičel od své kabiny přes celou tramvaj. Ani se nezvedl, ani k ní nepřišel. Prostě na ni štěkal přes celý vůz, že nastoupit nemůže. Že už veze jeden kočárek.
Ten hlas byl tak hlasitý a ostrý, že se po něm otočila půlka tramvaje. V tom tichu dopoledního spoje to znělo ještě víc nepříjemně. Paní se zarazila. Nejdřív se rozhlédla, jestli to myslí vážně. Pak se zeptala proč, že je přece místa dost. A byla to pravda. Tramvaj byla poloprázdná, kolem ní spousta volného prostoru, nikdo nestál namačkaný, nikdo by nemusel uhýbat.
Z kabiny se znovu ozvalo, že bezpečnostní předpisy. Že víc než jeden kočárek brát nesmí. A že má počkat na další tramvaj. Říkal to rychle, bez snahy o vysvětlení, jako by už dopředu počítal s tím, že se s ním někdo bude hádat.
Jenže to, co mi zůstalo v hlavě, nebyl obsah. Byl to tón. Ten způsob, jakým s ní mluvil. Žádné „prosím“, žádné „nezlobte se“. Jen povýšené štěkání přes celý vůz, jako by tam nestála máma s dítětem, ale někdo, kdo mu dělá naschvál. Jako by to byl problém, který ho obtěžuje.
Paní ještě zkusila říct, že nikoho neomezí, že si stoupne stranou. Mluvila klidně, skoro omluvně. On ji znovu odbyl, že je to jeho rozhodnutí a že další kočárek nevezme. Tečka. Dveře zůstaly zavřené a po chvíli se zase zavřely úplně.
Stála venku na zastávce v zimě a my jsme odjeli. Viděla jsem ji ještě pár vteřin přes sklo. Stála tam s kočárkem, trochu bezradně, jako by si ještě v hlavě přehrávala, co se vlastně stalo.
Seděla jsem a měla jsem nepříjemný pocit. Takový ten, který vám zůstane někde pod hrudníkem. Nešlo jen o to, že ji nevzal. Není pravda, že by nemohl vzít dva kočárky. Je to na jeho rozhodnutí. A tady opravdu nic nebránilo tomu, aby ji pustil dovnitř. Bylo dopoledne, pár lidí, žádné tlačenice, žádná komplikace.
Spíš to působilo, jako by si potřeboval něco dokázat. Ukázat, že on rozhoduje. Že má pravomoc. A že se s ním nebude diskutovat. Možná měl špatný den, možná byl unavený. Ale to přece neznamená, že si to odnese někdo jiný.
Možná měla nějaký termín. Možná spěchala k lékaři, možná jen chtěla být doma dřív, než se dítě probudí a začne plakat. Možná jí bylo jedno, jestli pojede o deset minut později. Ale ten způsob byl zbytečný. Stačilo říct normálně, lidsky. Ne křičet přes celou tramvaj, jako by obtěžovala celý svět.
Všichni jsme to slyšeli. Všichni jsme byli svědky té situace. Nikdo nic neřekl. Ani já ne. Jen jsme si vyměnili pár pohledů, které říkaly, že to nebylo v pořádku. A pak jsme zase koukali do telefonů nebo z okna.
Když jsme vystupovaly, pořád jsem na to myslela. Dcera si toho naštěstí moc nevšimla, ale já jsem si uvědomila, jak málo stačí k tomu, aby člověk zanechal v druhém nepříjemný zážitek. Ne rozhodnutí samotné, ale způsob.
Svět se nezboří, když člověk počká na další spoj. Ale zůstane v něm pocit, že s vámi někdo jednal bez respektu. A ten pocit si člověk nese dál. Já si ho nesla ještě dlouho potom. Ne kvůli předpisům. Kvůli tomu tónu.
