Článek
S Liborem se znám skoro deset let. Nejsme kamarádi, kteří by spolu trávili každý víkend, ale několikrát do roka se potkáme, zajdeme někam na pivo nebo se navštívíme doma. Poslední roky k nám chodil hlavně se svou partnerkou Denisou, protože máme větší obývák a bydlíme blíž centru. Návštěvy s nimi byly většinou příjemné, jen měl Libor úplně jinou představu o tom, kdy návštěva končí.
Když jsme se domluvili na pátek, bylo mi v zásadě jedno, jestli se posedí déle. V sobotu jsme nikam nemuseli a člověk se jednou za čas vyspí. Jenže Libor neviděl velký rozdíl mezi pátkem a úterkem. Pro něj zřejmě návštěva končila až ve chvíli, kdy poslední člověk fyzicky usnul.
Z devíti hodin byla pravidelně půlnoc
Několikrát přišli i během týdne. Vždycky jsem dopředu říkal, že ráno vstáváme před šestou, takže tentokrát jen na chvíli. Libor souhlasil a prohlásil, že kolem deváté určitě pojedou. V devět si ale otevřel další pivo a v půl desáté rozjel nové téma.
Kolem desáté se teprve začínal pořádně bavit. Když jsem v jedenáct uklízel skleničky ze stolu, zeptal se, jestli už nic nedáme. Moje žena Alžběta se dlouho snažila návštěvu ukončovat nenápadně, protože je v tomhle mnohem zdvořilejší než já. Začala sklízet, ptala se, v kolik hosté ráno vstávají, nebo několikrát zmínila, že nás čeká náročný den.
Libor vždycky souhlasil, že už je opravdu pozdě. Potom pokračoval ve vyprávění dalších dvacet minut. Jednou jsem šel kolem půl jedenácté do koupelny, vyčistil si zuby a vrátil se do obýváku v teplácích. Myslel jsem, že tentokrát musí pochopit i úplný začátečník v mezilidské komunikaci.
Libor se na mě podíval a řekl, že jsem to vyřešil chytře, protože až odejdou, můžu rovnou do postele. Odešli skoro o hodinu později.
Začali jsme je zvát jen v pátek
Nebyl to důvod přestat se vídat. Jen jsme si postupně všimli, že jednodušší je přizpůsobit se než pokaždé bojovat s odchodem. Pokud jsme Libora s Denisou zvali domů, snažili jsme se to dělat před víkendem. Jednou jsem mu dokonce řekl přímo, že během týdne už návštěvy dělat nechci, protože se s nimi nikdy nedostaneme včas do postele.
Zasmál se a odpověděl, že jsme ve třiceti začali žít jako důchodci. Neurazil jsem se, protože Libor byl zkrátka noční člověk. Často vyprávěl, že o víkendu chodí spát ve dvě nebo ve tři ráno a dopoledne ho nikdo nesmí budit. Předpokládal jsem proto, že u nich doma se návštěvy táhnou ještě déle než u nás.
Mýlil jsem se.
Konečně nás pozvali k sobě
Libor s Denisou se přestěhovali do většího bytu a po několika měsících nás pozvali na večeři. Dorazili jsme v sobotu kolem šesté, přinesli víno a večer začal úplně normálně. Kolem osmé jsme dojedli a přesunuli se do obýváku. Povídali jsme si, Libor otevřel další láhev a já počítal s tím, že se zdržíme zhruba tak dlouho, jak se běžně zdržují oni u nás.
Protože byla sobota, nikdo ráno nemusel do práce. V devět hodin se ale něco změnilo. Libor se poprvé podíval na hodinky. V půl desáté začal uklízet.
Nejdřív odnesl prázdné talíře, což je normální. Potom zmizely sklenice, miska s oříšky a všechno ostatní ze stolu. Za chvíli zhasl jedno světlo v kuchyni. Denisa se nás zeptala, jestli si dáme ještě něco k pití, ale než jsem stačil odpovědět, Libor prohlásil, že asi už nic otevírat nebudeme, protože je docela pozdě.
Podíval jsem se na telefon. Bylo 21:34.
„My jsme zvyklí chodit spát dřív“
Myslel jsem, že se možná necítí dobře. Zeptal jsem se, jestli je unavený, a on odpověděl, že ano, protože celý týden moc nespal. To jsem samozřejmě respektoval, jen mě pobavilo, že člověk schopný u nás v úterý ve 23:20 začít vyprávět půlhodinovou historku najednou v sobotu před desátou sotva drží oči otevřené.
Kolem čtvrt na deset se rozhovor prakticky zastavil. Libor už seděl opřený o sedačku, několikrát zívl a potom řekl, že jsou doma zvyklí mít večer brzo klid. Podíval jsem se na Alžbětu a ona na mě. Oba jsme se museli hodně snažit, abychom se nezačali smát.
Zeptal jsem se Libora, co znamená brzo. Řekl, že kolem desáté už většinou chtějí mít návštěvy pryč, dát si sprchu a chvíli být sami. V tu chvíli jsem měl několik možností, ale vybral jsem si tu nejjednodušší. Řekl jsem mu, že mu dokonale rozumím, protože my jsme na tom doma úplně stejně.
Došlo mu to až po chvíli
Libor přikývl a potom mu došlo, co jsem právě řekl. Na několik vteřin bylo ticho a Denisa se začala smát jako první. Řekla mu, že mu tohle připomíná už roky. Podle ní jsem nebyl první člověk, u kterého Libor odmítal pochopit, že návštěva má někdy skončit.
Libor se začal bránit tím, že když je někde dobře, člověk přece nehlídá hodiny. Odpověděl jsem, že právě proto jsme ho několikrát v jedenáct večer prosili, aby je hlídal alespoň trochu. Nechtěl jsem z toho dělat hádku, protože celá situace byla spíš komická než nepříjemná. Jenže Libor začal přemýšlet a postupně mu zřejmě docházely některé naše předchozí večery.
Zeptal se, jestli nám opravdu tolik vadilo, když zůstávali déle. Řekl jsem mu, že v pátek vůbec, ale během pracovního týdne ano, zvlášť když jsme několikrát výslovně říkali, že ráno vstáváme. Alžběta mu připomněla večer, kdy byl u nás skoro do půlnoci a ona vstávala ve čtvrt na pět kvůli pracovní cestě.
„Já myslel, že když chcete, tak mě prostě vyhodíte“
Libor si na ten večer překvapivě pamatoval. Řekl, že si vždycky myslel, že pokud opravdu chceme, aby odešel, řekneme mu to přímo. Denisa se na něj podívala a poznamenala, že přesně to se mu poslední hodinu snaží nenápadně udělat oni nám. Tentokrát se smáli už všichni.
Přiznávám, že mě na chvíli napadlo dát mu ochutnat jeho vlastní medicínu. Sednout si pohodlněji, otevřít nové téma a kolem desáté se zeptat, jestli nemá ještě něco dobrého. Nakonec jsem to neudělal. V 21:55 jsme se začali oblékat, poděkovali za večeři a řekli, že bylo fajn konečně vidět jejich nový byt.
Když jsme stáli ve dveřích, Libor se trochu provinile zeptal, jestli u nás skutečně bývá tak dlouho. Alžběta mu odpověděla, že jednou odešel ve čtvrt na jednu. Nevěřil jí, takže jsem vytáhl telefon a našel zprávu, kterou mi tehdy poslal po příchodu domů. Čas byl 00:47.
Tentokrát už se nesmála jen Denisa.
Při další návštěvě jsme čekali, co se stane
Asi o měsíc později přišli k nám. Byl pátek, takže by nám delší večer nijak zvlášť nevadil. Přesto jsem byl zvědavý, jestli se po našem rozhovoru něco změní. Kolem půl desáté se Libor podíval na hodinky.
V deset dopil, vstal a řekl, že nás nebude dál okupovat. Upřímně jsem byl skoro zklamaný, protože tentokrát se nám ještě povídalo dobře a klidně bych si dal další pivo. Řekl jsem mu, že je pátek a může ještě chvíli zůstat. Začal se smát a zeptal se, jestli je to past.
Nebyla. Nakonec odešli kolem jedenácté a poprvé za dlouhou dobu jsem neměl pocit, že musíme návštěvu dostávat z bytu pomocí série stále méně nenápadných signálů.
Ukázalo se, že hranice znal velmi dobře
Celé roky jsem si myslel, že Libor prostě nemá cit pro čas. Že mu nedochází, kdy už hostitelé chtějí večer ukončit. Po jediné návštěvě u něj mi došlo, že ten cit má naprosto v pořádku. Jen funguje mnohem lépe v jeho vlastním obýváku.
Tam přesně pozná, kdy je unavený, kdy už nechce pokračovat v hovoru a kdy by ocenil, kdyby hosté zamířili domů. U druhých lidí stejným signálům věnoval podstatně menší pozornost. Nemyslím si, že to dělal schválně, spíš měl dlouho pocit, že když ho někdo skutečně chce poslat domů, řekne mu to přímo.
Od té doby jsme přímější. Když je pozdě, řekneme jednoduše, že končíme. Libor se neurazí, dopije a odejde. A kdykoli začne protestovat, stačí mu připomenout, že u něj doma je ve 21:34 už opravdu hodně pozdě.
