Článek
Na byt jsme s manželem narazili po několika měsících hledání. Už jsme za sebou měli dost inzerátů, které vypadaly dobře jen na fotografiích, a pár prohlídek, ze kterých jsme odcházeli s pocitem, že realitní inzerce je vlastně samostatný literární žánr.
Tenhle byt nás ale zaujal hned. Hezké místo, nedaleko parku, rozumná cena, balkon. Fotografie byly podezřele normální – žádné extrémní úhly ani širokoúhlé záběry, které z předsíně dělají taneční sál. Podívali jsme se na sebe, skoro současně sáhli po telefonu a zavolali na číslo v inzerátu.
Schůzku jsme domluvili na další den.
S manželem o sobě rádi říkáme, že jsme spíš intelektuálně zaměření lidé. V praxi to znamená, že dokážeme hodiny debatovat o knížkách, historii nebo politice, ale když přestane fungovat vypínač, oba na něj chvíli zíráme, jako by to byl drobný technický zázrak. A pak zavoláme někomu šikovnějšímu.
Proto jsme taky byt v původním stavu brali trochu s respektem. V inzerátu stálo to klasické: „ideální k rekonstrukci podle vašich představ“. Což je věta, která může znamenat skoro cokoliv – od lehkého vymalování až po kompletní stavební dobrodružství.
K domu jsme dorazili přesně na čas. Chvíli jsme stáli před vchodem a dívali se nahoru na balkon, který patřil k bytu.
„Tady by se docela dobře snídalo,“ řekl manžel.
„A vešel by se sem i kočárek,“ odpověděla jsem automaticky.
To byla ostatně celá pointa našeho hledání. Chtěli jsme se přestěhovat a začít konečně řešit věci, které jsme zatím jen odkládali. Byt byl tak trochu první krok.
V tu chvíli k domu přijelo černé BMW.
Zastavilo přímo u chodníku a z něj vyskočil chlápek v saku. Široký americký úsměv, rychlá chůze, pevný stisk ruky.
„Dobrý den,“ řekl energicky. „Tak se na to podíváme.“
Odemkl vchod a vyšli jsme do třetího patra. Za chvíli už stál ve dveřích bytu a mávl rukou dovnitř.
„Tak tady to je.“
Byt byl opravdu… hezký. Velká okna, hodně světla, balkon do dvora. Jen všechno působilo trochu starším dojmem. Parkety měly paměť několika desetiletí a v kuchyni se na nás dívala linka, která si pravděpodobně pamatovala ještě kazetové magnetofony.
Chvíli jsme chodili po místnostech a snažili se tvářit zasvěceně.
Pak manžel položil první opatrnou otázku.
„A co okna? Jsou původní?“
Realiták se na ně podíval, jako by je viděl poprvé.
„Okna? Jo, ta jsou výborná,“ řekl rychle. „To jsou poctivá okna. Ty vás přežijou.“
Manžel přikývl, ale trochu nejistě.
Já jsem mezitím zkusila podlahy.
„A parkety?“
„Výborné,“ řekl okamžitě. „Kvalitní dřevo. Tohle dneska skoro nikde nenajdete. Maximálně se přebrousí, ale ani to není nutné.“
Přešla jsem do kuchyně.
„A elektřina?“
Na okamžik zaváhal.
„Elektřina je… standardní.“
„To znamená?“
„No… funguje.“
Manžel na mě koutkem oka mrkl. Já jsem se snažila nepůsobit jako někdo, kdo právě zjišťuje, že netuší, co znamená „standardní elektřina“.
Realiták se ale mezitím rozjel.
„Ten byt je vlastně úplně bez práce,“ vysvětloval. „Opravdu. Tady není potřeba nic měnit. Maximálně vymalujete, možná drobnosti. Jinak je všechno perfektní.“
Podívali jsme se znovu na kuchyň.
Linka byla evidentně starší než oba dohromady.
Manžel se opatrně zeptal: „A… rozvody?“
„Výborné,“ odpověděl rychle. „Tady se opravdu nemusí nic řešit.“
Začalo mi to připadat zvláštní. Člověk by čekal, že u bytu v původním stavu bude aspoň něco potřeba udělat.
Ale podle něj bylo všechno naprosto ideální.
„Takže vlastně žádná rekonstrukce není nutná?“ zeptala jsem se.
Usmál se ještě víc.
„Vůbec.“
Chvíli bylo ticho.
Manžel se podíval na starý sporák. Pak na elektrický rozvaděč na chodbě, který vypadal, jako by ho instaloval někdo v době, kdy byl barevný televizor vrchol techniky.
„A… koupelna?“ zkusil ještě.
Realiták mávl rukou.
„Koupelna by se časem možná mohla předělat,“ připustil. „Ale to je vlastně banalita. To se dneska udělá raz dva.“
Tehdy jsme se na sebe s manželem podívali trochu jinak.
Kdyby nám řekl, že bude potřeba vyměnit elektřinu, udělat koupelnu a možná kuchyň, asi bychom to brali. Člověk s tím u staršího bytu tak nějak počítá.
Jenže on tvrdil, že není potřeba dělat skoro nic.
A to začalo být podezřelé i pro dva lidi, kteří by si sami netroufli ani na ten vypínač.
Když jsme došli na roh ulice, manžel řekl:
„Hele… to bylo nějaký divný.“
„Trochu jo,“ přiznala jsem.
Chvíli jsme šli mlčky.
„Když i nám přišlo, že něco není v pořádku,“ dodal nakonec, „tak si nejsem jistý, jestli je to byt pro nás.“
A já jsem musela uznat, že má pravdu.
