Článek
Pracuju jako skladnice ve firmě, která zásobuje stavebniny a menší stavební firmy. Není to žádná vysněná kariéra, ale práce mě živí a snažím se ji dělat poctivě. Možná až moc poctivě.
Když někdo onemocní, potřebuje zaskočit za kolegu nebo zůstat déle, většinou jsem mezi prvními, komu zazvoní telefon. A já téměř vždycky souhlasím. Ne proto, že bych musela. Spíš mám pocit, že když firma potřebuje pomoct, měla bych vyjít vstříc.
Přesně tak to bylo i minulý týden. Večer mi volala vedoucí Martina. Jedna kolegyně prý nepřijde a odpolední směna bude personálně podstav. Zeptala se mě, jestli bych nemohla po své ranní směně zůstat ještě několik hodin navíc.
Popravdě se mi vůbec nechtělo. Měla jsem po práci domluvené posezení s kamarádkou, které jsme plánovaly skoro měsíc. V poslední době jsme se vídaly jen sporadicky, protože každá máme své povinnosti. Nakonec jsem ale souhlasila. Řekla jsem si, že jednou to přece nevadí. Kamarádce jsem napsala omluvu a domluvily jsme se, že to zkusíme jindy.
Nebyl to první případ. Když si to zpětně promítnu, podobných situací bylo za poslední rok víc než dost. Jednou jsem zůstala déle kvůli inventuře, podruhé kvůli zpožděné dodávce, jindy zase proto, že dva lidé onemocněli během jednoho týdne. Nikdy jsem za to nic nechtěla. Brala jsem to jako součást práce a říkala si, že vedení si takových věcí všimne.
Jenže už ráno jsem věděla, že si během polední pauzy budu muset odskočit z areálu firmy. Do výdejního boxu nedaleko práce mi totiž dorazil balíček. Nic důležitého, jen pár věcí do domácnosti, které jsem objednávala už před několika dny. Box byl sotva pět minut chůze od skladu, takže jsem neviděla důvod, proč to nevyřídit právě během přestávky.
Když nastala pauza, vyšla jsem ven, balíček vyzvedla a zamířila zpátky. Celé to netrvalo ani deset minut. Cestou jsem potkala vedoucí Martinu. Pozdravily jsme se a každá pokračovala svou cestou. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by v tom mohl být nějaký problém. Přestávka je přece můj čas a spousta lidí během ní vyřizuje různé věci. Někdo si skočí do obchodu, někdo na poštu, někdo si sedne do auta a telefonuje.
Protože jsem část přestávky strávila venku, nestihla jsem sníst celou svačinu. Zůstala mi skoro půlka bagety a jogurt. Řekla jsem si, že to není žádný problém. V práci bývá občas pár minut klidu, tak si to dojím později.
Po návratu jsem pokračovala ve své práci. Chystala jsem zboží k expedici a pomáhala kolegům s přípravou nakládky. Krátce po skončení pauzy jsem si vzala bagetu a ukousla si.
Právě v tu chvíli se vedle mě objevila vedoucí.
„Jano, vy teď jíte?“
„Jen dojídám svačinu. Nestihla jsem ji během přestávky.“
„Přestávka je od toho, aby se člověk najedl. Pokud ji využijete k vyřizování soukromých záležitostí, nemůžete potom jíst během pracovní doby.“
Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli to myslí vážně.
„Byla jsem jen pro balíček,“ odpověděla jsem.
„To je vaše soukromá věc. Pravidla platí pro všechny stejně.“
Nic dalšího jsem neřekla. Nemělo to cenu.
Jenže čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě to štvalo.
Nešlo přece o pár soust bagety. Šlo o ten princip.
V hlavě se mi začaly vybavovat různé situace z posledních měsíců. Jak jsem několikrát zůstala déle, když bylo potřeba dokončit práci. Jak jsem přišla na směnu v době, kdy jsem původně měla volno. Jak jsem si přeorganizovala vlastní plány, protože firma potřebovala pomoct. Nikdy nikdo neřešil, jestli je to pro mě pohodlné nebo ne. Automaticky se předpokládalo, že vyjdu vstříc.
Když firma potřebovala člověka navíc, automaticky se počítalo s tím, že pomůžu. Když bylo potřeba zůstat déle, změnit plány nebo vzít přesčas, byla jsem dost dobrá. Když jsem ale během vlastní přestávky vyřídila osobní záležitost a chtěla si později dojíst svačinu, najednou se vytahovala pravidla.
Nejvíc mě překvapilo, jak rychle se člověk může z ochotného zaměstnance změnit v někoho, komu je potřeba připomínat pracovní kázeň. Stačilo pár minut strávených u výdejního boxu.
Odpolední směnu jsem ten den odpracovala celou. Stejně jako všechny přesčasy předtím. Domů jsem odcházela unavená, ale hlavně zklamaná.
Cestou autem jsem si uvědomila, že nejde ani tak o tu konkrétní poznámku. Kdyby mi ji vedoucí řekla jednou mezi řečí a s úsměvem, asi bych nad tím mávla rukou. Vadilo mi spíš to, co symbolizovala. Pocit, že všechno navíc, co člověk pro firmu udělá, se bere jako samozřejmost. Ale jakmile udělá něco pro sebe, byť během vlastního volna nebo přestávky, okamžitě se objeví někdo, kdo mu vysvětlí, co dělá špatně.
Poprvé jsem si uvědomila, že ochota a loajalita nejsou samozřejmost. A že pokud fungují jen jedním směrem, člověka dříve nebo později přestanou bavit.
Od té doby už automaticky neříkám ano pokaždé, když někdo potřebuje pomoct.
Pořád svoji práci dělám poctivě. Pořád přijdu, když mám přijít, a odvedu to, za co jsem placená. Jen už nemám potřebu zachraňovat každou krizovou situaci na úkor svého volného času.
Ne proto, že bych se změnila.
Jen jsem pochopila, že pro některé lidi budou moje přesčasy samozřejmostí, zatímco moje půlhodina přestávky bude pořád jen moje soukromá věc.
