Článek
S některými lidmi člověk postupně ztratí kontakt, i když si ve škole myslí, že to bude navždy. U nás to ale nějak zůstalo. Známe se od druháku na střední, pak jsme oba pokračovali na vysokou, sice každý trochu jiným směrem, ale pořád ve stejném městě, takže jsme se vídali dál. Nikdy mezi námi nic nebylo a ani to nikdy nebylo téma. Prostě jsme si lidsky sedli a zůstalo to tak dodnes.
Teď jsme oba někde v polovině třicítky, jen každý už jsme se v životě posunuli trochu jinam. Já jsem se mezitím oženil, doma máme malé dítě a s manželkou už mluvíme i o tom, že bychom časem chtěli druhé. Režim se člověku úplně změní, času je méně než dřív, ale stejně jsme si s kamarádkou kontakt udrželi. Někdy zajdeme na kafe, někdy se zastaví u nás, jindy si jen na chvíli zavoláme nebo si píšeme, když je potřeba něco probrat. A právě možná i proto vidím docela zblízka, jak se její život poslední roky pořád vrací ke stejnému tématu.
Hledání partnera. A hlavně kolem toho, že jí skoro nikdy nikdo nevyhovuje.
Ne že by neměla možnost se s někým seznámit. Právě naopak. Je společenská, chytrá, umí být vtipná, umí se bavit s lidmi a nikdy neměla problém zaujmout. Jenže pokaždé to skončí podobně. Na začátku nadšení, pak hledání detailů, které začnou vadit, a nakonec konec.
Někdy mám pocit, že některým chlapům nedá šanci ani poznat, kdo vlastně jsou.
Stačí pár schůzek a už začne rozebírat, že si s někým nesedla v tempu, že rozhovor drhnul, že měl úplně jinou energii, než čekala, nebo že vedle něj neměla dobrý pocit. Jednou třeba dlouho řešila, že muž, který jí byl přes zprávy sympatický, působil osobně uzavřeně a skoro se sám na nic nezeptal.
Jindy jí vadilo, že někdo moc často psal. Pak zase že jiný psal málo.
Nejdřív jsem to bral jako běžné vybírání. Každý má přece nějaké preference a člověk nemusí zůstat s někým jen proto, že je slušný. Jenže časem jsem začal mít pocit, že už to není o preferencích, ale spíš o tom, že jakmile vztah začne být trochu reálný, začne hledat důvod, proč to nejde.
A když už se někdo objeví, kdo podle mě působí normálně, stejně to často skončí zvláštně.
Pamatuju si jednoho chlapa, kterého nám představila asi před rokem. Normální, klidný, pracoval, měl humor, nebyl nijak okázalý, prostě člověk, u kterého jsem si říkal, že tentokrát by to mohlo fungovat. Seděli jsme spolu večer u vína, povídali si úplně normálně a ona vedle něj působila klidněji než obvykle.
Za dva týdny mi napsala, že už se nevídají.
Prý je moc předvídatelný.
Tohle slovo mě tehdy pobavilo i trochu zarazilo. Protože po letech poslouchání jejích příběhů už jsem začínal mít pocit, že právě předvídatelný člověk by pro ni možná byl to nejlepší, co může potkat.
Místo toho ale často naletí přesně opačnému typu. Někomu, kdo už od začátku působí jako problém.
Jednou to byl chlap, který po třech schůzkách mluvil o tom, že všichni kolem něj jsou neschopní a že v každé práci odchází, protože mu nikdo nerozumí. Tehdy jsem si říkal, že to snad musí vidět taky.
Neviděla.
Naopak ji přitahovalo, jak je prý jiný.
Za měsíc řešila, že se urazil kvůli úplné maličkosti a tři dny se jí neozval. Pak další, který střídal velká gesta s úplným nezájmem. Jeden týden ji bral na večeře, další týden zmizel a ozval se, až když se mu to hodilo.
A stejně mu dávala další šance.
Právě to mě na tom asi fascinuje nejvíc. Lidem, kteří působí normálně, stabilně a klidně, často nevydrží dát čas. Ale jakmile přijde někdo, kdo už z dálky vypadá jako komplikace, najednou má trpělivost obrovskou.
Nedávno jsme seděli u ní doma, pili kafe a zase probírali dalšího muže, se kterým se vídala. Tentokrát to zpočátku znělo slibně, jenže už během vyprávění z ní začalo padat, že vlastně pořád neví, jestli se jí líbí dost, jestli není moc tichý, jestli není až moc klidný.
A do toho mezi řečí přiznala, že si zároveň píše ještě s někým jiným, protože nechce vsadit všechno na jednu kartu.
Tehdy jsem jí řekl, že možná právě v tom je problém. Že vztah nejde brát jako výběrové řízení, kde si člověk dělá paralelně několik možností a čeká, kdo vyjde lépe.
Smála se tomu, ale myslím, že trochu věděla, co tím myslím.
Protože čím déle ji znám, tím víc mám pocit, že se sama dostává do kruhu, ze kterého neumí vystoupit. Na jednu stranu nechce zůstat sama. Na druhou stranu jako by nikoho nepustila opravdu blízko.
A mezitím roky běží.
Občas mě mrzí, když vidím, že by jí stačilo ubrat z očekávání a dát věcem trochu víc času. Jenže člověk může říkat cokoli, a stejně si každý musí na podobné věci přijít sám.
A tak jen pokaždé poslouchám další příběh, další jméno, další důvod, proč to zase nevyšlo.
A v duchu si říkám, že tentokrát už bych si opravdu přál, aby to nebylo zase stejné.
