Článek
Sedím u kuchyňského stolu a čekám, až se všichni sejdeme na večeři. Polévka už je hotová, talíře nachystané, jen rodina se pořád nějak nemůže sejít na jednom místě ve stejný čas. Z obýváku slyším tlumené zvuky notifikací, z chodby zase tiché ťukání prstů do displeje. Poslední roky mám někdy pocit, že u nás doma nežijí čtyři lidé, ale čtyři mobilní telefony, ke kterým jsou ti lidé jen připojení.
Syn přijde první. V jedné ruce má sklenici s pitím a v druhé mobil. Ani se nerozhlédne, jen si sedne ke stolu a dál něco píše. Palec mu po displeji jezdí tak rychle, že sotva stíhám sledovat pohyb.
„Můžeš to aspoň na chvíli odložit?“ zeptám se ho.
„Jo,“ zamumlá, aniž by zvedl hlavu. Mobil ale zůstane přesně tam, kde byl.
Dcera dorazí o chvíli později. Ta už ani nepředstírá, že by se chtěla zapojit do nějaké konverzace. Sedne si, položí lokty na stůl a začne psát ještě dřív, než si vůbec vezme lžíci. Občas se pousměje do telefonu, občas protočí oči, jako by právě četla něco neskutečně trapného.
„S kým si pořád píšete?“ zkusím to znovu.
„S nikým,“ odpoví syn.
„S lidma,“ řekne dcera.
„A o čem si pořád můžete psát?“ zeptám se, protože mi to opravdu vrtá hlavou. Když jsem byla v jejich věku, člověk si zavolal nebo se prostě sešel venku. Tohle nekonečné psaní mi pořád nějak uniká.
Dcera si povzdychne tak hlasitě, že je jasné, jak moc ji obtěžuju.
„Prostě o věcech,“ řekne a převrátí oči.
V tu chvíli přijde manžel. Vypadá, že už jde ke stolu, ale ještě na poslední chvíli něco rychle dopisuje na mobilu. Prsty mu běhají po displeji stejně rychle jako dětem.
„Už jdeme?“ zeptá se, jako by byl poslední, kdo ještě čeká.
Sedneme si všichni ke stolu. Chvíli je ticho. Lžíce cinkají o talíře, ale jinak je kolem nás zvláštní prázdno. Každých pár vteřin někde zavibruje telefon. Syn okamžitě sjede očima dolů, dcera taky.
Sedíme u jednoho stolu, ale vlastně spolu vůbec nejsme.
Tehdy jsem měla poprvé pocit, že tohle už začíná být opravdu moc. Že jestli s tím něco neuděláme, tak spolu jednou přestaneme mluvit úplně.
„Tak dost,“ řekla jsem ten večer.
Všichni na mě překvapeně podívali.
„Od teď žádné mobily u stolu. Když jíme, tak jíme. A když děláme něco společně, tak bez telefonů.“
Syn protočil oči tak výrazně, že jsem měla chuť se smát, kdyby mě to vlastně tak neštvalo. Dcera si jen odfrkla.
„To je blbost,“ prohlásila.
Manžel pokrčil rameny. „Tak to můžeme zkusit.“
Samozřejmě jsem si nedělala iluze, že by šlo dětem telefony úplně zakázat. V dnešní době je to skoro nemožné. Domlouvají se přes ně s kamarády, řeší školu, všechno se odehrává tam. Ale myslela jsem si, že aspoň u stolu by to mohlo fungovat.
A první dny to opravdu fungovalo. Mobily zůstávaly odložené na kuchyňské lince. Děti se sice tvářily, jako by jim někdo amputoval končetinu, ale postupně si zvykaly. Dokonce jsme si někdy i povídali. O škole, o tom, co se stalo během dne, o úplných drobnostech.
Pak jsem si jednoho večera všimla, že manžel má mobil položený vedle talíře.
„Říkali jsme bez mobilů,“ připomněla jsem mu.
„Jo, jo,“ odpověděl a otočil ho displejem dolů.
Jenže za chvíli zavibroval. Manžel ho okamžitě vzal do ruky.
„To je práce,“ řekl rychle.
Nechala jsem to být.
Jenže další večer to byla zase práce. A další den něco naléhavého. A potom jen krátká zpráva. A pak vlastně ani nic důležitého.
Děti samozřejmě nejsou hloupé. Všímají si víc, než si někdy myslíme.
Jednou při večeři syn jen kývl hlavou směrem k manželovu telefonu.
„Tati může,“ řekl.
„To není to samé,“ odpověděla jsem automaticky.
Jenže už když jsem to říkala, slyšela jsem, jak slabě to zní.
Definitivně mi to došlo jedno sobotní ráno u snídaně. Seděli jsme všichni čtyři u stolu. Já měla v ruce hrnek s kávou, děti jedly rohlíky a manžel zase koukal do telefonu.
Displej mu svítil přímo do obličeje.
Dcera se na něj chvíli dívala, pak úplně klidně sáhla do kapsy, vytáhla svůj mobil a položila ho na stůl.
Podívala jsem se na ni.
„Co děláš?“ zeptala jsem se.
„Nic,“ odpověděla klidně. „Jen píšu.“
„Ale víš, že jsme se domluvili…“
„Táta taky.“
Na chvíli bylo úplné ticho.
Syn se jen pousmál a vytáhl mobil taky.
Manžel pořád scrolloval a vůbec si nevšiml, že právě přišel o poslední zbytky autority.
Seděla jsem tam a najednou mi to všechno došlo. Snažili jsme se děti naučit pravidla, která sami nedodržujeme. Chtěli jsme po nich disciplínu, kterou jsme jim vlastně nikdy neukázali.
Manžel konečně zvedl oči od displeje.
„Co je?“ zeptal se.
Podívala jsem se na něj, na děti a na tři rozsvícené obrazovky na stole.
A tehdy mi definitivně došlo, že největší problém u nás doma nikdy nebyly dětské mobily.
Ale náš vlastní příklad.
