Článek
V nájemním bytě jsem bydlel skoro šest let. Nebyl nijak luxusní, ale vyhovoval mi. Dvě místnosti, balkon, dobré spojení do práce a hlavně jsem měl po několika stěhováních konečně pocit, že nemusím každé dva roky balit krabice. S majitelem panem Dvořákem jsme vycházeli bez problémů. Nájem jsem posílal vždycky včas, drobné opravy jsem často řešil sám a za celou dobu jsme neměli jediný větší konflikt.
Když se něco pokazilo, zavolal jsem mu a nějak jsme se domluvili. Nájem se během let několikrát mírně zvýšil, nejdřív o několik stovek a později asi o tisíc korun. Chápal jsem to, protože rostly ceny prakticky všeho a ani jsem nečekal, že budu šest let platit stejnou částku. Pak mi jednoho večera zavolal s tím, že potřebujeme probrat novou smlouvu.
Nová cena byla o pět tisíc vyšší
Do té doby jsem platil 15 500 korun plus služby. Pan Dvořák mi oznámil, že od nového období chce 20 500. Nejdřív jsem si myslel, že jsem ho špatně slyšel, a zeptal se, jestli se v bytě něco mění. Nová kuchyň, rekonstrukce koupelny nebo něco podobného. Ne, všechno mělo zůstat stejné.
Podle něj byla jediným důvodem situace na trhu. Díval se na podobné byty v okolí a zjistil, že je pronajímá výrazně pod cenou. Pět tisíc navíc mu proto připadalo úplně přiměřených. Řekl mi, že mě nechce tlačit a mám si to několik dní promyslet. Současně dodal, že kdyby byt nabídl dnes, pravděpodobně za novou cenu bez problému sežene nájemníka.
Ta věta mi zůstala v hlavě. Ne proto, že by byla vyloženě urážlivá, ale připomněla mi, že náš šestiletý bezproblémový vztah má v jeho očích konkrétní cenovku. Pět tisíc měsíčně.
Začal jsem se dívat po jiném bytě
Nechtěl jsem se stěhovat. Představa, že zase balím knihy, sháním dodávku a několik týdnů řeším adresy, energie a internet, mě vůbec nelákala. Zároveň jsem ale nechtěl během jednoho roku zaplatit o šedesát tisíc víc za úplně stejný byt.
Otevřel jsem proto nabídky. Pan Dvořák měl v jednom pravdu: nájemné v okolí skutečně vzrostlo. Jen ne všude tak výrazně, jak tvrdil. Našel jsem několik bytů přibližně za osmnáct až devatenáct tisíc, některé horší, jiné dál od centra, ale jeden mě zaujal. Byl o něco menší než ten současný, zato po rekonstrukci a s parkovacím místem.
Šel jsem na prohlídku spíš ze zvědavosti. O tři dny později jsem poslal rezervační poplatek. Bylo rozhodnuto.
Majitel čekal vyjednávání
Zavolal jsem panu Dvořákovi a řekl mu, že novou cenu nepřijmu a po skončení smlouvy se odstěhuju. Na několik vteřin bylo ticho. Pak se zeptal, jestli je problém právě těch pět tisíc. Odpověděl jsem, že samozřejmě, protože kvůli ničemu jinému bych po šesti letech neodcházel.
Začal mi vysvětlovat, že o ceně jsme se přece ještě mohli bavit. To mě překvapilo, protože při prvním rozhovoru nic o vyjednávání neříkal. Oznámil novou částku a vysvětlil mi, že odpovídá trhu. Teď řekl, že kdybych mu rovnou řekl, že je to pro mě moc, možná bychom našli kompromis. Nabídl zvýšení jen o tři tisíce.
Poděkoval jsem, ale už jsem měl podepsanou rezervaci jiného bytu. V tu chvíli změnil tón a začal mi vysvětlovat, kolik stojí stěhování, kolik času ztratím a že v novém bytě vůbec nevím, na jakého majitele narazím. Měl pravdu, jenže já celé rozhodnutí neudělal kvůli rozdílu mezi osmnácti a dvaceti tisíci. Rozhodl jsem se ve chvíli, kdy mi řekl, že za novou cenu bez problému sežene někoho jiného.
Tak jsem mu tu možnost nechal.
Za vyšší cenu už lidé čekali něco jiného
Během dalších týdnů jsme spolu komunikovali normálně. Domluvili jsme termín předání, ukázal jsem byt několika zájemcům a začal postupně balit. Pan Dvořák byl přesvědčený, že byt okamžitě pronajme, jenže první zájemce ho nechtěl. Ani druhý.
Při několika prohlídkách jsem byl doma a nešlo si nevšimnout, že lidé reagují podobně. Byt se jim líbil, ale za více než dvacet tisíc už porovnávali věci, které mně za patnáct tolik nevadily. Starší kuchyň, původní koupelnu, okna do rušnější ulice a chybějící parkování. Jeden pár se pana Dvořáka přímo zeptal, jestli je ochotný jít s cenou dolů.
Odpověděl, že nájem odpovídá lokalitě a že o byt je velký zájem. Nevím, jak velký ten zájem skutečně byl. O dva týdny později inzerát pořád visel. Pak mi znovu zavolal.
Tentokrát už nabídl 17 500.
Najednou byl dlouhodobý nájemník cennější
Pan Dvořák začal mluvit úplně jinak než při prvním rozhovoru. Připomněl, že spolu šest let vycházíme bez problémů, že se o byt starám a nikdy nemusel řešit pozdní platbu. Podle něj by byla škoda takový vztah ukončit.
Poslouchal jsem ho a trochu mě bavilo, jak se během několika týdnů změnila hodnota stejných skutečností. Při zdražování nebylo důležité, že jsem šest let spolehlivý nájemník. Trh prý určoval cenu a na moje místo mohl okamžitě přijít někdo jiný. Když ten někdo jiný nepřicházel, moje spolehlivost začala mít hodnotu několik tisíc měsíčně.
Řekl jsem mu, že už se stěhovat budu. Nový byt mám domluvený, složil jsem zálohu a nechci měnit rozhodnutí podruhé. Potom přišla poslední nabídka: mohl jsem zůstat za původních 15 500.
To už jsem odmítl také
Přiznávám, že jsem chvíli přemýšlel. Finančně by pro mě bylo nejvýhodnější zůstat. Nemusel bych platit stěhování a nájem by se mi dokonce nezvýšil ani o korunu. Jenže nový byt jsem už měl prakticky připravený, majitel se mnou jednal férově a já už několik týdnů počítal s tím, že odcházím.
Především mi ale celá nabídka připadala zvláštní. Pokud bylo 15 500 ještě před měsícem tak nesmyslně málo, že nájem musel vyskočit rovnou o pět tisíc, jak je možné, že najednou původní cena vůbec nevadila? Odpověď byla jednoduchá: tentokrát existovalo riziko, že byt zůstane prázdný.
Pan Dvořák mě nepodváděl. Má právo chtít za svůj byt tolik, kolik považuje za správné, a já mám právo tu cenu nepřijmout. Jen se ukázalo, že „tržní cena“ není vždycky tak pevné číslo, jak vypadá při telefonátu nájemníkovi.
Byt zůstal prázdný skoro dva měsíce
Odstěhoval jsem se podle plánu. Předání proběhlo bez problémů, dostal jsem zpátky kauci a rozešli jsme se normálně. Žádné bouchání dveřmi ani hádka na chodbě. Do původního domu jsem ještě nějakou dobu jezdil pro poštu, která přišla na starou adresu, a všiml jsem si, že byt je stále prázdný.
Nakonec se tam někdo nastěhoval přibližně po sedmi týdnech. Nevím, za jakou cenu, ani jsem to nezjišťoval. Když jsem si ale ze zvědavosti spočítal dva měsíce bez nájmu, vyšlo mi, že pan Dvořák přišel přibližně o tolik, kolik by na původně plánovaném zvýšení získával skoro půl roku.
Možná se mu to i tak dlouhodobě vyplatilo. To už je jeho věc. Já jsem v novém bytě spokojený.
Nejzajímavější byla rychlost toho obratu
Kdyby mi pan Dvořák na začátku řekl, že potřebuje nájem zvýšit o dva tisíce, pravděpodobně bych nikam nešel. Možná bych zkusil smlouvat, ale stěhování by mi kvůli tomu nestálo za námahu. Pět tisíc mě donutilo podívat se, jaké mám jiné možnosti.
A jakmile jsem zjistil, že jiné možnosti existují, jeho vyjednávací pozice se úplně změnila. Do té doby věděl, že se mi nechce stěhovat, a já zase věděl, že nechci přijít o byt. Oba jsme proto dlouho měli pocit, že ten druhý drží silnější kartu.
Nakonec rozhodla úplně obyčejná věc. Byl jsem skutečně ochotný odejít. V tu chvíli se z nájmu, který byl údajně hluboko pod trhem, během několika telefonátů stal nájem, který mohl klidně zůstat přesně stejný.
