Článek
V našem domě nejsou zdi zrovna silnou stránkou. Slyšíme, když soused pustí pračku, když někdo na chodbě bouchne dveřmi a někdy i hlasitější telefonát z vedlejšího bytu. Po patnácti letech jsme si na to zvykli a většina lidí se zároveň snaží chovat tak, aby ostatním zbytečně nelezla na nervy.
Před několika měsíci se do bytu nad námi nastěhoval mladý pár. Mohlo jim být něco kolem třiceti, působili sympaticky a při prvním setkání na schodech se normálně představili. První týdny jsme o nich skoro nevěděli.
Pak začaly noci.
Nešlo o večírky ani hlasitou hudbu. Přibližně kolem půlnoci jsme začali pravidelně slyšet postel narážející do zdi, dupání a další zvuky, u kterých člověk opravdu nepotřebuje dlouho přemýšlet, co se o patro výš děje. Poprvé jsme se s manželkou spíš zasmáli a otočili se na druhý bok.
Když se to opakovalo počtvrté během týdne, už nám to tak vtipné nepřipadalo.
Nejdřív jsme čekali, že jim to dojde samo
Člověk nechce chodit za sousedy s podobným tématem. Je rozdíl požádat někoho, aby po desáté nevrtal, a zazvonit u cizích dveří s informací, že celý dům slyší jejich ložnici. Několik nocí jsme proto nic neříkali.
Hluk ale pokračoval. Někdy kolem jedenácté, jindy v jednu ráno a jednou dokonce krátce před pátou. Nejhorší nebyla samotná hlasitost, ale pravidelnost, protože jsem se postupně začal budit už při prvním bouchnutí do zdi a čekal, jak dlouho to tentokrát potrvá.
Zjistili jsme, že nejsme jediní. Sousedka naproti jednou ráno ve výtahu poznamenala, že „ti noví nahoře mají asi hodně energie“. Starší pán z bytu vedle nás se jen zasmál a řekl, že on má ložnici přesně pod jejich pokojem, takže dostává program v nejlepší kvalitě.
Po další noční produkci jsem se rozhodl zazvonit.
Nechtěl jsem nikoho ponižovat, takže jsem mluvil jen o hluku. Řekl jsem mladému muži, že jsou v domě hodně slyšet, hlavně pozdě v noci, a jestli by mohli být trochu ohleduplnější. Okamžitě pochopil, o čem mluvím, zrudl a omluvil se.
Měl jsem za to, že je vyřešeno.
Klid vydržel asi čtyři dny
První dvě noci bylo ticho. Třetí jsme stejně nic neslyšeli a začal jsem si říkat, že celý problém skutečně vyřešil jeden nepříjemný rozhovor. Pátou noc kolem půl jedné se ozvalo známé bouchání znovu.
Tentokrát výrazně hlasitější.
Manželka se mě zeptala, jestli jim mám jít znovu zazvonit rovnou v pyžamu. Nechtělo se mi dělat scénu, takže jsme to nechali být. Druhý den jsem souseda potkal u vchodu a připomněl mu naši předchozí domluvu.
Omluvil se znovu. Řekl, že si vůbec neuvědomili, jak moc se hluk přenáší přes podlahu, a že zkusí posunout postel od zdi. To mi připadalo jako rozumné řešení.
Postel možná skutečně posunuli. Hluk ale nezmizel.
Za další týden bylo jasno, že problém není kus nábytku.
Do věci se vložil pan Karel odvedle
Karel je sedmašedesátiletý vdovec, který v domě bydlí snad déle než všichni ostatní. Je to typ člověka, který se málokdy rozčiluje, ale když už něco řekne, většinou není potřeba druhá věta. Ložnici měl od mladého páru oddělenou jen stropem.
Jedno ráno jsme se potkali u schránek. Karel vypadal unaveně a zeptal se mě, jestli jsem také vzhůru od půl druhé. Přikývl jsem.
Řekl jsem mu, že už jsem s nimi mluvil dvakrát. Karel odpověděl, že potřetí to tedy zkusí on. Neptal jsem se, co má v plánu.
Příležitost přišla ještě ten den.
Mladý pár scházel po schodech právě ve chvíli, kdy jsme s Karlem stáli před domem. Karel je slušně pozdravil a zeptal se, jestli mají minutku. Oba se zastavili.
Pak jim úplně klidně řekl, že jim gratuluje k evidentně velmi spokojenému vztahu, ale že by byl rád, kdyby se jejich intimní život přestal každý druhý den vysílat do okolních bytů.
Oba zrudli.
Karel ještě dodal, že většina domu už bohužel zná jejich časový harmonogram lépe než vlastní televizní program.
Poprvé pochopili, že je neslyší jeden protivný soused
Mladá žena se okamžitě zeptala, jestli je opravdu slyšet až tak moc. Karel odpověděl, že ano, a že kdyby šlo jen o něj, pravděpodobně by si koupil lepší špunty do uší. Jenže lidé pod nimi vstávají do práce, vedle bydlí rodina s dítětem a několik nocí týdně to poslouchá půl patra.
Bylo vidět, že jim to konečně došlo. Do té chvíle zřejmě naše předchozí prosby brali jako stížnost jednoho citlivého souseda. Teď poprvé slyšeli, že jejich soukromý život zná prakticky celý vchod.
Mladík se omluvil a řekl, že o tom opravdu nevěděli. Karel mu odpověděl, že to chápe, ale od určité chvíle už o tom vědí docela dlouho.
Žádná hádka nevznikla. Nikdo nevyhrožoval policií ani domovníkem a Karel po půl minutě rozhovor ukončil. Mladý pár odešel a já mu řekl, že byl možná o něco přímější než já.
Odpověděl, že právě proto tam byl dvakrát klid jen několik dní.
Tentokrát se opravdu něco změnilo
První týden bylo úplné ticho. Čekal jsem, že stejně jako minule problém po několika dnech začne znovu, ale nestalo se to. Občas samozřejmě něco zaslechneme, protože v bytovém domě úplné soukromí neexistuje, ale noční bouchání skončilo.
Asi po měsíci jsem mladého souseda potkal u výtahu. Sám se k celé věci vrátil a řekl, že pod postel dali tlumicí podložky, posunuli nábytek a hlavně si začali dávat trochu větší pozor. Potom se trochu rozpačitě zeptal, jestli je to už lepší.
Řekl jsem, že výrazně.
Od té doby spolu normálně vycházíme. Zdravíme se, občas si podržíme dveře a nikdo nikoho nepovažuje za nepřítele. Dokonce mi jednou pomohl odnést těžkou skříň do sklepa.
Karel tvrdí, že jeho zásluha to není. Podle něj jen řekl nahlas něco, co už všichni věděli.
Možná právě proto to zabralo.
První dvě prosby zněly jako „jste hluční“. Jeho věta znamenala něco trochu jiného.
Celý dům přesně ví, proč jste hluční.
A to byla zřejmě informace, kterou potřebovali slyšet.
