Článek
Na začátku letošního roku k nám do týmu nastoupila nová kolegyně. Říkejme jí třeba Martina. Od prvních týdnů bylo vidět, že je velmi schopná a rychle se učí. Věci, ve kterých jiní tápou měsíce, zvládla během krátké doby a navíc měla přirozený cit pro komunikaci s lidmi. I když jsme byli na stejné pozici, měl jsem už ve firmě několik let navíc a často jsem jí pomáhal se zorientovat v tom, jak u nás fungují klienti i obchodní jednání.
Postupně dostávala víc prostoru a brzy bylo jasné, že je na ni spoleh. Pracovali jsme společně na několika větších zakázkách a jednu z nich měla v posledních týdnech prakticky celou na starosti právě ona. Připravovala podklady, komunikovala s klientem a zvládala to opravdu dobře. Když jsme měli minulý pátek domluvený pracovní oběd s klientem, přišlo mi logické, že půjde se mnou. Byla u projektu od začátku a věděla o něm často víc detailů než já.
Setkání probíhalo v restauraci v centru města. Nic přehnaně formálního, prostě klasický pracovní oběd, kde se kromě konkrétních věcí řeší i vztahy a atmosféra kolem spolupráce. Klient byl v pohodě, Martina přišla připravená, mluvila věcně a působila profesionálně. Po pracovní stránce jsem jí neměl co vytknout. Naopak bylo vidět, že klient její přehled ocenil.
Během oběda mě ale zarazila jedna drobnost, která se může zdát nepodstatná, ale při podobných schůzkách podle mě roli hraje.
Já i klient jsme si objednali relativně jednoduché jídlo — oba burger s hranolkami. Martina si objednala steak, dobře propečený, k tomu bramborovou kaši, zeleninu a ještě polévku před hlavním chodem.
V tu chvíli jsem to nijak nekomentoval. Každý si objedná, na co má chuť. Jen jsem si všiml, že zatímco já i klient jsme dojedli přibližně ve stejnou dobu a už jsme spíš pokračovali v hovoru, ona jedla ještě dalších deset až patnáct minut.
Pak přišla obsluha a zeptala se na dezert. Já i klient jsme odmítli, ale Martina si objednala cheesecake a cappuccino.
Klient sice nic neřekl, ale bylo vidět, že už by schůzku spíš uzavřel a pokračoval dál.
Po odchodu z restaurace jsem si říkal, že jsme o podobných věcech vlastně nikdy nemluvili a že možná jen nezná některá nepsaná pravidla pracovních obědů. Proto jsem jí to zkusil vysvětlit úplně v klidu.
Řekl jsem jí, že při pracovních schůzkách bývá dobré trochu sledovat tempo klienta. Když si objedná něco jednoduchého, je často lepší držet se podobné roviny. Když odmítne dezert nebo další chod, bývá to často signál, že schůzka už míří ke konci.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že nejde o peníze ani o to, co si kdo objedná, ale spíš o rytmus jednání a celkový dojem. Že i já si při podobných schůzkách dávám raději jednoduchá jídla — něco, co se dobře jí, nezdržuje a člověk se nemusí soustředit víc na talíř než na rozhovor.
Zmínil jsem i svoje vlastní trapasy z minulosti. Třeba jak jsem si kdysi na schůzce objednal těstoviny a omáčka mi skončila na košili právě ve chvíli, kdy klient začal mluvit o důležité nabídce. Nebo jak jsem jednou objednával jako první a dal si jídlo, které pak klient očividně vnímal dost rozpačitě.
Čekal jsem, že to vezme jako běžnou radu, kterou člověk v práci časem ocení.
Jenže její reakce mě překvapila mnohem víc, než jsem čekal.
Nejdřív mi nabídla, že si svůj oběd zaplatí sama, jako by celý problém byl v ceně účtu. To jsem hned odmítl, protože o peníze vůbec nešlo.
Pak ale úplně změnila tón a spustila, že jí vlastně naznačuju, že je tlustá. Že moc dobře ví, že má pár kilo navíc, a že si podobné poznámky umí přebrat i bez dalšího vysvětlování.
To mě v tu chvíli opravdu zaskočilo, protože tím směrem jsem vůbec nemířil. Neřešil jsem, kolik toho snědla ani jak vypadá. Šlo mi čistě o to, že pracovní oběd s klientem má trochu jiná pravidla než běžný oběd mezi kolegy.
Snažil jsem se jí hned vysvětlit, že nejde o množství jídla ani o její postavu, ale o tempo schůzky, celkový dojem a to, jak podobné situace fungují. Že kdyby si klient objednal steak, polévku a dezert, vůbec bych to neřešil. Jenže když dva lidé dojí a třetí ještě dlouho pokračuje, v obchodním jednání to prostě působí jinak.
Řekl jsem jí i to, že podobné drobnosti se člověk učí až časem a že jsem sám udělal v minulosti spoustu zbytečných přešlapů.
Jenže v tu chvíli už bylo vidět, že ji to zasáhlo víc, než jsem čekal. Nakonec se jí zalily oči slzami a bylo jasné, že cokoliv dalšího už situaci spíš zhorší.
Rozešli jsme se v dost nepříjemné atmosféře a já teď zpětně přemýšlím, jestli jsem vůbec udělal dobře, že jsem to otevřel.
Na jednu stranu jsem to myslel opravdu jako běžnou profesní radu. Neřešil jsem její jídlo, postavu ani to, co má nebo nemá na talíři. Šlo mi čistě o pracovní situaci, o to, jak podobné schůzky fungují a jak některé detaily mohou působit na klienta, i když si to člověk v tu chvíli neuvědomí.
Právě proto jsem to otevřel — protože si myslím, že je schopná a že má potenciál. Kdyby mi na tom nezáleželo, vůbec bych to neřešil.
Místo toho se ale celý rozhovor během chvíle stočil úplně jinam. Z profesionální poznámky se najednou stalo něco osobního, jako bych komentoval její vzhled nebo to, kolik toho snědla, přestože o tom vůbec řeč nebyla.
A právě to mě na celé situaci zpětně mrzí asi nejvíc. Že člověk chce předat zkušenost, kterou sám sbíral roky, a místo normálního rozhovoru narazí na emoci, která s původní pointou vlastně vůbec nesouvisí.
Upřímně si pořád myslím, že podobné věci by se v práci měly umět oddělit. Ne všechno, co člověk slyší, je útok. Někdy je to prostě jen snaha upozornit na detail, který může příště pomoct.
