Článek
S Lenkou se známe už dlouhé roky. Seznámily jsme se ještě na univerzitě, kde jsme seděly vedle sebe hned v prvním semestru, a od té doby jsme spolu zůstaly v kontaktu. Patří k lidem, o kterých jsem byla vždycky přesvědčená, že když se něco pokazí, můžu se na ně obrátit bez váhání.
Potvrdilo se to hlavně před třemi lety, kdy jsem procházela velmi těžkým obdobím po rozchodu. Po osmi letech vztahu jsem zůstala sama a návrat do normálního života pro mě nebyl jednoduchý. Můj tehdejší partner se během rozchodu ukázal úplně jinak, než jak jsem ho znala dřív. Najednou šlo hlavně o majetek, finance a nekonečné hádky kolem bytu, který jsme spolu několik let budovali. Bylo to vyčerpávající a já tehdy fungovala spíš ze setrvačnosti.
Lenka byla jedna z mála lidí, kteří mě v té době nenechali zavřenou doma. Volala mi, vytahovala mě ven, nutila mě jít mezi lidi, i když jsem na nic neměla náladu. Chodily jsme na večeře, do kaváren, někdy jen na dlouhé procházky po městě, hlavně abych neměla prostor pořád dokola přemýšlet nad tím, co se stalo. Upřímně nevím, jak dlouho bych se z toho dostávala bez ní.
Možná právě proto jsem neváhala, když mi loni na podzim řekla, že končí ve své práci. Firma, kde několik let pracovala, začala propouštět a její oddělení zrušili úplně.
„Čekala jsem to, ale stejně mě to zaskočilo,“ řekla mi tehdy. Bylo vidět, že ji to mrzí víc, než dávala najevo.
V tu chvíli mě okamžitě napadlo, že bych jí mohla pomoct. U nás ve firmě se právě otevírala nová pozice a hledal se někdo se zkušenostmi, které Lenka přesně měla. Připadalo mi skoro samozřejmé doporučit ji.
Zašla jsem za vedoucí oddělení a řekla jí, že znám člověka, který by se na tu práci hodil. Lenka prošla pohovorem, dostala nabídku a během několika týdnů nastoupila.
Na začátku jsem z toho měla opravdu dobrý pocit. Připadalo mi správné vrátit jí alespoň část toho, co pro mě kdysi udělala. Navíc jsem se těšila, že budeme po letech zase trávit víc času spolu, tentokrát pracovně.
První měsíce vypadaly dobře. Lenka se rychle zorientovala, s kolegy si rozuměla a bylo vidět, že do nové práce naskočila s energií. Upřímně jsem byla ráda, že zapadla tak rychle.
Jenže čím déle u nás byla, tím častěji jsem začínala slýchat její jméno. Nejprve od kolegů.
„Ta tvoje kamarádka je fakt schopná.“
Pak od vedení.
„Dobře jsi udělala, že jsi ji doporučila. Takové lidi potřebujeme.“
Ze začátku mě to těšilo. Jenže postupně se ten pocit začal měnit.
Už delší dobu jsem doufala, že dostanu příležitost vést jeden větší projekt pro důležitého klienta. Mluvilo se o něm několik měsíců a já měla pocit, že tentokrát bych konečně mohla dostat větší prostor. Kdykoli jsem se na to ale opatrně ptala, slyšela jsem, že ještě není správný čas, že podobná zakázka vyžaduje víc zkušeností a větší jistotu.
O to větší šok přišel, když jsem se před pár týdny dozvěděla, že projekt nakonec připadl Lence.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem něco špatně pochopila. Jenže ne.
Seděla jsem pak několik minut u počítače a cítila zvláštní směs vzteku a zklamání. Nakonec jsem šla přímo za vedoucí.
„Můžu se zeptat, proč jste to dali právě jí?“ zeptala jsem se narovinu. „Pracuju tady přece déle.“
Vedoucí mi odpověděla klidně, že Lenka působí velmi jistě, rychle si získala důvěru klientů a chtěli jí dát šanci ukázat, co umí.
Formálně na tom nebylo nic špatně. Jenže ve mně to stejně zůstalo.
Na jednu stranu vím, že Lenka za to vlastně nemůže. Pracuje dobře, to jí nemůžu upřít. Na druhou stranu mě nepříjemně bodá, že člověk, kterého jsem do firmy přivedla právě já, si během pár měsíců vybudoval pozici, o kterou se já snažím už dlouho.
Nejhorší je, že si ten pocit sama před sebou neumím úplně přiznat. Mám ji pořád ráda a nechci být malicherná. Jenže někdy je těžké ubránit se dojmu, že jsem někomu otevřela dveře a teď sleduju, jak prochází dál mnohem rychleji než já.
A i když si opakuju, že bych jí to měla přát, uvnitř mě to stejně pořád trochu štve.
