Článek
Vánoce se u nás poslední roky netočí kolem stromečku, ale kolem vyjednávání. Co je ještě dárek a co už je problém. Letos se to ale zlomilo v hádku, jakou jsme dlouho neměli.
Mám dceru s exmanželem. Je ještě malá, pořád dítě, ale už má jasno v tom, co chce. Psa. Ne plyšáka, ne knížku o psech. Opravdového psa. Mluví o tom měsíce. Kreslí ho, pojmenovala ho, ví přesně, jaký by měl být. Každý den mi vysvětluje, jak se o něj bude starat. Že ho bude venčit, krmit, cvičit, uklízet po něm. Že se o něj bude starat sama.
Já vím, že to myslí upřímně. Jenže taky vím, jak to chodí. Vidím realitu, ne dětskou představu. Vím, že ráno vstávám já, že když bude pršet, mrznout nebo budu nemocná, venčit půjdu já. Vím, že krmení, veterinář, výcvik, dovolené, nemoc, únava – to všechno skončí na mně. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že dítě prostě není schopné nést tu odpovědnost dlouhodobě.
Proto jsem řekla ne. Ne teď. Možná někdy v budoucnu. Až bude starší, rozumnější, samostatnější. Ne zavřené dveře, jen odklad. Vysvětlovala jsem jí to klidně, znovu a znovu. Samozřejmě plakala. Slíbila všechno, co šlo slíbit. Přesně to, co slibují všechny děti v téhle situaci.
Pak přišel její táta.
Jedno odpoledne mi dcera úplně mezi řečí řekla, že tatínek říkal, že „uvidí, co se dá u Ježíška zařídit“. Zarazilo mě to. Zeptala jsem se, co tím myslí. A ona mi s rozzářenýma očima začala vyjmenovávat pelíšek, vodítko, misky a další věci pro psa. O pejska samotného už se skoro ani nemluvilo, jako by byl samozřejmý. Protože když někdo řeší vybavení pro psa, nepočítá s tím, že by ten pes chyběl.
Zavolala jsem mu hned.
Ze začátku to bylo ještě relativně klidné. Řekla jsem mu, že jsme se přece bavili o tom, že psa teď nechci. Že je na to malá. Že to není dárek, který se dá jen tak rozbalit a hotovo. On mi řekl, že ona po tom strašně touží. Že ji nechce zklamat. Že Vánoce jsou o radosti.
Řekla jsem mu, že radost na tři dny mi nestojí za deset let starostí. Že pes nebude u něj. Že nebude venčit, vstávat, řešit veterináře. Že všechno zůstane na mně. A že tohle rozhodnutí nemůže udělat sám.
Na to mi řekl, že to přeháním. Že to zvládneme. Že děti se musí učit zodpovědnosti. Že když jí psa nedovolím já, bude za tu špatnou matku. Že on jen nechce být ten zlý rodič, co říká ne.
A tam už to přestalo být klidné.
Řekla jsem mu, že přesně tohle dělá. Že ze mě dělá tu přísnou, protivnou, která všechno zakazuje, zatímco on je ten hodný, co plní sny. Že si umyje ruce a nechá mě řešit následky. Odpověděl mi, že přece nemůže dceři pořád něco odpírat jen proto, že já mám strach.
Zvýšili jsme hlas. Padly věty, které se říkají jen do telefonu, protože tváří v tvář by si je člověk rozmyslel. Řekla jsem mu, že si klidně může koupit pelíšek a misky, ale pes přes práh nepůjde. On mi řekl, že nemůžu dceři zakazovat dárek od něj. Že to není jen moje dítě.
A měl pravdu. Jenže pes taky není jen jeho problém.
Po tom hovoru jsem seděla doma a bylo mi špatně. Ne fyzicky, ale tím typem špatně, kdy víš, že ať se rozhodneš jakkoli, někdo to odnese. Buď já, nebo moje dcera. Buď budu mít psa, kterého jsem nechtěla, a budu se o něj starat s pocitem, že jsem byla dotlačená. Nebo budu ta, která řekne ne a zničí dítěti Vánoce. Ta, u které „tatínek by to dovolil“.
To je na tom to nejhorší. Že nemám dobrou volbu. Jen dvě špatné.
Dcera mi teď každý den připomíná, že Ježíšek už má skoro připraveno. Ptá se, jestli máme doma místo na pelíšek. Jestli bychom zvládli venčit i večer. Dívá se na mě s očekáváním a já mám chuť brečet. Ne proto, že bych jí nepřála radost. Ale proto, že vidím dál než ona. A vím, že ten dárek není plyšák, který se dá schovat do skříně, když omrzí.
Nevím, jak to dopadne. Vím jen, že až se to rozhodne, někdo bude zklamaný. A skoro jistě to budu já, kdo ponese odpovědnost. Jako vždycky.
