Článek
S Petrou se známe od vysoké školy a dlouho jsme tvořily partu čtyř kamarádek. Nevídaly jsme se každý týden, ale několikrát do roka jsme spolu někam vyrazily, chodily na večeře a jednou za čas si udělaly víkend bez partnerů a dětí. Petra byla zábavná, společenská a patřila k lidem, kteří dokážou během pěti minut rozmluvit celý stůl.
Měla jen jednu vlastnost, která postupně začala lézt na nervy všem ostatním. Téměř nikdy nepřišla včas. Nešlo o pět minut způsobených kolonou nebo hledáním parkovacího místa, ale běžně o dvacet, třicet nebo čtyřicet minut.
Když jsme se měly sejít v sedm v restauraci, v sedm teprve psala, že vyráží. Pokud jsme měly odjet autem v devět ráno, v devět deset se objevila zpráva, že si ještě musí usušit vlasy. Zpočátku jsme se tomu smály, protože Petra sama o sobě říkala, že má „vlastní časové pásmo“.
Postupně jsme se jí ale začaly přizpůsobovat. Když jsme rezervovaly stůl na půl sedmou, Petře jsme řekly šest. Když byl odjezd v osm, dostala informaci, že se vyráží v půl osmé. Připadalo nám to jednodušší než pokaždé sedět někde půl hodiny a čekat.
Časem už vůbec nepočítala s tím, že by mohla přijet včas
Nejhorší bylo, že se nikdy necítila provinile. Dorazila, usmála se a maximálně prohodila, že to dneska zase nějak nevyšlo. Pokud jsme jí něco řekly, odpověděla, že přece nikdo neumřel a nemá cenu se stresovat kvůli hodinám.
Jednou jsme kvůli ní čekaly téměř hodinu před wellness centrem. Rezervovaný vstup jsme měly na konkrétní čas a recepční nám už vysvětlovala, že pokud nepřijdeme všechny, budeme muset začít bez ní. Petra nakonec doběhla deset minut před poslední možnou chvílí a ještě se divila, proč jsme nervózní.
Jindy jsme ji vyzvedávaly autem před domem cestou na hory. Když jsme přijely, nebyla ani sbalená a skoro dvacet minut jsme seděly před domem, zatímco si doma hledala rukavice a přendávala věci z jedné tašky do druhé. Když konečně nastoupila, vesele oznámila, že na dovolené přece nikam nespěcháme.
Tenkrát jí už Martina řekla, že problém není spěch, ale to, že tři lidé čekají na jednoho. Petra jen pokrčila rameny a odpověděla, že kdybychom ji znaly méně, možná by chápala naše překvapení. Vlastně nám tím sdělila, že protože víme, jaká je, máme se s tím smířit.
A přesně to jsme několik dalších let dělaly.
Výlet do Vídně měl být jednoduchý
Na podzim jsme si koupily jízdenky na sobotní vlak do Vídně. Chtěly jsme vyjet ráno, projít si město, zajít na oběd a večer se vrátit. Nic komplikovaného, žádný let ani drahý hotel, jen jednodenní výlet.
Vlak odjížděl krátce po sedmé ráno. Už při domlouvání jsme Petře několikrát řekly, že tentokrát skutečně nemůžeme čekat, protože vlak samozřejmě nebude stát na nástupišti podle jejího časového pásma. Smála se a slíbila, že dorazí nejpozději dvacet minut před odjezdem.
Já, Martina a Klára jsme na nádraží byly včas. Koupily jsme si kávu, našly nástupiště a asi dvacet pět minut před odjezdem jsem Petře napsala, kde stojíme. Odpověděla, že už jede.
Deset minut před odjezdem stále nikde nebyla. Zavolala jsem jí a podle hluku v telefonu bylo jasné, že ještě sedí v autě. Tvrdila, že je kousek od nádraží a že to určitě stihne.
Pět minut před odjezdem jsme nastoupily. Petra volala znovu a říkala, že právě parkuje. Chtěla, abychom řekly průvodčímu, že jedna člověk ještě běží.
Klára se na mě podívala a řekla větu, kterou jsme měly říct už dávno: „Tentokrát prostě pojedeme.“
Vlak odjel a Petra zůstala na nádraží
Ještě když se zavíraly dveře, měla jsem nepříjemný pocit. Část mě chtěla vystoupit a počkat s ní na další spoj. Pak jsem si ale uvědomila, že bychom tím opět udělaly přesně to, co jsme dělaly roky.
Vlak se rozjel asi minutu poté, co Petra poslala zprávu, že běží podchodem. Napsala jsem jí, že jsme už odjely a ať se podívá na další spoj. Odpověď přišla téměř okamžitě.
Nejdřív si myslela, že si děláme legraci. Pak napsala, že nemůže uvěřit, že jsme ji tam opravdu nechaly. Klára jí připomněla, že vlak odjel podle jízdního řádu a nikdo z nás neměl možnost ho zastavit.
Petra ale neviděla problém ve svém příchodu. Problém podle ní byl, že jsme všechny tři nastoupily, přestože jsme věděly, že je pár minut od nástupiště. Psala, že opravdové kamarádky by vystoupily a jely dalším vlakem společně.
Další spoj jel přibližně za hodinu a půl. Petra si mohla koupit novou jízdenku a dorazit za námi později. Místo toho nám napsala, že nikam nejede.
Celý den nám posílala zprávy
První hodinu jsme se snažily odpovídat. Vysvětlovaly jsme jí, že jsme se na čas odjezdu domlouvaly týdny dopředu a že jí všechny tři opakovaně říkaly, že vlak nebude čekat. Petra odpovídala, že jí nejde o vlak, ale o princip.
Podle ní jsme měly dát najevo, že je pro nás důležitější než plán výletu. Když jsme přesto odjely, cítila se prý jako někdo, koho jsme z party jednoduše vyřadily. Připomněla nám také několik situací, kdy ona sama kvůli některé z nás něco změnila nebo počkala.
Martina se jí snažila vysvětlit rozdíl mezi jednorázovým zpožděním a několika lety opakovaného čekání. To Petru rozčílilo ještě víc. Napsala, že pokud nám její dochvilnost tolik vadila, měly jsme jí to říct dřív.
To už jsme se všechny tři začaly smát, protože každá z nás jí to říkala mnohokrát. Jen to nikdy nebrala jako skutečnou výtku. Považovala to za součást našeho společného folkloru.
Po několika dalších zprávách jsme telefony odložily. Byly jsme ve Vídni a nechtěly jsme strávit celý výlet debatou o tom, proč vlak odjel v čase napsaném na jízdence.
Po návratu s námi několik dní nemluvila
Ve společné skupině bylo ticho. Petra si prohlédla fotografie, které jsme poslaly, ale na nic nereagovala. Když jí Klára po pár dnech napsala, jestli už ji vztek přešel, odpověděla, že to není vztek, ale zklamání.
Nakonec jsme se sešly na kávě. Petra nám vysvětlila, že ji neštvalo samotné zmeškání vlaku, ale to, jak snadno jsme odjely bez ní. Podle ní by nikoho z nás nenechala samotného na nádraží.
Řekla jsem jí, že ani my jsme ji tam nechtěly nechat. Jen jsme už nebyly ochotné znovu měnit plán čtyř lidí kvůli tomu, že jeden člověk nedokáže přijít na domluvený čas. Navíc nebyla v cizí zemi ani v nějakém nebezpečí, stála na nádraží pár kilometrů od domova a za hodinu a půl jí jel další vlak.
Petra se zeptala, jestli nám opravdu stála za pouhou hodinu a půl čekání. Martina jí odpověděla, že právě tak se na to díváme pokaždé my. Pokaždé nejde o třicet minut, ale o pocit, že čas tří ostatních lidí má menší hodnotu než její.
To se jí nelíbilo, ale poprvé na to neměla okamžitou odpověď.
Od té doby chodí pozdě pořád, jen už na ni nečekáme
Žádný zázračný obrat se nekonal. Petra se nestala člověkem, který přichází deset minut předem a omlouvá se za každé zdržení. Na poslední večeři přišla skoro dvacet minut po domluveném čase.
Rozdíl byl v tom, že jsme už seděly u stolu a měly objednáno. Nikdo jí neposílal zprávy, kde je, nikdo nedržel objednávku a nikdo nepřesouval rezervaci. Prostě přišla a přidala se.
Tentokrát neřekla nic. Sedla si, objednala si pití a večer pokračoval normálně. Možná konečně pochopila, že ji nikdo nechce trestat ani vyhazovat z party.
Jen jsme přestaly považovat její zpoždění za problém všech ostatních.
A kupodivu to celé funguje mnohem lépe.
