Článek
Pracuju v menší kanceláři, kde jsou směny a rozpisy už tak dost chaotické samy o sobě. Není nás tam moc, takže když někdo chybí nebo se něco přehodí na poslední chvíli, okamžitě to rozhodí půl dne všem ostatním.
A právě proto se všechny výměny směn mají schvalovat dopředu.
Jenže moje kolegyně Monika má trochu jeden drzý zvyk.
Ona si prostě často sama rozhodne, co se jí hodí, a pak se tváří, že už s tím všichni automaticky souhlasili.
A nejhorší je, že jí to dlouho procházelo.
Hlavně u jejích kamarádek v práci. Ty jí často ustoupily jen proto, že nechtěly poslouchat další scénu nebo výčitky. A Monika si očividně zvykla, že když něco řekne dost sebejistě, většina lidí radši kývne, než aby to řešila.
Navíc měla vždycky připravené výmluvy.
Jednou potřebovala nutně pryč kvůli dětem. Podruhé tvrdila, že doma nestíhá úplně nic. Jindy zase říkala, že je na všechno sama a ostatní by měli mít trochu pochopení. Typické citové vydírání.
A člověk pak skoro vypadal jako necitlivý idiot, když jí nevyhověl.
Pamatuju si třeba situaci, kdy bez domluvy přepsala jednu kolegyni na sobotní směnu, protože prý „určitě nebude mít plány“. A když se ta kolegyně ozvala, Monika před půlkou kanceláře spustila, že některé ženy asi nechápou, jak náročné je skloubit práci a tři děti.
Takže nakonec ustoupila zase ta kolegyně, jen aby byl klid.
Před pár měsíci například manažerovi oznámila, že za ni kolega dokončí večerní uzávěrku, protože „mu přece nevadí zůstávat déle“. Jenže on nic takového nikdy neřekl.
Jindy zase moje jméno napsala k víkendové inventuře s vysvětlením, že jsem „časově flexibilní“. Taky bez jediného slova se mnou. Tenkrát jsem to hloupě taky nechala být, protože mi kolegyně říkala, že tam alespoň budeme spolu.
A spousta lidí to všechno prostě radši přešla, protože jsme malý kolektiv a nechtěli jsme mezi sebou dělat dusno.
Jenže přesně tím získala pocit, že si může dovolit úplně všechno. A že když něco oznámí dost sebejistě, ostatní to prostě přijmou. V práci přesně existuje ten typ lidí, kterým když ustoupíte o centimetr, vezmou si kilometr. A Monika byla přesně ten případ.
V pondělí ráno za mnou přišel vedoucí a úplně mimochodem poznamenal, že v pátek budu dělat Moničinu odpolední směnu a ona si vezme moji ranní, že s tím počítá a přepošle mi tedy potřebné podklady k práci.
Nejdřív jsem vůbec nechápala, o čem mluví.
Řekla jsem mu, že jsme se na ničem takovém nedomluvily.
A on vypadal překvapeně.
Prý mu Monika řekla, že už jsme to spolu dávno vyřešily a obě s tím souhlasíme.
Jenže my jsme o tom spolu vůbec nemluvily.
Ani jednou.
Žádná zpráva. Žádný telefon. Nic.
Tak jsem jí napsala, proč vedoucímu tvrdila něco, co není pravda.
A její odpověď mě snad naštvala ještě víc než samotná lež.
Napsala mi, že „předpokládala“, že mi to nebude vadit, protože po práci stejně většinou nic nemám.
To mě úplně dorazilo.
Zaprvé — i kdybych po práci seděla doma v pyžamu a po dvacáté koukala na Star Wars s celou pizzou pro sebe, pořád je to můj čas a moje věc.
A zadruhé — „předpokládat“ opravdu není totéž co se někoho zeptat.
Tak jsem jí napsala, že nic takového není dohoda a že směnu měnit nebudu.
A v tu chvíli začalo další divadlo.
Najednou byla strašně uražená.
Prý jsem ji shodila před vedením.
Prý teď vypadá jako lhářka.
A já už toho měla vážně dost, takže jsem jí napsala, že pokud před manažerem lže o smyšlených dohodách, tak si ten obraz vytváří úplně sama.
Od té chvíle se mnou nemluvila. Chodila kolem mě s tím typickým uraženým výrazem a několika lidem v kanceláři už stihla říct, že jsem jí „zničila plány kvůli jedné malé směně“.
A samozřejmě se okamžitě našli i kolegové, kteří začali s tím klasickým:
„Tak jsi jí mohla vyhovět, ne?“
Jenže přesně o tom to je.
Nejde o jednu směnu.
Jde o to, že si někdo úplně normálně vymyslel neexistující rozhovor a bez mého vědomí změnil můj pracovní rozvrh.
A co kdybych tentokrát opravdu něco měla?
Doktora? Rodinnou oslavu? Lístky někam? Cokoliv?
Nejvíc absurdní na tom je, že kdyby mi to vedoucí mimochodem neřekl, možná bych se o celé změně dozvěděla až ve chvíli, kdy bych normálně přišla do práce na svou původní směnu a všichni by na mě koukali, proč tam jsem.
A pak bych ještě možná byla za tu nespolehlivou já.
Upřímně si myslím, že dospělí lidé se takhle prostě nechovají. Když potřebuju s někým prohodit směnu, normálně se ho přeci zeptám. Nevymýšlím si imaginární dohody a netlačím druhé lidi do hotové věci jen proto, že se mi to hodí.
Teď mi to samozřejmě přijde úplně absurdní, jak dlouho jí něco takového vůbec mohlo procházet a že se to celé vůbec „stalo“.
Vedoucí naštěstí uznal, že chyba není na mojí straně a Moniku si pozval „na kobereček“.
A dokonce později řekl, že odteď chce mít všechny výměny směn potvrzené mailem od obou lidí, jinak je nebude schvalovat.
Což mi upřímně přijde jako něco, co mělo existovat už dávno. Protože některým lidem očividně nestačí normální domluva.
A já už jsem si definitivně uvědomila jednu věc. Když podobné chování člověk párkrát přejde jen proto, aby nebyl za „tu problémovou“, druhá strana to nebere jako laskavost. Bere to jako povolení pokračovat dál.
Jenže tím to neskončilo.
Celý další týden po kanceláři rozhazovala narážky a pomluvy.
Jednou prý „někteří lidé neumí být týmoví hráči“. Jindy zase nahlas poznamenala, že chápe, proč některé ženy nemají děti, když neumí mít pochopení pro ostatní matky.
A samozřejmě si vždycky dávala pozor, aby to nebylo úplně napřímo. Jen takové ty jedovaté poznámky, které jsou očividně mířené na vás, ale technicky se proti nim nedá nic říct.
A čím déle to trvalo, tím víc mě to štvalo.
Takže o víkendu jsem udělala něco, co normálně skoro nikdy nedělám. Pozvala jsem kolegy na drink. Jen malé posezení. Nic velkého.
A schválně jsem nepozvala ji.
V pondělí ráno za mnou přišla úplně nafouknutá a začala se mě hystericky ptát, proč jsem ji nepozvala taky, co jsem to za člověka, že ji vystrkuju z kolektivu.
A tehdy jsem si řekla, že už toho mám dost.
Tak jsem se na ni usmála a řekla jí s klidem;
„Já nevím, přišlo mi jasné, že budeš chtít trávit volný čas se svými dětmi. Vždyť kvůli nim přece už dlouho organizuješ osobní život a volný čas úplně všem ostatním. Tak jsem „předpokládala,“ že samozřejmě budeš trávit čas s rodinou. Pletla jsem se snad?“
Normálně na pár vteřin úplně ztichla. Kolegové zírali, většina se tomu zasmála.
A upřímně? Byl to asi první moment za dlouhou dobu, kdy jí došlo, jak absurdně se chová.
Každopádně to bylo naposledy, co někomu jinému zkusila organizovat práci. Někdy je potřeba se nebát toho, jestli náhodou neuděláte „dusno“ na pracovišti, ale naopak, jestli není potřeba ten „vzduch“ spíše vyčistit.
