Článek
Když jsme spolu začínali chodit, doma mi říkali: dívej se na tchýni, ať víš, co si bereš. Dodnes nevím, jestli to mysleli jako vtip, nebo vážně. Smáli se u toho, ale takovým tím způsobem, kdy si nejste jistí, jestli za tím není kus pravdy. Bral jsem to s nadhledem. Každý je jiný, říkal jsem si. A moje budoucí žena přece nebude kopie svojí mámy.
Už tehdy mě ale trochu zarazilo, že spolu skoro nemluvily. Když jsme byli u nich, komunikace byla strohá, občas napjatá. Seděly u jednoho stolu, ale mezi nimi bylo cítit něco nevyřčeného. Moje žena se o vztahu s mámou moc nebavila, a když už něco řekla, bylo to spíš negativní. Žádné otevřené konflikty, spíš chlad. Neřešil jsem to. Měl jsem ji rád, plánovali jsme svatbu, budoucnost, děti. Člověk v té fázi vidí hlavně to hezké a věří, že všechno ostatní se nějak srovná.
První roky manželství byly normální. Občas hádka, občas tichý večer, nic neobvyklého. Učili jsme se spolu žít, řešili práci, první dítě, druhé dítě. Běžné starosti, běžná radost. Jenže časem jsem si všiml jednoho vzorce. Když jsme se pohádali, nebo když nebylo po jejím, nepřišla klasická výměna názorů, kde si to vyříkáme. Přišlo ticho.
Nejdřív jeden den. Pak dva. Omezilo se to na pozdrav ráno a večer. Jinak nic. Žádné otázky, žádné reakce. Když jsem se snažil mluvit, odpovědi byly jednoslovné, studené. Jako by mezi námi někdo vypnul zvuk. Seděli jsme večer v obýváku, děti si hrály a my dva vedle sebe, ale každý úplně jinde.
Zpočátku mě to hrozně štvalo. Snažil jsem se to řešit. Ptát se, co se děje. Vysvětlovat svůj pohled. Omlouvat se, i když jsem si nemyslel, že jsem udělal něco zásadního. Jen aby to skončilo. Protože to ticho bylo těžké. Nepříjemné. Člověk přijde domů a má pocit, že vstoupil do cizího bytu, kde je jen trpěný host.
Jenže místo aby to mizelo, začalo se to prodlužovat. Tři dny. Čtyři. Klidně týden. Fungovali jsme vedle sebe jako spolubydlící. Praktické věci kolem dětí vyřešeny stroze – kdo vyzvedne, kdo jde na třídní schůzku, co je potřeba koupit – jinak nic. Žádné sdílení, žádné normální fungování mezi manžely.
Postupně se k tomu přidala i další forma ignorace. Když jsem něco řekl, dělala, že to neslyší. Když jsem přišel do místnosti, odešla jinam. Když jsem se na něco zeptal, odpověď přišla až po dlouhé pauze, bez pohledu do očí. Bylo jasné, že mě trestá. Že to není náhoda, ale záměr.
A pak se stala zvláštní věc. Po nějaké době mi došlo, že mi to vlastně začíná vyhovovat.
Žádné drama. Žádné scény. Žádné dlouhé rozbory toho, co jsem řekl špatně a co jsem měl říct jinak. Přijdu z práce, doma je klid. Udělám si svoje, pustím si audioknihu nebo si čtu, jdu si zacvičit. Když je chuť, zajdu s klukama na pivo. Přijdu domů a nikdo se mě na nic neptá. Nikdo nerozebírá tón, výraz, načasování.
Ten kontrast byl zvláštní. Dřív jsem chodil domů s napětím, jestli bude dobrá nálada, nebo dusno. Teď jsem věděl, že když je „tichá domácnost“, bude aspoň předvídatelně ticho. A to ticho bylo vlastně klidnější než napjaté rozhovory, kde se každé slovo může otočit proti mně.
Postupně jsem přestal mít potřebu to hned narovnávat. Nepřemlouval jsem ji, nesnažil se to lámat přes koleno. Nechal jsem to být. A zjistil jsem, že čím víc to nechávám být, tím míň mě to vyvádí z rovnováhy. Fungujeme vedle sebe, staráme se o děti, domácnost běží. Jen mezi námi je ticho.
Samozřejmě jsem si párkrát položil otázku, jestli je to takhle v pořádku. Jestli je normální být v manželství a říct si, že mi vyhovuje, když se mnou žena nemluví. Máme dvě děti. Ty nás vnímají jako rodiče, kteří spolu fungují. Navenek působíme normálně. Společné akce, návštěvy, povinnosti. Nikdo by si možná ničeho nevšiml.
Kvůli dětem se mi nechce hned uvažovat o rozvodu. Nechci jim brát jistotu, kterou mají. Nechci dělat unáhlená rozhodnutí jen proto, že mezi námi není ideální komunikace. A upřímně – nemám pocit, že bych teď nějak výrazně trpěl. Pokud si moje žena myslí, že mi tím dělá zle, tak se míjí účinkem. Čím déle to trvá, tím víc si zvykám na vlastní prostor a klid.
Možná je to smutné. Možná je to jen fáze, která se jednou překlopí do něčeho horšího nebo lepšího. Občas si říkám, jestli tím, že mi to začalo vyhovovat, už něco zásadního neskončilo. Protože když vám přestane vadit, že spolu nemluvíte, je to asi horší, než když vás to bolí.
Někdy si vzpomenu na tu větu z mládí: dívej se na tchýni, ať víš, co si bereš. Tehdy jsem to bral jako nadsázku. Dneska už si nejsem jistý. Jen vím, že ticho, které mě mělo trestat, se pro mě stalo klidem. A možná je to pro naše manželství větší problém než jakákoli hádka.
