Článek
V každé práci je někdo jako Petr.
Chlap, který dává dost jasně najevo, že si o sobě myslí něco víc než ostatní. Dražší oblečení, nové auto, hodinky, řeči o investicích a neustálé narážky na to, jak jsou někteří lidé „málo ambiciózní“. Vyloženě arogantní nebyl. Spíš ten typ člověka, který vás dokáže shodit jen tónem hlasu nebo výrazem obličeje.
Já mu byl celkem ukradený.
Pracoval jsem ve firmě už několik let, dělal si svoje a nepotřeboval se s každým kamarádit. Jenže Petr byl přesně ten typ člověka, který pozná jen lidi, kteří se mu nějak hodí. Když jsme se ráno potkali na parkovišti, maximálně kývl hlavou. Na obědy chodil s jinou partou, pořád řešil auta, podnikání nebo kryptoměny a občas měl poznámky typu:
„Ty pořád jezdíš tímhle?“
Myslel moji starou Octavii.
Normálně jsem se tomu smál. Auto jezdilo, bylo dávno zaplacené a upřímně mi bylo jedno, že nevypadá jako z reklamy. Jenže Petr měl nový leasing skoro každé dva roky. Chvíli BMW, pak Audi. Vždycky naleštěné, vždycky potřeba o tom mluvit.
Jednou v zimě jsme stáli venku před firmou a on začal vyprávět dalším kolegům, že by nikdy nechtěl „dožít život v průměru“.
Přitom se podíval na moje auto.
Nebyl jsem jediný, kdo si toho všiml.
Jen jsem se usmál a šel pryč.
Pak se mu to auto rozbilo.
Nevím přesně co odešlo, ale podle všeho něco drahého. A hlavně se ukázalo, že oprava nebude otázka pár dní, ale několika týdnů. První dny ještě nějak fungoval. Taxi, manželka, občas vlak. Jenže naše firma byla v průmyslové zóně za městem a bez auta to bylo dost nepohodlné.
A najednou se začaly dít zajímavé věci.
Jedno ráno přišel ke mně do kanceláře.
„Hele… ty jezdíš přes centrum, že jo?“
„Jo.“
„Nevzal bys mě cestou? Jen pár dní, než to opraví.“
Normálně bych s tím problém neměl ani u člověka, kterého nemusím. Jen mě pobavilo, jak rychle změnil tón. Najednou žádné povýšené poznámky. Žádné machrování.
„Jo, v pohodě,“ řekl jsem.
A od té chvíle jsme spolu začali jezdit každý den.
První cesty byly zvláštní. Takové nuceně slušné. On se najednou snažil být strašně kamarádský. Ptát se na rodinu, práci, normálně se bavit. A já pořád přemýšlel, jestli je to ten samý člověk, který mě před měsícem shazoval kvůli autu.
Jenže postupně z něj začaly padat věci, které jsem vůbec nečekal.
Jednou ráno byl úplně podrážděný. Sedl do auta, práskl dveřmi a jen procedil:
„Ty vole, já už toho mám fakt dost.“
Nejdřív jsem myslel, že jde o auto.
Jenže pak začal mluvit.
Servis prý vyšel mnohem dráž, než čekal. Leasing, splátky, nějaké další opravy. Do toho hypotéka. A prý doma není manželka vůbec nadšená z toho, kolik peněz mizí.
„Ženský si myslí, že peníze prostě rostou na stromě,“ řekl tehdy.
Jenže postupně bylo vidět, že problém je hlavně v něm.
Pořád potřeboval působit dojmem člověka, který všechno zvládá. Každý rok dražší věci. Nový telefon hned po vydání. Značkové oblečení. Dovolené, o kterých pak vykládal celé měsíce. Dokonce i obědy v práci musely být vždycky z těch dražších podniků, aby mohl před ostatními prohodit něco o tom, že „na jídle se šetřit nemá“.
A čím víc jsme spolu jezdili, tím víc jsem viděl, jak strašně moc je to celé postavené na efektu.
Jednou jsme stáli v koloně a on úplně mimochodem řekl:
„Víš, co je nejhorší? Že když jednou polevíš, lidi to hned poznají.“
„Jak myslíš?“
„No že když přestaneš jezdit dobrým autem nebo začneš šetřit, všichni si hned myslí, že jsi v hajzlu.“
A tehdy mi docvaklo, že on vlastně nežije pro sebe.
On žije hlavně pro dojem ostatních.
Najednou jsem si začal všímat dalších věcí. Jak nervózně reaguje na každou dražší opravu. Jak několikrát denně kontroluje telefon. Jak se chlubí věcmi, o které se nikdo ani neptal. A hlavně jak strašně moc potřebuje, aby ostatní měli pocit, že se mu daří.
Jednou cestou domů se mě zeptal:
„Ty nikdy neuvažoval o novém autě?“
„Ani moc ne.“
„A to ti nevadí, co si lidi myslí?“
Normálně jsem se rozesmál.
Protože mně bylo úplně jedno, co si kdo myslí o mojí Octavii. Ale jemu očividně ne.
A možná právě proto vypadal poslední týdny tak vyčerpaně.
Pak přišel moment, který mě dorazil asi nejvíc.
Zastavili jsme po práci na benzínce a Petr vytáhl kartu. Terminál ji odmítl.
Na vteřinu úplně ztuhl.
Pak rychle vytáhl jinou a začal se smát:
„Jo ták, to byla firemní.“
Jenže ten výraz jsem viděl moc dobře.
A v tu chvíli mi došlo, jak strašně tenká je někdy hranice mezi „úspěšným člověkem“ a člověkem, který jen zoufale udržuje nějakou image.
Nejsmutnější na tom bylo, že jsem měl chvílemi pocit, že už ani sám neví, proč to celé vlastně dělá. Jestli ještě chce opravdu ty drahé věci, nebo už jen potřebuje ostatním dokazovat, že na ně pořád má.
Auto měl nakonec opravené asi po měsíci.
A skoro okamžitě se všechno vrátilo do starých kolejí.
Zase parkoval demonstrativně co nejblíž ke vchodu. Zase řešil auta, peníze a úspěch. Zase se bavil hlavně s lidmi, kteří mu připadali dost důležití.
Jenže já už ho viděl úplně jinak.
A popravdě?
Od té doby mám mnohem větší respekt k lidem, kteří si na nic nehrají, než k těm, kteří musí pořád dokazovat, jak moc se jim daří.
