Článek
Když jsme před dvěma lety koupili starší byt, většinu oprav jsme si nechali dělat postupně. Nebyl v katastrofálním stavu, ale před nastěhováním jsme chtěli vyměnit podlahu v obýváku a hlavně celý byt vymalovat. Původní majitelé měli několik stěn barevných a v dětském pokoji byly tapety, takže práce bylo víc než jen přejet všechno jednou bílou barvou.
Nechali jsme si udělat dvě nabídky. Jedna firma chtěla přibližně 34 tisíc korun včetně materiálu, druhá byla ještě o několik tisíc dražší. Nezdálo se mi to úplně málo, ale byt má skoro devadesát metrů a bylo potřeba opravit několik prasklin a sundat část tapet.
Když jsem to zmínil před kamarádem Milanem, začal se smát. Malováním a drobnými rekonstrukcemi se živí už roky a řekl, že za takové peníze by to firmě rozhodně nedal. Nabídl se, že nám byt udělá sám.
Řekl částku 25 tisíc se vším.
Kvůli němu jsme odmítli firmu
Ptal jsem se ho dvakrát, jestli v ceně opravdu počítá barvu, zakrývání, opravy stěn a všechno ostatní. Milan řekl, že ano. Byt si předtím dokonce přišel prohlédnout, takže přesně viděl tapety, barevné stěny i praskliny kolem dveří.
Tvrdil, že pro něj je hlavní výhoda v tom, že si práci udělá po večerech a o víkendu, takže nemusí počítat běžnou firemní marži. My zase nebudeme platit cizí firmě o deset tisíc víc. Připadalo mi to jako férová nabídka pro obě strany.
Firmě, se kterou jsme byli původně skoro domluvení, jsem tedy poděkoval a zakázku zrušil. Milan měl začít asi za tři týdny, kdy jsme měli byt prázdný před stěhováním. Domluvili jsme se, že mu deset tisíc pošlu předem na materiál a zbytek po dokončení.
Žádnou smlouvu jsme samozřejmě neměli. Známe se skoro patnáct let, několikrát jsme si navzájem pomáhali a nenapadlo mě, že bych potřeboval od kamaráda písemnou cenovou nabídku. Dnes už bych to udělal jinak.
První týden přitom všechno vypadalo úplně normálně. Milan přivezl barvy, fólie a nářadí, sundal tapety a posílal mi fotografie, jak práce pokračuje. Několikrát jsem mu večer pomáhal odsunout nábytek nebo něco odvézt a atmosféra byla pořád přátelská.
Pak začaly přibývat malé komplikace
Po sundání tapet se ukázalo, že jedna stěna je v horším stavu, než čekal. Milan řekl, že ji bude potřeba víc vyspravit a přetáhnout, jinak bude výsledek vypadat špatně. Souhlasil jsem, protože jsem nechtěl mít čerstvě vymalovaný byt s popraskanou stěnou.
O několik dní později zjistil, že červená barva v jedné místnosti špatně kryje a bude potřeba další nátěr. Pak došla část materiálu a musel ještě něco dokoupit. Vždycky mi řekl, co se objevilo, ale o změně celkové ceny nepadlo ani slovo.
Jednou jsem se dokonce zeptal, jestli se pořád vejdeme do domluvené částky. Milan mávl rukou a řekl, že to nějak dopadne a ať to neřeším. Bral jsem to jako potvrzení, že několik drobností navíc v původní ceně zvládne.
Práce nakonec trvala místo plánovaného týdne skoro dva. Mně to nevadilo, protože jsme měli před stěhováním rezervu a výsledek vypadal opravdu dobře. Stěny byly opravené, byt čistý a Milan po sobě všechno uklidil.
Byl jsem spokojený a chtěl mu poslat zbývajících patnáct tisíc.
Pak mi řekl, že musíme ještě spočítat konečnou cenu.
Z pětadvaceti bylo najednou devětatřicet
Nejdřív jsem si myslel, že jde o několik stovek za materiál navíc. Milan ale vytáhl telefon a začal mi ukazovat svoje poznámky. Další barva, stěrka, víc hodin na tapetách, oprava jedné stěny a jeden den práce navíc.
Nakonec řekl, že celkem jsme na 39 tisících.
Zeptal jsem se ho, jestli si dělá legraci. Připomněl jsem mu, že jsme se domluvili na 25 tisících a právě proto jsem odmítl firmu, která chtěla 34. Kdyby mi dopředu řekl, že jeho cena může skončit skoro na čtyřiceti, nikdy bych na jeho nabídku nepřistoupil.
Milan odpověděl, že nikdo nemohl předem vědět, co najde pod tapetami a kolik barvy bude potřeba. Podle něj je při rekonstrukci normální, že se cena podle skutečného rozsahu práce upraví. Navíc tvrdil, že kdyby stejnou práci dělala firma, zaplatili bychom po všech vícepracích možná ještě víc.
To už mi bylo jedno. Firma mi dala konkrétní nabídku a já ji odmítl právě kvůli jeho konkrétní nabídce. Pokud zjistil, že místo pětadvaceti chce devětatřicet, měl mi to říct ve chvíli, kdy ten rozdíl začal vznikat.
Mohl jsem se rozhodnout, jestli další práce chci.
Tuhle možnost jsem nedostal.
Podle něj jsem čekal, že bude pracovat skoro zadarmo
Milan se urazil. Řekl, že mě nenapadlo spočítat, kolik hodin v bytě skutečně strávil, a že kamarádská cena neznamená, že má dotovat naši rekonstrukci ze svého. Připomněl mi večery, kdy tam byl do devíti, i víkend, který místo rodiny strávil u nás.
Řekl jsem mu, že jsem ho o práci zadarmo nikdy nežádal. Částku navrhl on, byt předem viděl a právě on mě přesvědčoval, že nabídka firmy je zbytečně vysoká. Kdyby po prohlídce řekl 39 tisíc, poděkuju mu a vezmu firmu.
Začali jsme spolu procházet jednotlivé položky. U materiálu navíc jsem neměl problém doplatit skutečné náklady, protože bylo jasné, že ho opravdu koupil. Největší rozdíl ale tvořily další hodiny práce, které si Milan zpětně ocenil.
Navrhl jsem, že mu zaplatím původních 25 tisíc plus doložený materiál navíc. Vyšlo to necelých 29 tisíc. Milan řekl, že je to pro něj nepřijatelné a že takovou částku by si vzal možná od úplně cizího člověka za menší byt.
Právě tomu jsem nerozuměl. Původně měla být výhoda v tom, že jsme kamarádi. Na konci jsem najednou slyšel, že právě kamarád by mu měl zaplatit víc, protože musí ocenit jeho čas.
Po skoro hodině nepříjemné debaty jsme se domluvili na 32 tisících. Ani jeden jsme z toho nebyli spokojení.
Nejhorší nebylo těch sedm tisíc navíc
Sedm tisíc korun nám rodinný rozpočet nezničilo. Byt byl dobře udělaný a kdyby Milan hned na začátku řekl 32 tisíc, možná bych nakonec souhlasil. Pořád by byl levnější než druhá nabídka a věděl bych, za co platím.
Vadilo mi, jak celá situace vznikla. Nabídne vám cenu, na jejímž základě uděláte rozhodnutí, a potom ji po dokončení práce změní. Vy už nemáte možnost říct, že si to za nové peníze nepřejete, protože stěny jsou hotové a práce odvedená.
Milan měl zase pocit, že jsem se snažil využít kamarádství a držet ho za částku, která přestala odpovídat realitě. Několikrát mi zopakoval, že přece nemohl nechat rozbitou stěnu jen proto, aby dodržel cenu. S tím jsem souhlasil.
Stačil telefon.
„Je tam problém. Bude to o pět tisíc víc. Chceš to udělat?“
Taková věta během celé zakázky nezazněla ani jednou.
Od té doby už kamarády o podobné věci nežádám
S Milanem jsme se nepřestali bavit, ale nějakou dobu to mezi námi bylo dost chladné. Postupně jsme oba přestali celou rekonstrukci vytahovat a dnes spolu zase normálně zajdeme na pivo. Jen pracovní věci už spolu neřešíme.
Když jsme později potřebovali opravit koupelnu, nechali jsme si udělat tři nabídky od firem. Vybrali jsme jednu z nich a předem se písemně domluvili, že všechny práce navíc musí nejdřív odsouhlasit zákazník.
Během rekonstrukce skutečně narazili na problém. Zavolali mi, řekli, co je potřeba udělat, a přesně oznámili, o kolik se cena zvýší. Souhlasil jsem a zaplatil.
Kupodivu jsme se kvůli tomu vůbec nepohádali.
Dnes už proto na větu „udělám ti to po kamarádsku“ reaguju trochu jinak než dřív. Nemyslím si automaticky, že mě chce někdo podvést, a rozhodně netvrdím, že je lepší nikdy nepomáhat známým.
Jen chci předem vědět jednu věc.
Co přesně znamená „po kamarádsku“ v korunách.
