Článek
Jsem Johana, je mi čtyřicet osm let, stejně jako mému manželovi. Máme dvě dcery – Lauru (23) a Sofii (20). Obě jsou výborné studentky s nadějnou budoucností a my jsme na ně pyšní. Jsme si jako rodina velmi blízcí, trávíme spolu spoustu času a o všem otevřeně mluvíme.
Zvlášť se Sofií mám vztah, který bych popsala jako kamarádský. Dlouhé rozhovory u čaje a něčeho dobrého, sdílené starosti, radosti i drobné tajnosti, které se dcery obvykle maminkám nesvěřují. O to víc mě překvapilo, když se ukázalo, že celé léto něco tajila.
Až na začátku dalšího semestru na vysoké škole nám oznámila, že nám chce představit někoho, kdo je pro ni „velmi důležitý“. Říkala, že ho budeme zbožňovat. Bylo to zvláštní – v posledních měsících byla veselá, ale uzavřenější. Připisovala jsem to prázdninám, cestování, novým přátelům. Nenapadlo by mě, že ten důvod je muž. A už vůbec ne muž, kterému je čtyřiačtyřicet.
Sofie o něm mluvila s takovým nadšením, že jsme si s manželem řekli, že mu dáme šanci. Že ho pozveme na společný víkend. Jenže už první setkání bylo hrozné.
Petr, jak se jmenoval, byl o pár let mladší než my, a my byli v šoku. Bylo okamžitě jasné, že je mnohem starší než Sofie, a i když se snažil působit nenuceně, něco v jeho vystupování bylo nepříjemné – příliš jisté, příliš samozřejmé.
Manžel se ho na rovinu zeptal, jak se vůbec seznámili. Odpověď nás zarazila: prý na party kousek od kampusu. Petr tam kdysi studoval, prý tam zažil nejlepší roky svého života a rád se tam pořád vrací, protože „to místo má energii“.
Seděla jsem tam a poslouchala, jak se ten čtyřiačtyřicetiletý muž baví o studentských večírcích, a bylo mi úzko. Celá konverzace byla nucená, Sofie se snažila udržet atmosféru, ale i ona cítila, že to drhne. Po pár desítkách minut jsme to s manželem vzdali. Rozloučili jsme se a odjeli dřív, než jsme původně plánovali.
Druhý den jsem Sofii volala, jestli nechce přijít na oběd. Doufala jsem, že si v klidu promluvíme, jen my dvě. Zeptala se, jestli i s Petrem. Když jsem řekla, že ne, rozčílila se.
Křičela, že jejich vztah nebereme vážně, že jsme staromódní, že soudíme a nedáváme mu šanci. Nakonec mi oznámila, že zůstanou v hotelu a že se raději sejdou s přáteli.
Byla jsem z toho zničená. Manžel o Petrovi nechtěl ani slyšet, řekl, že z takového vztahu nemůže být nic dobrého. Chtěla jsem svou dceru ale konečně po několika měsících vidět – chybělo mi, že jsme si celé léto pořádně nepopovídaly. Jenže to nebylo možné bez setkání s Petrem.
Po nějaké době jsem si řekla, že se s nimi tedy sejdu a alespoň zjistím víc. Petr působil klidně, až příliš. Vyprávěl, že má dobrou práci poblíž kampusu, že je bezdětný, nikdy se neoženil a vlastně ani neměl žádné vážné vztahy. Všechno říkal s tím zvláštním klidem, který spíš vyvolává otázky než důvěru. Něco mi na něm prostě pořád „nesedělo,“ ale pomyslela jsem si, že jen opět odsuzuji, že mám ty „maminkovské“ obavy.
Sofie o něm mluvila s obdivem – jak jsou skvělý pár, kolik toho mají společného, jak moc si rozumí. Když jsem se zeptala, v čem konkrétně, odpověděla, že oba milují stejná místa poblíž školy, zahraniční kuchyně, vaření a meditaci. A že nikdy předtím nepoznala nikoho tak vyzrálého. Pochopitelně, říkala jsem si v duchu. Když ti je dvacet a ještě je to první vážnější vztah, všechno zkušenější působí jako moudrost.
Petr se přidal a řekl, že je pro něj Sofie perfektní a že to s ní myslí vážně. Neudržela jsem se a zeptala se, jestli měl dřív vztahy s mladými ženami. Jen se pousmál a odvětil, že všeobecně moc nerandí, ale že ho na Sofii něco prostě přitahovalo.
Sofie vypadala spokojeně, že se zajímám, a dokonce navrhla, že by mohli přijít na večeři. Řekla jsem dobře, ale že to musím probrat s manželem.
Manžel je stále proti a nesvůj, ale ví, že pro udržení vztahu s dcerou to asi budeme muset podstoupit. Obrátila jsem se pro podporu a názor na situaci na svou starší dceru, která si je se Sofií velmi blízká.
Ta o vztahu neměla vůbec ponětí a byla v šoku, protože si se sestrou říkají od malička všechno. A protože se jí ta situace také nepozdávala, chtěla se společné večeře zúčastnit. Měla jsem trošku obavy, aby se kvůli tomu situace ještě nevyostřila, ale souhlasila jsem.
Společná večeře pak bohužel proběhla, jak byste mohli očekávat – katastrofou. Laura celý večer vyslýchala Petra a měla poznámky typu, proč se někdo jeho věku pořád pohybuje v okolí vysokoškolského kampusu a vtírá se na studentské večírky, jestli jsou mladé holky jeho typ a další nemístné, ale bohužel trefné řeči.
Sofie jí několikrát řekla, ať toho nechá, já jsem se jen bezmocně snažila situaci zmírnit a na manželovi bylo vidět, jak je minuty od výbuchu, Petrova přítomnost je mu nepříjemná a snaží se zachovat klid.
Pořádná bomba ale přišla, když i přes tenhle vyostřený, příšerný večer Sofie a Petr oznámili, že mají velké noviny – na začátku dalšího semestru se plánují nastěhovat spolu. A to i přesto, že Sofie už měla plány nastěhovat se do bytu se svými nejbližšími kamarády. Když jsem to zmínila, Petr ji ani nenechal mluvit a pokračoval, že si uvědomil, že už asi další vážný vztah mít nebude. Sofie je pro něj důležitá a nechce ztrácet další čas bez své budoucí manželky a matky svých dětí, což dle všeho chce uskutečnit co nejdříve – jsou spolu přece tak šťastní.
Tohle už můj muž nevydržel a Petra vyhodil. Sofie za ním s brekem běžela. Od té doby je ticho. Jsme nešťastní a bezradní, co dělat dál a jak o ni nepřijít.
Sofie si myslí, že jí šlapeme po štěstí, a nevidí, jak se děsíme, aby nepřišla o všechno, na čem doteď pracovala – o školu, přátele, sny. Je přece sotva na prahu života. Měla plán, chtěla cestovat, studovat, zkoušet věci, které ji lákají. Ne hned zakládat rodinu s mužem, který už má život dávno srovnaný podle svých pravidel.
Strach o dítě je ten nejhorší. Nikdy nás neopustí.
Vždycky jsme obě dcery vedli k samostatnosti, k tomu, aby se učily i z vlastních chyb. Jen ne z takových, které jim můžou zlomit křídla dřív, než se vůbec naučí létat.
Teď nám nezbývá nic jiného, než doufat, že Sofie na to přijde sama. Bez zbytečné bolesti.
A že tu budeme, až se ohlédne zpět – stejně jako vždycky.
