Článek
S Evou jsem se poznal přes společné známé. Bylo mi třiatřicet, jí o rok méně a oba jsme byli nějakou dobu sami. První dvě schůzky byly příjemné a nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi námi měl být nějaký zásadní problém.
Eva pracovala v marketingu pro větší firmu, měla vysokou školu a o práci mluvila poměrně často. Chtěla časem vést vlastní tým, několikrát zmínila možnost práce v zahraničí a měla ráda lidi, kteří podle ní „někam směřují“. Mně to připadalo úplně v pořádku, protože každý má jiné ambice.
Já jsem byl instalatér. Vyučil jsem se, několik let pracoval pro větší firmu a potom přešel k menšímu živnostníkovi, kde jsem dělal rekonstrukce koupelen, topení, rozvody vody a havárie. Práce mě bavila, vydělával jsem slušně a už tehdy jsem občas bral vlastní zakázky po večerech nebo o víkendech.
Poprvé mě zarazila na třetím rande
Seděli jsme v restauraci a začali se bavit o práci a budoucnosti. Eva vyprávěla, že nechce zůstat dalších deset let na stejné pozici a že by jednou ráda řídila celé oddělení. Potom se zeptala, co plánuju já.
Řekl jsem jí, že časem chci pracovat sám na sebe. Měl jsem vlastní nářadí, několik zákazníků se mi už pravidelně ozývalo přímo a začínal jsem přemýšlet, jestli bych nemohl postupně odejít ze zaměstnání. Nebyl to ještě hotový plán, ale rozhodně jsem nechtěl dalších třicet let jen čekat na výplatu.
Eva chvíli přemýšlela a potom se zeptala, jestli tedy chci celý život zůstat instalatérem. Nejdřív jsem otázku vůbec nepochopil. Řekl jsem jí, že i kdybych měl jednou vlastní firmu, pořád budu instalatér.
Ona to myslela trochu jinak. Ptala se, jestli nechci časem dělat něco „výš“, třeba obchod, vedení lidí nebo projektový management. Vysvětlil jsem jí, že firmu bych klidně jednou vést mohl, ale nevidím důvod, proč bych se měl přestat živit řemeslem, které umím.
Přikývla, ale bylo na ní vidět, že moje odpověď úplně nesedla do představy, kterou měla.
Postupně jsem začal chápat, co jí vadí
Eva nikdy neřekla, že se za mě stydí nebo že je instalatér pod její úroveň. Bylo by vlastně jednodušší, kdyby to řekla přímo. Místo toho přicházely malé poznámky, které samy o sobě nevypadaly nijak hrozně.
Jednou jsem ji vyzvedl po práci ještě v pracovních kalhotách. Byl jsem čistý, jen jsem měl oblečení, ve kterém jsem ten den dělal rekonstrukci koupelny. Eva se zeptala, jestli jsem se nemohl nejdřív zastavit doma a převléknout.
Jindy jsme byli s jejími známými na večeři. Jeden muž se mě zeptal, čím se živím, a já normálně odpověděl, že jsem instalatér. Eva okamžitě dodala, že ale plánuju vlastní podnikání a časem budu mít firmu.
Nevím proč, ale právě tahle drobnost mi vadila nejvíc. Nikdo u stolu se nad mojí prací nepozastavil. Jediný člověk, který měl potřebu ji okamžitě něčím vylepšit, byla ona.
Cestou domů jsem se jí na to zeptal. Řekla, že jsem přecitlivělý a že mě naopak chtěla pochválit. Podle ní jsem měl větší potenciál, než abych celý život lezl lidem pod umyvadla a opravoval záchody.
Řekl jsem jí, že přesně za ty opravené záchody mi lidé platí peníze.
Moc se tomu nezasmála.
Po třech měsících jsme si přestali namlouvat, že to funguje
Nebyla mezi námi žádná velká hádka. Jen se čím dál častěji ukazovalo, že máme úplně jinou představu o tom, co znamená být úspěšný. Pro Evu byl posun spojený hlavně s funkcí, kanceláří a tím, že člověk postupně přestane dělat běžnou práci.
Já jsem to měl obráceně. Chtěl jsem být dobrý právě v tom, co jsem dělal, vydělávat víc a časem mít vlastní zákazníky. Jestli u toho budu pořád jezdit dodávkou a občas strávím půl dne v kotelně, nepřipadalo mi na tom nic špatného.
Jednou mi Eva řekla docela otevřeně, že potřebuje vedle sebe ambiciózního člověka. Nechtěla prý za deset let zjistit, že ona se někam posunula a její partner pořád dělá stejnou práci jako ve třiceti. Připomněl jsem jí, že právě připravuju vlastní podnikání.
Odpověděla, že založit si živnost ještě neznamená někam se posunout. Člověk může podle ní pořád dělat stejnou práci, jen místo cizí dodávky jezdit vlastní.
Na té větě nebylo vlastně nic urážlivého. Jen mi definitivně ukázala, že moji práci bude vždycky vnímat jako něco, z čeho bych se měl časem dostat.
Pár dní nato jsme se rozešli. Bez scén, bez blokování telefonů a bez velkých proslovů. Prostě jsme se shodli, že každý hledáme něco jiného.
O rok později jsem opravdu začal dělat sám na sebe
S Evou to nemělo nic společného. O vlastních zakázkách jsem přemýšlel ještě předtím, než jsme se poznali. Trvalo mi skoro rok, než jsem měl dost zákazníků, nějakou rezervu a odvahu opustit pravidelnou výplatu.
První měsíce byly mnohem horší, než jsem čekal. Přes den jsem jezdil od jedné zakázky ke druhé, večer dělal nabídky a faktury a telefon zvonil i v neděli, protože někomu tekla voda ze stropu. Několikrát jsem si vzpomněl na zaměstnání, kde jsem v půl čtvrté zavřel dodávku a dál mě nic nezajímalo.
Postupně ale začalo fungovat doporučení. Jeden zákazník mě poslal ke známému, ten k dalšímu a po čase jsem měl práci naplánovanou na několik týdnů dopředu. Nejprve jsem si vzal pomocníka na větší rekonstrukce, později dalšího instalatéra.
Za necelé tři roky jsme byli čtyři. Koupil jsem druhou dodávku, pronajal malý sklad a začali jsme dělat nejen jednotlivé koupelny, ale celé rozvody v domech a menších bytových projektech. Žádný obří byznys to nebyl, ale firma mě uživila lépe než původní zaměstnání a práce jsme měli víc, než jsme dokázali přijmout.
Pořád jsem přitom normálně pracoval rukama. Když bylo potřeba namontovat kotel, opravit havárii nebo dokončit koupelnu, vzal jsem nářadí a jel. Nikdy jsem nepochopil, proč by úspěch měl začínat právě ve chvíli, kdy člověk přestane dělat práci, na které celý podnik stojí.
Po třech letech se Eva ozvala
Nejdřív mi přišla žádost na sociální síti. Přijal jsem ji a nijak nad tím nepřemýšlel. Za několik dní napsala, jak se mám a že prý slyšela od společných známých, že podnikám.
Chvíli jsme si psali úplně normálně. Změnila zaměstnání, dostala se na vedoucí pozici, po nějaké době měla další vztah a ten před několika měsíci skončil. Potom se začala ptát na firmu.
Zajímalo ji, kolik mám zaměstnanců, jestli děláme i větší zakázky a jestli jsem spokojený. Odpověděl jsem, že ano. Nechtěl jsem jí nic dokazovat a už vůbec jsem neměl potřebu vytahovat obrat nebo jí vysvětlovat, kolik vydělávám.
Pak napsala, jestli bychom někdy nezašli na kávu. Prý s odstupem vidí náš tehdejší vztah trochu jinak a možná jsme některé věci ukončili zbytečně rychle.
Zeptal jsem se, co konkrétně vidí jinak.
Odpověděla, že tehdy byla příliš zaměřená na kariéru a hodnotila lidi podle věcí, které dnes už nepovažuje za tak důležité. Napsala také, že na mně vždycky oceňovala pracovitost a že je vlastně skvělé, kam jsem se dokázal posunout.
Ta poslední věta mě pobavila.
Najednou už být instalatérem nebyl problém
Na kávu jsem nakonec šel. Ne proto, že bych chtěl něco obnovovat, ale protože mě opravdu zajímalo, jak se po těch letech má. Bavili jsme se skoro dvě hodiny a bylo to příjemnější než většina našich posledních schůzek před rozchodem.
Eva se změnila. Působila klidněji, méně mluvila o práci a dokonce několikrát sama řekla, že některé věci tehdy viděla příliš černobíle. Pak se mě zeptala, jestli s někým jsem.
V té době jsem byl několik měsíců s přítelkyní. Řekl jsem jí to a bylo vidět, že ji odpověď trochu zklamala. Přesto pokračovala a nakonec přiznala, že kdybych byl volný, ráda by zjistila, jestli bychom to dnes nezvládli lépe.
Nechtěl jsem být škodolibý, ale jednu otázku jsem si odpustit nedokázal. Zeptal jsem se, jestli by o tom přemýšlela i v případě, že bych pořád pracoval jako zaměstnaný instalatér ve stejné firmě jako před třemi lety.
Chvíli mlčela.
Potom řekla, že to je hypotetická otázka, protože dnes už jsem někde jinde.
Právě tím mi vlastně odpověděla.
Nevadilo mi, že změnila názor
Lidé se mění a bylo by hloupé čekat, že v pětatřiceti budeme uvažovat úplně stejně jako ve třiceti. Ani Evě nemám za zlé, že tehdy chtěla jiného partnera. Měla na to stejné právo jako já.
Jen nevěřím, že se její pohled na povolání změnil tak výrazně, jak tvrdila. Spíš už přede mnou neviděla chlapa v pracovních kalhotách, který po bytě tahá trubky a nářadí. Viděla majitele firmy, několik zaměstnanců a dvě dodávky.
Přitom já dělal pořád totéž. Pořád jsem byl instalatér, pořád jsem občas přijel domů špinavý a pořád mi někdo volal, že mu teče voda pod vanou. Jen jsem mezitím přestal pracovat na cizí firmu a začal posílat na zakázky i další lidi.
S Evou jsme se po té kávě ještě párkrát potkali náhodou, ale nic dalšího z toho nebylo. Moje tehdejší přítelkyně je dnes moje manželka a o tomhle příběhu ví.
Občas si na Evu vzpomenu, když někdo začne mluvit o tom, že řemeslo není dost ambiciózní práce. Možná není.
Jen je zajímavé, jak často začne vypadat mnohem ambiciózněji ve chvíli, kdy je na dodávce napsané vaše vlastní jméno.
