Článek
Je mi třicet a v práci jsem závislý na pracovní náplni jiné kolegyně – říkejme jí Sára. Funguje to jednoduše: když Sára něco neudělá nebo to udělá špatně, já jsem jednoduše v háji. Nemůžu například dokončit svoji část práce, protože mi chybí věci, které měla dodat ona.
A jo – technicky vzato bych to mohl opravit sám, nejsem žádný nováček a v celém tom procesu už zkrátka umím chodit. Když třeba zapomene zadat objednávku pro klienta, umím ji tam doplnit za ni během pár minut. Jenže je nová, je tady zhruba týden (když nepočítám její čtrnáctidenní zaškolení), tak mi přišlo rozumnější jí to říct a ukázat, jak se to dělá správně, aby se to příště už nestalo. Bral jsem to jako normální kolegiální věc.
Ukázalo se, že to byla VELKÁ CHYBA.
Ta „konfrontace“ trvala asi pět vteřin. Fakt. Bylo to úplně poprvé, co jsem ji na něco upozornil, i přes to, že to nebyla první věc, kterou by bylo potřeba po ní upravit.
Já: „Hele Sáro, když přijde od klienta tahle žádost, musíš k tomu prosím přidat i tuhle objednávku.“
Sára: „Jo, jasně…“
Podal jsem jí podklady, ona to opravila a později mi to bez jakéhokoli problému vrátila. Žádné napětí, žádná hádka, nic.
A pak mi u oběda kamarád oznámí, že o mně Sára mluví za zády. A vůbec ne hezky. Prý jsem arogantní, prý si hraju na chytrého, prý ji shazuju. Přitom jsem jí jednou během pěti vteřin ukázal, že zapomněla přidat objednávku.
Řekl jsem si fajn. Tak jestli to takhle chce hrát, tak ať si příště trhne nohou a vykládá si co chce, nejsem tady od toho, abych řešil to, že neumí přijmout obyčejný feedback. Řekl jsem si, že na to nebudu plýtvat energii, když je bohužel běžná věc, že opravdu hodně lidí neumí přijímat kritiku, ani když je konstruktivní .
Sára se postupně v práci zlepšila, chyb už tolik nebylo. Jenže pomluvy nezmizely. Naopak. Lidi za mnou chodili ve dvou typech verzí:
- „Nech ji být, nemá to cenu.“
- „Hele, zase o tobě něco říkala.“
Tak jsem si řekl, že to zkusím vyřešit přímo. Šel jsem za ní a normálně se zeptal, jestli mi chce něco říct do očí. Řekla, že ne. Zeptal jsem se, jestli si je jistá. Řekla, že jo. Tak jsem to uzavřel. Dobře.
Jenže tím to neskončilo. Pomluvy zesílily a najednou se začalo šířit, že ji v práci obtěžuju. Že ji nějakým způsobem „pronásleduju“. Rozjelo se klasické kancelářské drama. Někteří kolegové se ode mě začali držet dál, pár lidí se mě zastalo. Bylo to dost nepříjemné, ale aspoň jsem si ujasnil, kdo je skutečně na mojí straně.
A pak přišla situace, která to, naštěstí pro mně, ne už tak pro ni, celé vyřešila.
Všiml jsem si, že Sára udělala malou chybu. Na papíře drobnost. Jenže ve výsledku by to klientovi způsobilo dost velké komplikace – zdržení jejich harmonogramu a solidní nespokojenost. Nic života ohrožujícího, ale rozhodně problém.
Ta chyba prošla kolem ní, jejích kolegů i její nadřízené. Nikdo si ničeho nevšiml. Až dokud se to nedostalo ke mně.
V tu chvíli jsem měl dvě možnosti.
Opravit to sám – což bych zvládl.
Nebo postupovat oficiální cestou - podle pravidel.
Rozhodl jsem se pro druhou variantu, protože už mně zkrátka přestalo bavit poslouchat, jak si kolegové něco šuškají v kuchyňce a pak okamžitě zmlknou, když tam vejdu. Poslal jsem tedy e-mail její nadřízené, jak se to u nás standardně dělá. Jenže nadřízená už byla pryč z práce. Teoreticky by si měla kontrolovat maily i po odchodu, prakticky to ale nedělá.
Druhý den ráno se klient osobně objevil u nás v kanceláři. Přijel brzy a jeho lidi nemohli začít pracovat, protože jim chyběly klíčové komponenty. Byl pochopitelně dost vytočený.
Šéf situaci uklidnil, dal jim slevu a slíbil, že se o všechno osobně postará. Klient nakonec odešel spokojený.
Pak se začalo řešit, kde se stala chyba. A ukázalo se, že to celé začalo u Sáry.
A protože to zdaleka nebyl její první přešlap, šéf ji vyhodil. Smůla, protože měla jen pár dní do konce zkušební doby..
Ostatní, kteří si toho nevšimli, dostali napomenutí. Nadřízená z toho vyšla bez trestu, protože tvrdila, že si můj e-mail přečetla a snažila se to řešit.
Když šéf odešel, nadřízená mi moc děkovala, že jsem si problému všiml. Pravděpodobně netuší, že jsem to mohl celé během pár minut potichu opravit a nikdo by nic neřešil. Jenže to není moje práce. A po tom všem, co se kolem mě šířilo, jsem už necítil potřebu ji zachraňovat. Po letech spokojeného pracovního prostředí jsem měl kvůli ní najednou měsíce pekla. Mohl jsem ji zachránit. Neudělal jsem to. Teď přemýšlím, jestli jsem jen dodržel pravidla – nebo jestli jsem si to někde uvnitř užil víc, než bych měl..
