Článek
Pracuji v kanceláři už několik let a za tu dobu jsem si zvykla na ledacos. Na různé změny pravidel, na rozhodnutí shora, která člověk nijak neovlivní, i na to, že některé věci se ve firmě vysvětlují jen napůl a zbytek si lidé domyslí sami. Ale to, co se stalo u nás poslední měsíce, mi přišlo i na firemní poměry dost absurdní.
Na našem oddělení nám totiž všem najednou vzali osobní ohodnocení. Ne část, ne dočasně někomu konkrétnímu podle výkonu, ale celému oddělení. A nejhorší na tom bylo, že šlo o věc, kterou nikdo z nás reálně nemohl ovlivnit.
Celé to začalo už o něco dřív jedním kolegou, se kterým dlouhodobě nebyla úplně jednoduchá spolupráce. S vedením měl opakovaně napjaté vztahy, nebyla spokojenost s jeho výkonem a postupně bylo čím dál víc vidět, že jeho pozice není úplně stabilní. Už delší dobu se mluvilo o tom, že pokud se něco nezmění, další smlouvy se nejspíš nedočká. Nakonec mu ji opravdu jednoduše neprodloužili.
Z pohledu firmy to nebylo žádné dramatické vyhazování, prostě mu oznámili, že další kontrakt nedostane. Jenže on to vzal osobně a začal to prezentovat tak, že ho vyhazují neprávem. Jako by se úplně vytratilo všechno, co tomu předcházelo.
Při odchodu se navíc pohádal s nadřízenými dost nehezky. Bylo vidět, že odchází uražený, naštvaný a že to v sobě nenechá jen tak.
Krátce nato se zjistilo, že zmizela část firemní elektroniky. Jeden notebook, několik menších zařízení a pár věcí, které normálně v kanceláři prostě byly a najednou nebyly.
Nebyla to zařízení, za která bych já nebo většina kolegů nesli přímou odpovědnost. Nebyly vedené pod konkrétními jmény tak, aby se dalo jednoduše říct, kdo je měl naposledy u sebe. Ale škoda samozřejmě vznikla a bylo jasné, že někdo nahoře to bude muset nějak uzavřít.
Oficiálně se kolem toho neudělalo skoro nic.
Vedení rychle pochopilo, že otevírat podobnou věc nahlas by znamenalo zbytečný rozruch. Nikdo neměl zájem na tom, aby se po kancelářích pohybovala policie, něco se vyšetřovalo, sbíraly se výpovědi a z celé věci vznikla nepříjemná interní aféra, o které by se pak mluvilo po celé firmě.
Věci se jednoduše odepsaly. Formálně se nic moc neřešilo, žádné velké otázky, žádné dohledávání.
Jenže zároveň bylo všem v kanceláři víceméně jasné, jak to asi dopadlo. Nikdo to nahlas neřekl, ale málokdo pochyboval, že to s odchodem kolegy nějak souvisí.
A protože ve firmě se průšvih vždycky nějak projevit musí, přišlo řešení, které asi někoho nahoře napadlo jako dobrý nápad.
Vzali osobní ohodnocení celému oddělení.
Samozřejmě se to oficiálně nepodalo stylem „trestáme vás za ztracený notebook“. Důvod byl formulovaný neurčitě, obecně, v duchu interních opatření, úprav nákladů a přehodnocení systému odměn.
Ale opět bylo všem jasné, co je za tím.
A právě to mě na tom naštvalo nejvíc.
Protože člověk několik měsíců normálně pracuje, plní si svoje, řeší termíny, dělá všechno jako dřív, a pak mu bez vysvětlení sáhnou na peníze kvůli něčemu, co nejenže neudělal, ale ani nemohl ovlivnit.
Nešlo o existenční částku, pořád mám plat nadprůměrný a v tomhle směru si nemůžu stěžovat. Jenže princip byl jasný.
Firma si jednoduše zahojila vlastní nepříjemnost na lidech, kteří byli po ruce.
A tak jsem si řekla, že když už se hraje tímhle stylem, budu k celé věci přistupovat podobně.
Shodou okolností se mi začali nějak podezřele často scházet doktoři právě na dobu, kdy jsem měla být v práci.
Normálně by se to samozřejmě dalo zařídit i jinak. Máme nepravidelnou pracovní dobu, takže kdyby člověk chtěl, část kontrol by šla přesunout mimo směnu nebo si termíny upravit.
Jenže když není dobrá vůle na jedné straně, proč by měla být automaticky na druhé.
Najednou se ukázalo, že čekací doby jsou dlouhé, termíny pevně dané a člověk prostě bere to, co dostane.
Jednou kontrola. Podruhé specialistka. Pak odběry. Pak další návazná kontrola.
A pokaždé to vycházelo tak, že jsem měla nárok na čtyři hodiny volna.
Když si to člověk spočítá, začne se část ztraceného ohodnocení vracet jinou cestou. Ne najednou, ne nápadně, ale dost na to, aby člověk měl pocit, že úplně jednostranné to být nemusí.
Nadřízený už se mě několikrát ptal, jestli opravdu všechny návštěvy musí vycházet zrovna na pracovní dobu.
Ptal se opatrně, ale bylo vidět, že mu to začíná být nápadné.
Moje odpověď je ale pokaždé stejná.
Doktoři jsou přetížení, objednací lhůty dlouhé a člověk si dnes opravdu moc nevybírá.
Co nabídnou, to vezmu.
A nedá se s tím nic dělat.
Upřímně řečeno, ani nemám potřebu to vysvětlovat víc.
Protože pokud se firma potřebuje zahojit na vlastních zaměstnancích za chyby, které sami nezpůsobili, nevidím důvod, proč by se zaměstnanec nemohl občas zahojit zpátky stejným způsobem.
Aspoň je najednou hezky vidět, že když se hledá úspora, nemusí to bolet jen jednu stranu.
A jestli někdo nahoře čekal, že lidé podobné věci prostě mlčky přijmou a pojedou dál se stejným nasazením, pak možná podcenil jednu docela obyčejnou věc — že chuť být vstřícný většinou vydrží jen do chvíle, než člověk zjistí, že vstřícnost funguje jen jedním směrem.
