Článek
S Radkem a Simonou se známe asi osm let. Nejsou to naši nejbližší přátelé, ale několikrát do roka se potkáme na oslavě, zajdeme na večeři nebo se sejdeme u někoho doma. Vždycky patřili k lidem, u kterých jsem měla pocit, že se jim finančně daří opravdu dobře.
Každý rok byli několikrát v zahraničí. Jednou Maledivy, potom víkend v Londýně, v létě Chorvatsko v drahém hotelu a mezi tím wellness pobyty. Radek často mluvil o autech, hodinkách a restauracích, Simona zase o tom, kde se vyplatí nakupovat značkové věci.
Nikdy jsem jim to nezáviděla. S manželem vyděláváme normálně, hypotéku zvládáme a dovolenou si také můžeme dovolit. Jen jsme nikdy neměli potřebu utrácet tolik jako oni a dlouho jsem předpokládala, že zkrátka vydělávají výrazně víc.
Pak jsme s nimi poprvé odjeli na společný víkend.
Začalo to už při placení ubytování
Domluvili jsme se na čtyřech dnech v Rakousku. Našli jsme apartmán pro dva páry a cena vycházela přibližně na osm tisíc korun za dvojici. Rezervaci dělal můj manžel a ostatním poslal částku, kterou mají převést.
Radek odpověděl, že peníze pošle po výplatě. To bylo asi deset dní před odjezdem, takže nám to nepřipadalo zvláštní. Jenže výplata přišla, odjezd se blížil a peníze nikde.
Manžel mu dva dny před cestou napsal znovu. Radek odpověděl, že se mu platba nějak neprovedla a jestli může zaplatit až na místě. Protože jsme se znali roky, nikdo z nás z toho nedělal problém.
Cestou autem mluvili úplně stejně jako vždycky. Simona vyprávěla, kam chtějí letět na jaře, a Radek nám vysvětloval, že příště už asi vezme větší auto, protože současné SUV mu začíná připadat malé. Nenapadlo mě, že by těch osm tisíc představovalo jakýkoliv problém.
První večer jsme šli na večeři.
Kartu mu odmítli dvakrát
Restauraci vybral Radek. Nebyla extrémně drahá, ale rozhodně ani levná. Dali jsme si hlavní jídla, několik piv a Simona s Radkem ještě láhev vína.
Když přišel účet, domluvili jsme se, že každý pár zaplatí svoji část. Radek přiložil kartu a terminál platbu odmítl. Zkusil ji podruhé a výsledek byl stejný.
Začal říkat, že rakouské terminály někdy jeho kartu neberou. Vytáhl druhou kartu, ale ani ta neprošla. Simona se mezitím dívala do telefonu a nakonec se mě zeptala, jestli bych jejich část nemohla zaplatit já a oni mi peníze pošlou.
Samozřejmě jsem to zaplatila. Bylo to asi osmdesát eur a nechtěla jsem stát u stolu a řešit cizí bankovní účet. Jen mě zarazilo, že Radek při odchodu nepůsobil ani trochu překvapeně.
Spíš jako člověk, který podobnou situaci už zná.
Druhý den začali počítat každé euro
Ráno jsme se zastavili v supermarketu pro jídlo na apartmán. Navrhli jsme, že nakoupíme společně a potom částku rozdělíme napůl. Simona okamžitě řekla, že oni skoro nesnídají a že by bylo lepší, kdyby si každý kupoval svoje.
To mi přišlo rozumné. Jenže potom začala z vozíku vracet věci, které si před chvílí sama vybrala. Víno bylo prý zbytečně drahé, sýr nepotřebují a maso na večer můžeme koupit levnější.
Radek u pokladny vytáhl hotovost a začal počítat mince. Několik věcí nakonec nechal stranou. Přitom ještě předchozí večer navrhoval restauraci, kde jedna porce stála skoro tolik jako celý jejich nákup.
Odpoledne jsme chtěli jet lanovkou. Když jsme zjistili cenu, Radek prohlásil, že je to turistická past a že by bylo lepší někam dojít pěšky. Simona souhlasila.
Za normálních okolností bych si řekla, že prostě nechtějí zbytečně utrácet. Jenže postupně se těch drobností začalo hromadit příliš mnoho.
Večer nám řekli, že peníze pošlou až příští měsíc
Seděli jsme na apartmánu a manžel se Radka zeptal na ubytování. Ne nijak útočně, jen jestli už zjistil, proč mu převod nefungoval. Radek chvíli mlčel a potom řekl, že by potřeboval ještě několik dní.
Manžel se zeptal, jestli myslí po návratu. Radek odpověděl, že spíš po další výplatě.
V místnosti bylo najednou dost ticho. Do té chvíle jsem pořád předpokládala, že mají technický problém s bankou. Teď bylo jasné, že osm tisíc korun jednoduše nemají.
Radek začal vysvětlovat, že se jim tento měsíc sešlo několik mimořádných výdajů. Servis auta, pojištění a nějaké věci do domácnosti. Simona dodala, že jsme přece kamarádi a určitě nám těch pár týdnů nebude vadit.
Nevadilo mi čekat. Vadilo mi spíš něco jiného.
Ještě cestou nám vyprávěli o dovolené, kterou plánují za několik desítek tisíc.
Postupně z nich začala padat čísla
Možná právě proto, že už se situace nedala moc zakrývat, Radek se večer rozpovídal. Auto mají na leasing. Několik posledních dovolených platili kreditní kartou a jednu stále ještě splácejí.
Část vybavení bytu mají na splátky. Simona si některé dražší věci kupuje přes odložené platby a Radek přiznal, že na konci měsíce často přesouvají peníze z jedné karty na druhou, aby všechno vyšlo.
Poslouchala jsem to a postupně mi začínaly dávat smysl věci, kterých jsem si dřív nevšímala. Proč vždycky tolik mluvili o tom, co si koupili, ale skoro nikdy o tom, kolik mají našetřeno. Proč každá dovolená musela být vidět a proč Radek měnil auto dřív, než to předchozí vůbec pořádně doplatil.
Nechtěla jsem je soudit. Každý může se svými penězi dělat, co chce. Překvapilo mě jen, jak obrovský rozdíl existoval mezi tím, jak jejich život vypadal zvenku, a tím, jak fungoval zevnitř.
Manžel se Radka zeptal, proč vůbec na víkend jeli, když věděli, že teď nemají peníze. Odpověď byla jednoduchá.
Nechtěli to zrušit před námi.
Nejvíc se báli, že budeme vědět, že na to nemají
Simona řekla něco, co mi utkvělo v hlavě. Kdyby nám předem napsala, že si společný víkend momentálně nemohou dovolit, připadala by si trapně. Všichni je prý znají jako lidi, kteří pořád někam jezdí, a nechtěla vysvětlovat, proč najednou nemohou.
Takže raději odjeli bez peněz.
V tu chvíli mi jich bylo vlastně líto. Nemyslím to povýšeně. Jen mi připadalo absurdní, že dva dospělí lidé raději stráví několik dní ve stresu z každého nákupu, než aby kamarádům řekli jednu obyčejnou větu.
Teď na to nemáme.
Nikdo z nás by se jim nesmál. Mohli jsme vybrat levnější pobyt, odložit cestu nebo jet někam v Česku. Možností bylo deset.
Oni ale měli pocit, že musejí dál hrát roli lidí, pro které peníze nejsou problém.
Po návratu se všechno rychle vrátilo do starých kolejí
Radek nám peníze skutečně poslal po další výplatě. Nemusela jsem ho nahánět a celou částku vrátil najednou. Tím pro mě finanční stránka skončila.
Překvapilo mě ale, jak rychle se vrátil jejich původní způsob života. Asi za dva týdny dala Simona na sociální sítě fotografie z drahé restaurace. O měsíc později Radek skutečně začal mluvit o jiném autě.
Když jsme se potkali s dalšími známými, zase vyprávěli o plánované dovolené. Seděla jsem vedle nich a věděla, že před několika týdny neměli na účtu dost peněz na večeři.
Nic jsem neřekla. Není mojí povinností vykládat ostatním jejich finanční situaci a ani bych to nikdy neudělala.
Jen jsem jejich řeči začala poslouchat úplně jinak.
Už se nesrovnávám s tím, co vidím u ostatních
Dřív jsem si občas říkala, že bychom s manželem mohli cestovat víc. Když Simona ukázala fotografie z dalšího hotelu, napadlo mě, že možná zbytečně šetříme. Když Radek přijel novým autem, naše osmileté mi připadalo trochu smutné.
Po tom víkendu mě to přešlo.
Nevím, kolik peněz mají lidé kolem mě. Nevím, jestli hotel zaplatili z úspor, z kreditky nebo ho budou půl roku splácet. Auto před domem také nic neříká o tom, kolik člověku zbývá na účtu den před výplatou.
S Radkem a Simonou se dál vídáme a jejich finance s nimi neřeším. Pokud jsou se svým životem spokojení, je to jejich věc. Na další společnou dovolenou jsme ale zatím nejeli.
Když někdy začnou vyprávět, kam se zase chystají, už mě ani nenapadne počítat, proč si něco podobného nedopřejeme také.
Možná bychom mohli.
Jen bychom to potom museli zaplatit.
