Článek
Už několikátým rokem pracuji v jednom nejmenovaném, ale známém a úspěšném podniku, který má kromě kamenné pobočky také rozvozovou službu. Už nějaký ten pátek dělám zástupkyni hlavního vedoucího směny. Vypracovala jsem se z pozice úklidu a pokladní ještě při studiích, až po kontrolu kvality pokrmů, a doufala jsem v povýšení na hlavního manažera pobočky, jelikož jsem na to měla vzdělání, zkušenosti a hlavně výsledky. Měla jsem na tu pozici dobře našlápnuto – až do chvíle, kdy náš hlavní vedoucí Mirek, padesátiletý sympaťák, který s mou pomocí držel tým pohromadě a vždy v dobrém rozpoložení, utrpěl mimopracovní úraz. Kvůli němu bohužel skončil v nemocnici a bylo jasné, že se jen tak nevrátí. Přesto si dal tu práci, že ještě na pobočku nechal zaslat doporučující dopis, který mi měl pomoci pozici získat.
Jenže místo Mirka jsme jako dočasného vedoucího dostali Radima, čtyřiatřicetiletého vedoucího z naší další pobočky, která zrovna dlouhodobě procházela rekonstrukcí. A to byl začátek konce – nebo to tak alespoň ze startu vypadalo. Radim totiž nepřišel sám. Spolu s ním přišla i Sára (26 let), která byla jeho zástupkyní na jejich pobočce a, jak se ukázalo, bohužel nejen to. Zcela očividně byli milenci – nebo něco „tomu podobného“ – i když se to, ne příliš úspěšně, snažili skrývat.
Právě tento jejich „vztah“ byl osudný mé pozici, jak se záhy ukázalo. Čím víc se totiž blížilo interní výběrové řízení na manažerskou pozici, tím víc bylo jasné, že Radimovu podporu mít rozhodně nebudu. Ba naopak – jeho doporučení prý dostane Sára, protože měla excelentní výsledky na jejich pobočce a místo si tedy prý zaslouží víc než kdokoli jiný. My jsme tyto výsledky jako tým bohužel neměli možnost zhodnotit, jelikož u nás to vůbec nevypadalo, že by se Sára zrovna dvakrát a ráda „přetrhla“. Ať už svou vlastní prací, pomocnou rukou komukoli jinému nebo čímkoli navíc, než bylo zcela nezbytně nutné. Občas to vypadalo, že náplní její práce je doslova dělat „ozdobu“ Radimovi, jelikož nejvíce času stejně trávila v jeho kanceláři, která ani nebyla ve stejné budově.
Když se k nám později „shora“ doneslo, že jsem prý pro vedení společnosti favoritem na očekávané povýšení, Radim rozhodně radost neměl. A určitě neměl v plánu, aby jeho vlastnímu plánu stálo cokoli – nebo spíš kdokoli – v cestě. A protože se mu příliš nedařilo přijít s čímkoli, čím by mohl upřednostnit Sářino doporučení před mým, uchýlil se k drastičtějším praktikám.
Ze začátku to nebylo příliš patrné. Sem tam se objevila nějaká stížnost zákazníků. Postupem času ale začalo jít do tuhého – nebylo týdne, abychom neřešili nepříjemný telefonát nebo recenzi, že se v našem jídle objevují vlasy, konkrétně dlouhé a tmavé. Což k mé smůle znamenalo pouze mě a Sáru. Člověk by si řekl, že bude jasné, kde je chyba. Já jsem nosila síťku na vlasy, Sára nikoli. Chyba lávky. Radim si mě opakovaně zval „na kobereček“ a Sára byla absolutně z obliga, pokaždé. Bylo to úplně absurdní.
Vygradovalo to do bodu, kdy mi Radim začal vyhrožovat vyhazovem a slovy, že teď na nějaké povýšení můžu rovnou zapomenout. K mé smůle totiž doporučení na centrálu posílal samozřejmě vedoucí pobočky – tedy on. Když jsem se ptala, kde je doporučující dopis od Mirka, jelikož to byl on, kdo se mnou strávil nejvíce času a mohl tedy lépe zhodnotit moje pracovní výsledky, nebylo psaní najednou nikde k nalezení. A co víc – „někdo“ začal po firmě šířit pomluvy, že jsem si ten dopis vymyslela a že se snažím „ždímat“, co zbylo z mého vztahu s Mirkem, který prý byl, světe div se, až příliš „přátelský“ na to, aby byl jen čistě pracovní. Spíš čistá ubohost to byla.
Situace s „vlasy“ se mezitím zhoršila natolik, že jsme měli stížnosti skoro obden. A protože jsem věděla, že budu opět obětním beránkem, rozhodla jsem se doslova přes víkend pro poněkud extravagantnější krok, který mě měl od této šikany osvobodit a očistit zároveň – obarvila jsem si vlasy na modro. Na azurově modrou, abych byla přesná. Krásnou a výraznou, takovou, kterou si s tmavě hnědou opravdu splést nemůžete. A to jsem v tu chvíli ještě ani netušila, jak skvěle jsem si ten moment pro změnu vizáže vybrala.
Radim totiž na konci minulého týdne odjel na centrálu na výroční schůzku vedení – řešit mimo jiné očekávané povyšování a hlavně náš problém s hygienou a s tím spojené špatné výsledky. V tom týdnu jsme měli stížnost už každý den. Jaká to náhoda, že když tam Radim nebyl, Sára se mi vyhýbala jako čert kříži.
A když se v pátek Radim vrátil, právě to, že mě Sára celý týden neviděla, se jim ale oběma stalo osudným. Nepřijel totiž sám, ale spolu s „kontrolou“ z vedení. Sebevědomě a bez zaváhání samozřejmě opět vinil mě a tentokrát mi to chtěl dát „sežrat“ přímo před vedením samotným. Jenže tady se přepočítal. Vedení už totiž přijelo s informací, že v tom týdnu jsme měli stížnosti na vlasy v jídle každý den. A když jsem se objevila s modrým, dokonale uhlazeným copem, zůstal stát jako solný sloup.
Ach, co bych dala za to, kdybych si ten jeho směšný obličej v tu chvíli mohla vyfotit. Nechala bych si ho totiž zarámovat a vítězoslavně pověsit na zeď v mé nové, krásné a hlavně zasloužené kanceláři manažera pobočky.
