Článek
Když mi nabídli povýšení, byl jsem docela pyšný. V naší firmě se takové věci nestávaly často a navíc to přišlo s klasickým balíčkem argumentů: kariérní posun, větší odpovědnost, lepší peníze, dobrá položka do životopisu. Jeden z manažerů odcházel a hledali někoho, kdo by převzal jeho tým. A protože jsem už nějakou dobu fungoval na emergency oddělení, padla volba na mě.
Pracoval jsem v mezinárodní firmě, která poskytovala software a IT podporu velkým firmám. Já sám jsem nebyl technik ani programátor. Dělal jsem na back office, ale měl jsem jednu výhodu – uměl jsem anglicky a německy. Díky tomu jsem byl na oddělení, které řešilo takzvané emergency situace.
Princip byl jednoduchý: když se někde něco pokazilo, klient potřeboval okamžitě někoho na telefonu. Někdo musel zvednout hovor, zjistit, co se děje, uklidnit klienta, předat informace správným technikům a pak celé řešení koordinovat. Často to byly noční směny nebo víkendy, protože systémy velkých firem běží pořád a problémy si nevybírají pracovní dobu.
Moje práce byla hlavně organizační. Zjistit problém, zavolat správnému specialistovi, sledovat, jestli se věci hýbou, a informovat klienta, co se děje. V podstatě jsem v těch chvílích suploval management – jen bez manažerského titulu. Když se něco pokazilo ve tři ráno nebo v neděli večer, někdo musel být schopný situaci řídit, i když většina vedení byla doma. Právě proto mi nakonec nabídli tu pozici.
Nejdřív to znělo dobře. Absolvoval jsem školení, podepsal nové papíry a najednou jsem měl vlastní tým. Zodpovídal jsem za lidi, plánoval směny, řešil eskalace, komunikoval s vedením i s klienty. První týdny byly vlastně docela zajímavé. Bylo to nové, dynamické a samozřejmě jsem měl i lepší výplatu. Navíc jsem měl pocit, že jsem se někam posunul. Najednou jsem byl ten, kdo rozhodoval. Ten, komu lidé volali, když si nevěděli rady. Když se něco pokazilo, čekalo se na moje rozhodnutí. Na začátku mě to vlastně bavilo.
Jenže po pár měsících se začalo ukazovat, jak to opravdu funguje. Najednou jsem byl v práci pořád. Když jsem nebyl v kanceláři, byl jsem na telefonu. Když jsem nebyl na telefonu, kontroloval jsem e-maily. Podřízení měli otázky, vedení chtělo reporty, klienti eskalovali problémy. I když jsem měl oficiálně volno, často jsem stejně řešil něco z domova. Večer přišla zpráva, v noci telefon, o víkendu někdo potřeboval rychlé rozhodnutí. Postupně jsem si uvědomil, že pracovní doba vlastně přestala existovat.
Telefon jsem měl pořád u sebe. Když jsem ho na chvíli vypnul, měl jsem skoro výčitky, jestli mi něco neutíká. Když jsem šel večer ven nebo na večeři, stejně jsem po chvíli kontroloval e-maily. Člověk byl pořád trochu v práci, i když se snažil být jinde. Ano, peněz bylo víc, ale zase ne o tolik.
Jednou večer jsem si ze zvědavosti sedl k počítači a začal si počítat hodiny. Kolik času trávím v práci, kolik času řeším věci mimo pracovní dobu, kolik víkendů jsem strávil nad e-maily. Začal jsem si psát i drobnosti – telefonáty večer, rychlé odpovědi na zprávy, půlhodiny strávené řešením nějakého problému v sobotu dopoledne. Když jsem to po několika týdnech přepočítal, vyšlo mi něco docela absurdního.
Na hodinu jsem na tom byl hůř než před povýšením. Měl jsem víc stresu, víc odpovědnosti, skoro žádný volný čas a ve výsledku vlastně horší poměr práce a peněz než dřív. Trvalo mi ještě pár týdnů, než jsem si to definitivně přiznal.
Pak jsem šel za vedením a řekl jsem jim, že bych se chtěl vrátit na svou původní pozici. Nejdřív si mysleli, že si dělám legraci. Pak přišlo dlouhé vysvětlování: že do mě investovali čas, školení a peníze, že od manažerů očekávají určitou zodpovědnost a že to působí jako zklamání. Padla i slova jako „neprofesionální“ a „nezodpovědné“.
Poslouchal jsem to docela klidně. Nakonec jsem jen řekl, že chápu jejich pohled, ale že jsem si to prostě spočítal. A že se mi vlastně víc vyplatí dělat práci, kterou jsem dělal předtím.
O pár týdnů později jsem seděl zpátky na emergency oddělení. Telefon zazvonil někdy kolem jedenácté večer. Klient měl výpadek systému. Zvedl jsem hovor, zjistil problém, zavolal správnému technikovi a všechno začalo běžet tak, jak mělo. Byla to přesně ta práce, kterou jsem dělal roky.
Jen tentokrát jsem věděl jednu věc naprosto jistě: ne každé povýšení je skutečně krok nahoru. Někdy je to jen víc práce za trochu víc peněz.
