Článek
Když se moje dlouholetá kamarádka Petra rozhodla podruhé vdát, měla jsem z ní radost. První manželství jí nevyšlo a několik let tvrdila, že další svatbu už nikdy nechce. S jejím novým partnerem Davidem byli něco přes tři roky a podle všeho jim to klapalo. O to víc mě překvapilo, že když přišla řeč na rozlučku se svobodou, Petra ji okamžitě smetla ze stolu.
„Na to už jsme staré. Radši si zajdu s Davidem na dobrou večeři,“ řekla mi tehdy.
Nepřemlouvala jsem ji. Oběma nám táhlo na čtyřicet a představa víkendu s nafukovacími ozdobami, hloupými úkoly a příliš velkým množstvím alkoholu mě nijak nelákala. Navíc jsem věděla, kolik má Petra se svatbou starostí. S Davidem chtěli menší obřad a následnou oslavu asi pro padesát lidí, bez zbytečných výdajů a komplikací.
Jenže o tři týdny později jsem v telefonu objevila fotografii, na které Petra seděla s papírovou korunkou na hlavě, v ruce držela skleničku a kolem ní se usmívalo dalších jedenáct žen. Byly mezi nimi naše společné známé, bývalé spolužačky i dvě kamarádky z její současné práce. Podle dalších fotografií společně strávily celý večer v centru Brna.
Já jsem o tom nevěděla vůbec nic.
Fotografie, které jsem neměla vidět
Na snímky jsem narazila úplnou náhodou. Naše společná známá Irena je nahrála na svůj soukromý profil a označila několik účastnic. Nejspíš ji vůbec nenapadlo, že bych o rozlučce nemusela vědět. Pod fotografií děkovala za krásný večer a přidala poznámku, že takhle se má loučit se svobodou.
Nejdřív jsem si říkala, že třeba šlo o překvapení, které pro Petru zorganizovaly kolegyně. Pak jsem ale poznala Hanku, se kterou jsme společně chodily na gymnázium, a také Simonu, která Petru znala teprve dva roky. Na dalších snímcích jsem viděla i Jitku, s níž jsme ještě před měsícem všechny tři seděly u kávy. Bylo zřejmé, že někdo dal dohromady docela široký okruh jejích kamarádek.
A já mezi nimi chyběla.
S Petrou jsme se poznaly v sedmnácti. Seděly jsme spolu ve škole, jezdily na dovolené, znaly navzájem své rodiče a pomáhaly si v obdobích, kdy se nám zrovna nedařilo. Byla jsem u toho, když se rozešla s prvním manželem, a ona zase věděla o mých problémech doma. Poslední roky jsme se sice nevídaly každý týden, ale několikrát do měsíce jsme spolu zašly na kávu nebo si alespoň zavolaly.
O to víc mě zarazilo, že mi o večírku nejen neřekla, ale výslovně tvrdila, že žádný nebude. Ještě čtyři dny před ním jsme spolu telefonovaly kvůli svatebnímu daru. Ptala jsem se jí, jestli nechce alespoň nějaké malé posezení před svatbou. Zopakovala, že na nic podobného nemá čas ani náladu.
Nešlo mi o to, že bych za každou cenu potřebovala strávit večer v baru. Kdyby mi Petra oznámila, že jde jen s kolegyněmi, pochopila bych to. Jenže pozvala prakticky všechny ženy, se kterými se společně stýkáme. A přede mnou to tajila.
Ještě ten večer jsem napsala Hance, jestli o rozlučce věděla dopředu. Odpověděla skoro okamžitě, že samozřejmě ano, Petra je prý pozvala už před měsícem. Pak se mě zeptala, proč jsem vlastně nepřišla. Napsala jsem jí, že jsem o ničem nevěděla, a tím naše konverzace skončila.
Hanka už se neozvala.
Začala jsem přemýšlet, co jsem udělala špatně
Druhý den ráno jsem měla od Petry zprávu. Psala, že se potřebuje zastavit v obchodě pro nějaké věci na svatbu, a ptala se, jestli nechci jít s ní. Úplně obyčejná zpráva, jako by se nic nestalo. Chvíli jsem na ni koukala a přemýšlela, jestli mám předstírat, že jsem fotografie neviděla.
Nakonec jsem jí odpověděla, že čas mám, ale ráda bych si s ní o něčem promluvila. Petra napsala, že se můžeme sejít v sobotu odpoledne. O rozlučce ani slovo. Přitom jsem byla téměř přesvědčená, že jí Hanka už všechno řekla.
Do soboty jsem měla dost času přehrávat si v hlavě naše poslední setkání. Vzpomínala jsem, jestli jsme se nepohádaly nebo jestli jsem o Davidovi neřekla něco nevhodného. Nic takového mě nenapadalo. Petra se ke mně v posledních týdnech chovala úplně normálně, dokonce mě prosila, abych jí poradila s výběrem šatů na převlečení po obřadu.
Pak mě napadlo, jestli za tím není David. S ním jsem nikdy neměla problém, ale zároveň jsme si nijak zvlášť nesedli. Byl spíš tichý, zatímco já si ráda povídám a občas něco prohodím i bez dlouhého přemýšlení. Petra mi jednou řekla, že David není zvyklý na naše vtípky, protože má s přáteli trochu jiný způsob humoru.
Říkala jsem si, že mu třeba vadí moje poznámky a Petra se kvůli němu rozhodla držet si mě trochu dál od těla. Jenže proč by se to mělo týkat rozlučky, na které žádný muž nebyl? Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to štvalo. Především jsem si nedokázala vysvětlit, proč mi Petra prostě neřekla pravdu.
V sobotu jsme se sešly v kavárně poblíž obchodního centra. Přišla jsem o pár minut dřív a objednala si kávu. Petra dorazila s taškou v ruce a hned spustila něco o tom, že musí ještě vyzvednout boty a vyřešit zasedací pořádek. Nechala jsem ji chvíli mluvit, ale pak jsem se zeptala přímo.
„Petro, proč jsi mě nepozvala na rozlučku?“
Na okamžik zmlkla a podívala se na mě. Žádné velké překvapení v její tváři nebylo. Položila tašku vedle židle, napila se vody a řekla, že doufala, že to necháme být. Prý nevěděla, jak mi to má vysvětlit.
„Tak mi to zkus vysvětlit teď,“ odpověděla jsem.
Důvod mě překvapil víc než samotná rozlučka
Čekala jsem, že vytáhne nějakou výmluvu. Třeba že se všechno domlouvalo na poslední chvíli, že organizaci měla na starosti některá z kolegyň nebo že si myslela, že bych stejně nepřišla. Místo toho mi Petra řekla něco, na co jsem vůbec nebyla připravená.
„Nechtěla jsem, abys tam zase vyprávěla ty svoje historky o mně.“
Myslela jsem, že si dělá legraci. Zeptala jsem se, jaké historky má na mysli, a ona začala vyjmenovávat příklady. Připomněla mi oslavu Davidových narozenin, kde jsem před jeho přáteli vyprávěla, jak se kdysi na maturitním večírku opila a pozvracela si kabelku. Potom zmínila naši společnou večeři, při které jsem se smála tomu, jak zoufale sháněla partnera po rozvodu.
„A pamatuješ, jak jsi před Davidovou mámou říkala, že jsem si ve dvaceti vybírala chlapy hlavně podle auta?“
Pamatovala jsem si to. Byla to stará historka z doby, kdy jsme ještě chodily do školy a Petra se krátce scházela s klukem, který měl kabriolet. Vtipkovaly jsme o tom celé roky a nikdy mi nepřipadalo, že by jí to vadilo. Jenže Petra se na mě tentokrát nesmála.
Řekla mi, že už je jí skoro čtyřicet a nechce před každým novým člověkem poslouchat příběhy o tom, jaká byla v osmnácti. Vadí jí, že ji pořád představuji jako tu potrhlou Petru, která se na školních výletech opíjela, měla špatný vkus na muže a každou chvíli provedla nějakou hloupost. Kdykoli jsme se sešly s někým, kdo ji neznal z mládí, prý jsem dříve nebo později vytáhla některou z těchto historek.
„Já vím, že to nemyslíš zle. Ale mně už to dávno nepřipadá vtipné,“ řekla.
Ohradila jsem se, že se přece vždycky smála se mnou. Petra přikývla a připomněla mi večer, kdy jsme se poprvé společně sešly s Davidovými rodiči. Vyprávěla jsem tehdy příhodu o jejím bývalém příteli, který ji nechal čekat před restaurací a nakonec vůbec nedorazil. Podala jsem to jako vtipnou historku o jejím někdejším vkusu na chlapy.
Petra mi řekla, že si pamatuje především to, jak Davidova matka nevěděla, kam se má dívat. Smála se tehdy hlavně proto, aby u stolu nevzniklo trapné ticho. A když mě později mezi čtyřma očima poprosila, abych podobné věci před Davidovou rodinou nevytahovala, odbyla jsem ji slovy, že přece musí mít trochu smysl pro humor.
To už jsem si vybavila také.
Kamarádka, kterou jsem znala, a žena, kterou jsem neviděla
Seděly jsme naproti sobě a mně bylo najednou dost nepříjemně. Petra přitom nemluvila zvýšeným hlasem ani se mě nesnažila přesvědčit, že jsem hrozný člověk. Prostě mi vysvětlovala, proč mě na večírku nechtěla mít. Byly tam její nové kamarádky z práce, Davidova sestra a dvě ženy, se kterými se seznámila teprve nedávno.
Chtěla si s nimi užít příjemný večer, aniž by se musela obávat, že některá z nich uslyší, jak se před dvaceti lety ztrapnila na diskotéce. A také se nechtěla celý večer hlídat, zda zase neřeknu něco, co budu považovat za povedený vtip. Podle ní jsem si z našich starých historek udělala zvyk, kterého si už ani nevšímám.
To mě zabolelo. Vždycky jsem měla pocit, že právě díky takovým vzpomínkám máme s Petrou něco, co s novými kamarádkami nikdy mít nebude. Znaly jsme jedna druhou ještě před prvními skutečnými vztahy, hypotékami, dětmi a pracovními starostmi. Dokázaly jsme se spolu smát hloupostem, kterým ostatní nerozuměli.
Jenže jsem musela uznat, že na našich společných setkáních bývala terčem vtipů častěji ona než já. Petra byla v mládí divočejší, měla za sebou několik nepovedených vztahů a také spoustu příhod, které se dobře vyprávěly. Já byla spíš ta, která si je zapamatovala a později bavila ostatní. Nikdy jsem moc nepřemýšlela, jestli se jí líbí, že je před cizími lidmi vytahuji.
Přesto jsem se s jejím vysvětlením nedokázala úplně smířit.
„A to jsi mi nemohla normálně říct? Musela jsi mi lhát, že žádná rozlučka nebude?“ zeptala jsem se jí.
Petra chvíli mlčela. Pak přiznala, že to nebylo fér a že celou situaci vyřešila zbaběle. Jenže prý měla strach, že kdyby mi řekla skutečný důvod, skončíme u dalšího dlouhého vysvětlování, při kterém ji budu přesvědčovat, že přehání. Chtěla si užít jediný večer bez podobných starostí.
Připomněla jsem jí, že pozvala i Hanku a Irenu, které ji znají stejně dlouho jako já. Petra odpověděla, že ano, ale že ani jedna z nich už podobné historky před cizími lidmi nevypráví. Hanka jí prý dokonce nedávno řekla, že jí moje neustálé vracení do školních let připadá trochu nepříjemné.
To mě naštvalo snad nejvíc. Najednou jsem měla pocit, že se o mně kamarádky baví za mými zády a že ostatní vědí něco, co jsem měla vědět především já. Petra mě ujistila, že se žádná společná porada o mém vyloučení nekonala. Prostě vybrala lidi, se kterými chtěla večer strávit, a ostatní do toho nemluvili.
Zeptala jsem se jí, jestli jí tedy vadím i na svatbě. To odmítla a řekla, že tam mě samozřejmě chce. Jsem prý její dlouholetá kamarádka a nechce se mnou přerušit kontakt. Jen si přeje, abych před Davidovou rodinou nevytahovala příhody, které už dávno nechce poslouchat.
„Ale to je přece něco, co jsi mi mohla říct před půl rokem,“ namítla jsem.
„Říkala jsem ti to. Jen jsi mě nebrala vážně,“ odpověděla.
A v tom měla bohužel pravdu.
Na svatbu jsem šla. Už to ale nebylo jako dřív
Po našem rozhovoru jsme ještě chvíli seděly u kávy, ale nálada už byla pryč. Petra se pokusila změnit téma a ukázat mi fotografie svatebních bot, které si vybrala. Dívala jsem se na ně a říkala, že jsou hezké, ale myšlenkami jsem byla pořád někde jinde. Když jsme se rozcházely, objaly jsme se jako obvykle, jen to tentokrát působilo trochu rozpačitě.
Doma jsem si znovu prohlédla fotografie z rozlučky. Tentokrát jsem si všimla věcí, které mě předtím vůbec nezajímaly. Petra se na nich smála, tančila s kamarádkami a na jednom snímku objímala Davidovu sestru. Vypadala spokojeně a já si uvědomila, že mě na tom nejvíc mrzí právě skutečnost, že si takový večer užila beze mě.
Bylo zvláštní pomyslet na to, že se někomu, s kým jsem strávila polovinu života, může ulevit, když na nějakou akci nepřijdu. Do té doby jsem měla za samozřejmé, že s Petrou patříme do stejné party a že se automaticky účastníme podobných událostí. Teď jsem pochopila, že ona to tak už nějakou dobu nevnímala.
Přiznávám, že mě napadlo na svatbu vůbec nejít. Dokonce jsem si v duchu připravovala zprávu, že se necítím dobře a přeji jim krásný den. Pak mi ale došlo, že Petra by v tom nejspíš viděla další důkaz, že mi nedokáže říct nic nepříjemného, aniž bych se urazila.
Nakonec jsem na svatbu šla s manželem. Obřad byl hezký, David se na Petru díval tak, že jsem jí jejich štěstí opravdu přála, a oslava probíhala v příjemné atmosféře. Seděli jsme u stolu s několika známými, včetně Hanky a Ireny. Ani jedna z nich se o rozlučce nezmínila a já také ne.
Když za mnou Petra přišla po prvním tanci, objala mě a poděkovala, že jsem dorazila. Řekla jsem jí, že jí to moc sluší, a myslela jsem to vážně. Potom se zeptala, jestli je všechno v pořádku. Odpověděla jsem, že ano, i když jsme obě věděly, že úplně jako dřív už to mezi námi není.
Později večer se u našeho stolu zastavila Davidova sestra. Dali jsme se do řeči a ona se mě zeptala, jak dlouho se s Petrou vlastně známe. Za normálních okolností bych nejspíš okamžitě spustila některou z historek z gymnázia. Místo toho jsem jí vyprávěla, že jsme spolu chodily do školy a že jsme toho od té doby hodně zažily.
Hanka se na mě krátce podívala. Nevím, jestli poznala, proč jsem tentokrát nic dalšího nedodala. Možná si toho ani nevšimla.
Od svatby uplynuly téměř dva měsíce. S Petrou jsme se dvakrát viděly a několikrát si psaly, ale naše setkání jsou zatím trochu opatrnější. Já si dávám pozor na jazyk, ona zase působí, jako by čekala, jestli se náhodou neurazím kvůli nějaké poznámce. Není to úplně příjemné a občas mi chybí naše staré bezstarostné povídání.
Někdy si říkám, že jsem se měla naučit držet jazyk za zuby už dávno. Jindy mě ale pořád mrzí, že mě Petra raději vynechala ze svého večírku, než aby se mnou otevřeně promluvila. Zvlášť když se podobné věci rozhodla řešit bez problémů s ostatními kamarádkami.
Minulý týden mi poslala několik fotografií z líbánek a zeptala se, jestli se nechci příští pátek zastavit na víno. Odpověděla jsem, že ráda přijdu. Jen jsem si všimla, že jsem tentokrát nepřipsala obvyklou poznámku, ať raději schová všechny staré fotografie, protože bych je mohla ukázat Davidovi.
Dřív by to byla první věc, která by mě napadla.
A pořád nevím, jestli je dobře, že už mě nenapadla.





