Kamarádka u mě měla přespat tři noci. Po týdnu už si objednávala balíky na moji adresu

S Monikou jsme se znaly skoro deset let. Nebyly jsme typ kamarádek, které si každý den píšou, ale několikrát za měsíc jsme se viděly a věděly o sobě většinu důležitých věcí. Když se rozešla s přítelem a našla si menší pronájem, pomáhala jsem jí dokonce převážet několik krabic.

Nový byt měla přebírat v pondělí, jenže starý musela opustit už v pátek. Zavolala mi proto, jestli by u mě nemohla přespat pátek, sobotu a neděli. Bydlím sama v bytě se dvěma ložnicemi, takže jsem nad tím příliš nepřemýšlela. Řekla jsem jí, ať přijede a vezme si pokoj pro hosty.

Dorazila se dvěma kufry, taškou s kosmetikou a několika krabicemi. To mě trochu překvapilo, protože na tři dny bych čekala spíš jednu tašku, ale vysvětlila, že nechce nechávat důležité věci ve skladu. Krabice jsme tedy postavily do rohu pokoje a večer si otevřely víno.

V neděli večer mi Monika řekla, že s předáním bytu je problém. Majitel prý zjistil nějakou závadu v koupelně a potřebuje ještě několik dní. Zeptala se, jestli může zůstat do středy, a já samozřejmě souhlasila.

Ve středu se termín posunul na pátek. Tentokrát už jsem se trochu zarazila, ale pořád mi to nepřipadalo jako nic dramatického. Byla to kamarádka, měla nepříjemné období a několik nocí navíc mě nijak zásadně neomezovalo.

Jenže Monika se během těch několika dní začala zabydlovat. Nejdřív si pověsila pár věcí do skříně v pokoji pro hosty, potom se její kosmetika přesunula do mojí koupelny a boty se objevily v předsíni. Ve čtvrtek jsem otevřela lednici a zjistila, že jedna celá police je zaplněná jejími jogurty, sýry a krabičkami s jídlem.

Sama jsem se tomu zasmála. Říkala jsem si, že je vlastně dobře, že se necítí jako návštěva a nemusím kolem ní chodit po špičkách. Po deseti letech přátelství jsem nechtěla být člověk, který začne počítat, kolik centimetrů lednice kamarádka používá.

V pátek ale žádné stěhování nepřišlo. Monika řekla, že majitel stále čeká na instalatéra a ona za to opravdu nemůže. Tentokrát už ani neuvedla nový termín.

V pondělí jsem pracovala z domu, když zazvonil kurýr. Převzala jsem krabici se jménem Moniky a automaticky předpokládala, že si omylem nechala něco poslat na starou adresu a zásilku přesměrovala ke mně. Večer jsem jí balík předala a zeptala se, co si objednala.

Byly to nové boty. Monika úplně samozřejmě řekla, že když teď bydlí u mě, nechala si je poslat sem, protože na nový byt se zatím nedá nic doručit. Zarazilo mě hlavně to „teď bydlí u mě“, protože já jsem pořád žila v představě, že u mě několik dní přespává.

Za dva dny přišla další zásilka. Tentokrát kosmetika a nějaké věci do domácnosti. Monika mi předem ani neřekla, že používá moji adresu jako doručovací.

Když jsem se jí zeptala, jak dlouho vlastně bude čekat na byt, odpověděla, že doufá, že už jen pár dní. Pak změnila téma a začala mi ukazovat lampu, kterou si chce koupit do nového obýváku. Začínala jsem mít nepříjemný pocit, že jediný člověk, který potřebuje znát konkrétní datum, jsem já.

Monika byla čistotná a nedělala kolem sebe žádný velký nepořádek. Právě proto mi dlouho připadalo hloupé něco říkat. Nebyla to návštěva, která by nechávala špinavé nádobí nebo mě budila v noci, jen se postupně rozšířila do celého bytu.

V koupelně měla vlastní koš na prádlo. V kuchyni si udělala místo na svoje potraviny a na věšáku v předsíni visely tři její bundy. Jednou jsem přišla z práce a zjistila, že přestěhovala malý stolek z pokoje pro hosty k oknu, protože se jí tam prý lépe pracuje.

Zeptala jsem se jí, zda majitel nového bytu konečně řekl nějaký konkrétní termín. Monika se zatvářila podrážděně a odpověděla, že na něj tlačí každý den. Dodala, že kdyby měla kam jinam jít, samozřejmě by mě neobtěžovala.

To slovo mě trochu odzbrojilo. Já jsem totiž vůbec nechtěla, aby to vypadalo, že vyhazuji kamarádku, která nemá kde spát. Jen jsem potřebovala vědět, jestli se bavíme o třech dalších nocích, nebo o dalším měsíci.

Monika mi řekla, že to přece sama neví. Pak dodala, že jsem stejně sama a pokoj nepoužívám, takže nechápe, proč mě to tolik stresuje.

Pro mě bylo důležité, že je to můj byt. To, že mám volný pokoj, neznamená, že je mi jedno, jestli v něm někdo bydlí tři dny nebo tři týdny. Nemusela jsem před ní chodit zahalená ani žádat o povolení, ale pořád jsem doma měla dalšího člověka.

Monika to vnímala čistě prakticky. Pokoj je prázdný, ona ho potřebuje a mně tím podle ní nevzniká téměř žádná újma. Několikrát zdůraznila, že používá vlastní jídlo, uklízí po sobě a skoro celý den je v práci.

Zeptala jsem se jí, jestli aspoň mluvila s majitelem o nějaké alternativě. Jestli jí například nemůže zaplatit hotel nebo dočasné ubytování, když byt není připravený v termínu uvedeném ve smlouvě. Monika řekla, že nechce dělat problémy ještě před nastěhováním.

Pak navrhla něco, co mě dorazilo. Pokud mi její pobyt opravdu vadí, může mi prý přispět na energie. Nabídla pětistovku.

Musela jsem jí znovu vysvětlovat, že mi nejde o elektřinu ani vodu. Chtěla jsem jen vědět, kdy budu mít svůj byt zase sama pro sebe.

Byla sobota, skoro přesně dva týdny od jejího příchodu. Dopoledne odešla s tím, že jede něco zařídit, a odpoledne se vrátila s velkým kufrem a další krabicí. Když jsem se zeptala, co to je, řekla, že si vyzvedla zbytek zimního oblečení ze skladu.

V tu chvíli jsem se přestala snažit být nenápadná. Řekla jsem jí, že potřebuju, aby si do konce následujícího týdne našla jiné řešení. Jestli bude její byt hotový, skvělé, a jestli ne, bude muset jít do hotelu, krátkodobého pronájmu nebo k někomu jinému.

Monika se na mě dívala, jako bych právě změnila pravidla uprostřed hry. Připomněla mi, že jsme kamarádky a že ona by mě v podobné situaci nikdy nenechala na ulici. Řekla jsem jí, že ji na ulici neposílám a že u mě už bude v tu chvíli bydlet skoro tři týdny místo původních tří nocí.

Odpověděla, že netušila, že si naše přátelství měřím kalendářem. Pak odešla do pokoje a zbytek večera jsme spolu skoro nemluvily.

Druhý den mi napsala její sestra. Chtěla vědět, co se mezi námi stalo, protože jí Monika řekla, že ji vyhazuji, přestože stále nemá hotový byt. V krátkosti jsem jí vysvětlila situaci a dodala, že potřebuju mít od příštího víkendu svůj byt zase pro sebe.

Sestra byla chvíli ticho a pak se mě zeptala, proč Monika prostě nejde k jejich rodičům. Mají rodinný dům asi dvacet minut autem od města a volný pokoj. Myslela jsem, že mezi nimi musí být nějaký problém, ale nic takového nebylo.

Monika tam jen nechtěla bydlet, protože její rodiče vstávají brzy, táta kouří na terase a máma se pořád ptá, kdy přijde domů. U mě měla vlastní pokoj, klid, dobrou dostupnost do práce a nikdo se jí na nic neptal. Najednou mi celý náš třítýdenní problém připadal podstatně jednodušší.

Večer jsem se jí na rodiče zeptala. Přiznala, že by tam samozřejmě mohla být, ale že bych snad nechtěla, aby ve skoro čtyřiceti letech bydlela u mámy a táty. Odpověděla jsem, že já zase ve skoro čtyřiceti nechci mít bez domluvy spolubydlící.

Tentokrát už se se mnou nehádala.

Ne do nového bytu. Ten stále nebyl hotový. Odjela k rodičům a většinu věcí si odvezla najednou, jen několik krabic u mě nechala ještě další týden.

Když odcházela, byla slušná, ale chladná. Řekla mi, že ji celá věc zklamala, protože si myslela, že si jako dlouholeté kamarádky můžeme v těžší situaci pomoct. Já jsem jí připomněla, že právě proto u mě místo tří nocí strávila skoro tři týdny.

Od té doby se vídáme výrazně méně. Žádná velká hádka nepřišla a nikdy jsme naše přátelství oficiálně neukončily. Jen už si nepíšeme tak často a na kávu jsme od té doby šly možná dvakrát.

Monika nakonec nový byt převzala asi o deset dní později. Jednou při řeči poznamenala, že celá situace byla vlastně zbytečná, protože stačilo ještě chvíli vydržet. Já jí na to nic neřekla.

Možná opravdu stačilo ještě chvíli vydržet. Jen jsem pořád nechápala, proč to muselo být právě u mě.