Článek
Můj dlouholetý přítel Petr snil o vlastních slepicích a kozách snad od chvíle, co jsme se poznali. Vždycky mluvil o čerstvých vajíčkách, domácím mléku a o tom, jak by bylo krásné žít trochu víc „po venkovsku“.
Na internetu pořád sledoval videa lidí, kteří si na předměstí postavili malé hospodářství, a vyprávěl mi, jak se jednou budeme smát tomu, že jsme dřív kupovali vejce v obchodě.
Já jsem mu nikdy nebránila. Jen jsem mu od začátku říkala jednu jedinou věc.
„Jestli si je jednou pořídíš, budou to jen a jen tvoje zvířata. Já další péči nezvládnu.“
Pracuji na plný úvazek. Vařím, uklízím a starám se o naše současná zvířata. Máme dvě kočky a tři velké psy. Dva z nich už jsou staří a jeden má cukrovku, takže potřebuje pravidelné injekce a speciální péči. Upřímně jsem měla pocit, že toho máme až až.
Petr se ale pokaždé jen usmál.
„Vždyť to budou jen dvě kozy a pár slepic. To zvládnu levou zadní.“
Bydlíme na okraji města v řadovém domku s poměrně velkou zahradou, ale rozhodně ne na farmě. A navíc jsem Petrovi několikrát připomínala, že chov koz není jen tak. Jednak je ze zákona nutné chovat alespoň dvě, protože samotná koza psychicky strádá, a jednak to nejsou zvířata, která člověk ráno nakrmí a do večera na ně zapomene. O nějakých regulacích ohledně soužití se sousedy z hlediska zápachu a hluku atd. ani nemluvě.
Jenže Petr byl přesvědčený, že všechno zvládne.
Nakonec si přivezl šest slepic a dvě kozy.
Z mého úhlu pohledu šílenost, ale nechtěla jsem mu hned kazit radost.
Musím uznat, že první měsíce se opravdu staral. Ráno vstával dřív, čistil výběh, nosil krmení a večer obcházel všechna zvířata. Já se držela stranou. Ne proto, že bych byla zlá, ale protože jsem od začátku jasně řekla, že další povinnosti už nechci.
Jenže postupně jsem si začala všímat jedné klasické věci.
Když byl unavený, požádal mě, jestli bych mohla jen dolít vodu.
Když přišel později z práce, jestli bych mohla jen nasypat slepicím.
Když pršelo, jestli bych mohla jen zavřít výběh.
Byly to maličkosti. Aspoň tak mi to vždycky podával. Jenže já už dávno věděla, jak podobné příběhy končí.
Stejně to bylo s našimi psy. Původně měl Petr jednoho. Jenže pes si časem oblíbil víc mě než jeho. A tak si pořídil druhého - opakoval se stejný scénář. A později tedy i třetího.
Podobně to bylo i s kočkami.
A zatímco on mluvil o tom, jaká je s nimi radost, já kupovala granule, objednávala veterináře a řešila léky.
Jedna moje kamarádka se tomu smála.
„Nediv se. Zvířata mají ráda toho, kdo je krmí.“
A možná měla pravdu.
Když jsem o tom později mluvila s ostatními, skoro všichni mi říkali totéž.
Předtím mi to ale vlastně nikdy nevadilo. Dělala jsem to všechno automaticky. Když jsem bydlela sama, byla jsem zvyklá se o všechno postarat. A protože Petr pracoval déle, připadalo mi to logické. Tak jsem to neřešila.
A taky, kdybych čekala, až Petr udělá některé věci sám, tak by se asi neudělaly nikdy.
Teprve po letech mi jedna kamarádka kdysi řekla něco, co mě zarazilo.
„Víš, že už dávno nejsi jeho partnerka Luci? Ty funguješ v podstatě jako správce domácnosti.“
Nakonec Petr musel v rámci zaměstnání na čtyřdenní služební cestu.
„Postaráš se o ně, ne?“ zeptal se mě s totální samozřejmostí v hlase.
„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě.
Připomněla jsem mu jasně, že jsme se na tom takhle dohodli už dávno, ještě než si je vůbec pořídil a taky to, čím mně on sám tenkrát chlácholil.
„A co mám jako dělat?“ rozčiloval se.
„Nevím, najmi někoho. Kohokoli. Domluv se třeba s nějakým farmářem. Nějak to prostě vymysli. Ale nepočítej se mnou.“
Měla jsem pocit, že je to zcela jasné. Jenže v den odjezdu mi začaly chodit zprávy. Jedna za druhou.
Seznam, co mají dostat slepice.
Seznam, co mají dostat kozy.
Kolik vody, kolik sena, kdy vypustit slepice do výběhu.
Jako by mé „ne“ nikdy vůbec neslyšel.
Přiznám se, že jsem na chvíli úplně oněměla. Člověk by skoro řekl, že si Petr v duchu myslel, že nakonec stejně ustoupím, jako už tolikrát předtím.
Jenže tentokrát prostě NE.
Zavolala jsem paní, která nám občas hlídala psy, když jsme byli na dovolené. Nejdřív se smála, protože ještě nikdy nehlídala dvě kozy a šest slepic. Nakonec souhlasila, ale bylo to na poslední chvíli a navíc šlo o spoustu zvířat.
Cena nebyla zrovna malá.
Zaplatila jsem jí dopředu z Petrova účtu. Mám k němu přístup, protože řeším všechny naše účty, rozpočet i platby. A právě to mě přimělo se zamyslet a celé mi to najednou řinčelo v hlavě.
Já platím složenky. Já řeším pojištění.
Já objednávám veterináře. Já nakupuji krmivo.
Já plánuji veškerý rozpočet.
Já vařím. Já peru. Já uklízím.
Teď si začínám plně uvědomovat, že jsem možná postupně převzala úplně všechno. A teď se ode mě automaticky očekávalo, že převezmu i dvě kozy a šest slepic.
Když se Petr dozvěděl, že jsem nakonec někoho najala a kolik ho to stálo, totálně vyletěl a vztekle mi volal.
Prý jsem se o ně měla postarat sama.
Prý jsem měla použít svoje peníze.
A prý očekává, že mu všechno vrátím.
To už jsem se ale opravdu naštvala a řekla mu, že nejsem žádná jeho služka a zavěsila.
Když jsem pak volala své nejlepší kamarádce, abych si prostě postěžovala, řekla mi větu, která mi teď pořád dokola zní v hlavě a nedá mi spát.
„On si nepořídil ty kozy pro sebe. On si je pořídil pro tebe.“
Možná to znělo moc upřímně, až krutě.
Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc si říkám, že na tom celém asi opravdu něco je.
Kdyby šlo o psa nebo kočku na pár dní, asi bych prostě pomohla. Jenže dvě kozy a šest slepic nejsou křeček ani morče. A hlavně jsem od začátku jasně říkala, že to dělat nebudu.
Petr moje „ne“ respektoval jen do chvíle, než se mu to přestalo hodit.
A možná to je ten největší problém.
Ne ty kozy.
Ne slepice.
Ale to, že můj partner byl naprosto přesvědčený, že nakonec stejně všechno udělám za něj.
A já si teď pokládám otázku - opravdu chci být nadále ve vztahu s někým, komu je jeho představa o „životě na farmě“ vlastně přednější, než rovnocenný partnerský vztah?
