Článek
Tenhle týden jsem byl na pracovním pohovoru, který měl být vlastně docela ideální. Hlásil jsem se na pozici přijímacího servisního technika. Auta mě baví odjakživa, kolem servisu se pohybuju už pár let a administrativa mi taky nedělá problém. Když jsem si četl popis práce, říkal jsem si, že je to přesně ten typ pozice, kde by se člověk mohl docela najít a kde by se daly spojit technické znalosti s komunikací se zákazníky.
O to víc mě překvapilo, jak ten pohovor nakonec probíhal a jaký z něj ve výsledku zůstal pocit.
Do kanceláře mě pozvali dva lidé – jeden chlap a jedna ženská. Chlap vypadal jako někdo přímo z provozu, možná vedoucí servisu nebo technik, který tam dělá už dlouho. Bylo na něm vidět, že rozumí autům a že se opravdu zajímá o to, jestli člověk ví, o čem mluví a jestli má s podobnou prací nějaké reálné zkušenosti.
Začal se mě ptát docela normálně. K čemu jsou rozvody, jaký je rozdíl mezi některými systémy, jak funguje určitý ventil, co se typicky řeší při konkrétních závadách nebo jak by člověk komunikoval se zákazníkem, který přijede s nějakým problémem. Sem tam přešel do angličtiny a chtěl vědět, jak bych přeložil některé technické pojmy. Nic zákeřného, spíš takové praktické otázky, aby zjistil, jestli jsem opravdu z oboru, nebo si to jen myslím.
Upřímně řečeno, tenhle typ otázek mi vyhovoval. Člověk aspoň ví, na čem je. Buď to víš, nebo nevíš. A i když jsem u něčeho chvíli přemýšlel, pořád to byl rozhovor, který dával smysl a měl nějakou logiku.
Pak se do toho začala víc zapojovat ta ženská.
Na první pohled bylo jasné, že je z HR. Měla před sebou otevřený notes, občas si něco zapisovala a chvílemi listovala v papírech před sebou. Jenže otázky, které pokládala, byly úplně z jiného světa a působily, jako by se odehrávaly v úplně jiné firmě než ten zbytek pohovoru.
Nejdřív se mě začala ptát na rodinu. Jestli jsem ženatý, jestli mám děti, jak si představuju work-life balance nebo jak zvládám stresové situace. Pak přišly různé naučené formulace typu kde se vidím za pět let, jaké jsou moje silné a slabé stránky, nebo jak bych popsal sám sebe třemi slovy.
Normálně bych to asi nějak přežil. Tyhle otázky se na pohovorech objevují docela často, i když většinou moc nedávají smysl. Jenže tady to bylo úplně mimo kontext toho, o čem jsme se bavili předtím.
Chlap se mě ptal na konkrétní technické věci ze servisu a ona do toho najednou skočila otázkou typu: „A jak řešíte konflikty v týmu?“ V tu chvíli jsem byl docela zaskočený, protože to vůbec nenavazovalo na předchozí část rozhovoru.
Snažil jsem se odpovídat slušně, ale v hlavě mi běželo něco úplně jiného. Přemýšlel jsem, proč se vlastně na takové věci ptá někdo, kdo očividně vůbec netuší, jak ta práce reálně vypadá. Některé otázky působily, jako by si je vytáhla z nějaké příručky pro personalisty a jen je mechanicky četla jednu za druhou, aniž by reagovala na to, o čem se bavíme.
Upřímně jsem měl v jednu chvíli obrovskou chuť jí říct, ať se vrátíme k tomu, o čem jsme se bavili předtím. Nebo ji poslat úplně někam. Jenže to člověk na pohovoru neudělá.
Pořád jsem si říkal, že kdybych tam začal být nepříjemný nebo ironický, zavřel bych si dveře ještě dřív, než by se vůbec rozhodli. Tak jsem odpovídal dál a snažil se tvářit profesionálně, i když mi to celé přišlo čím dál zvláštnější.
Jenže čím déle to trvalo, tím víc jsem si uvědomoval, že mě vlastně ta představa práce v té firmě začíná postupně přecházet.
Ne kvůli tomu chlapovi. Ten byl v pohodě. Bylo vidět, že chce jen zjistit, jestli člověk rozumí své práci a jestli by zapadl do provozu. Ale způsob, jakým do toho vstupovalo HR, ve mně vyvolal dost nepříjemný pocit.
Říkal jsem si, že jestli takhle vypadá komunikace už u pohovoru, jak to tam asi musí fungovat uvnitř firmy v běžném provozu.
Pohovor nakonec skončil docela normálně. Poděkovali jsme si, potřásli rukou a já odešel. Venku jsem ještě chvíli seděl v autě a přemýšlel o tom, jaký z toho vlastně mám pocit.
A pak mi došlo, že vlastně ani nevím, jestli bych tam chtěl pracovat, i kdyby mě vzali.
Nakonec jsem udělal něco, co normálně nedělám. Sedl jsem k počítači a napsal přímo na vedení firmy e-mail. Slušně, bez emocí, jen jsem napsal, že odstupuji z výběrového řízení.
Mohl jsem samozřejmě počkat. Třeba by mi nakonec napsali, že mě stejně neberou. Jenže pak by jakákoliv stížnost nebo zpětná vazba vypadala jen jako uražená reakce. A kdyby mě náhodou vzali, stejně bych si nejspíš jen potvrdil, že pracovat v prostředí, kde takhle funguje komunikace už při náboru, asi není úplně to, co hledám.
Takže jsem to radši uzavřel rovnou.
A upřímně – vůbec mě to nakonec nemrzí.
