Článek
Na prodlouženou letní dovolenou jsme si s manželkou pronajali menší apartmán v jižních Čechách. Chtěli jsme něco klidnějšího než hotel a našli jsme přízemní byt v rodinném domě se samostatným vchodem, kuchyní a malou terasou. Majitel bydlel v horním patře, ale při příjezdu zdůraznil, že spodní část domu máme celý týden jen pro sebe.
Působil sympaticky a při předání nám všechno ukázal. Vysvětlil, kde jsou náhradní ručníky, jak funguje kávovar a kam můžeme dát kola. Nakonec nám předal klíče a řekl, že kdybychom cokoli potřebovali, stačí zavolat nebo zazvonit nahoře.
První dva dny jsme byli naprosto spokojení. Přes den jsme jezdili na výlety a večer seděli na terase. Apartmán byl čistý, tichý a přesně odpovídal fotografiím.
Pak si manželka všimla, že někdo přesunul její kosmetickou tašku.
Nejdřív jsme si mysleli, že jsme jen zapomněli
Taška ležela ráno na poličce v koupelně a večer byla vedle umyvadla. Manželka se mě zeptala, jestli jsem s ní něco dělal. Nedělal jsem a ani jsem neměl důvod.
Nevěnovali jsme tomu větší pozornost. Když člověk několik dní bydlí někde jinde, snadno zapomene, kam něco položil. Navíc jsme ráno spěchali a klidně ji mohla přesunout sama.
Další den mě ale zarazila jiná věc. Nechal jsem na stolku u postele nabíječku a sluchátka, večer byly obě věci položené na komodě. Manželka tvrdila, že v ložnici během dne samozřejmě nebyla, protože jsme celé dopoledne i odpoledne strávili spolu.
Tentokrát už jsme začali přemýšlet, jestli do apartmánu někdo nechodí. Vchod jsme zamykali pokaždé, když jsme odcházeli. Okna byla zavřená a žádná uklízečka ani pravidelný servis nebyly součástí pobytu.
Řekli jsme si, že se následující den majitele zeptáme.
Tvrdil, že nemá důvod chodit dovnitř
Potkali jsme ho ráno před domem. Zeptal jsem se úplně normálně, jestli během našeho pobytu někdo vstupuje do apartmánu, třeba kvůli úklidu nebo kontrole. Okamžitě odpověděl, že ne.
Prý máme soukromí a do bytu samozřejmě nevstupuje, pokud ho sami nezavoláme. Když jsem mu řekl o přesunutých věcech, usmál se a poznamenal, že na dovolené člověk občas neví, kde co nechal. Nebylo to řečeno nepříjemně a chvíli jsem dokonce znovu pochyboval, jestli celý problém nevytváříme sami.
Manželka už tomu ale nevěřila. Před odchodem na další výlet si proto schválně položila knihu doprostřed postele a vedle ní nechala složenou mikinu. Nešlo o žádnou past z detektivky, jen chtěla vědět, jestli se něco znovu pohne.
Když jsme se večer vrátili, kniha byla na nočním stolku a mikina visela přes židli.
Tentokrát jsme si byli jistí.
Majitel měl pořád stejné vysvětlení
Zavolal jsem mu. Řekl jsem, že se věci znovu přesunuly a že se proto ptám ještě jednou, zda byl někdo uvnitř. Odpověděl skoro podrážděně, že nikdo.
Pak začal nabízet různá vysvětlení. Možná jsme nechali něco přes den na posteli a večer už si to nepamatovali, možná manželka věci přesunula automaticky nebo jsme něco udělali při ranním balení. Bylo to nepříjemné hlavně proto, že místo jednoduché odpovědi jsme najednou poslouchali, jak si oba špatně pamatujeme vlastní věci.
Zeptal jsem se, jestli má druhý klíč. Samozřejmě měl, pro případ havárie nebo kdyby se hosté zamkli. Řekl jsem mu, že nechci, aby ho během našeho pobytu používal, pokud nepůjde o skutečnou nouzi.
Odpověděl, že je to samozřejmé. Pak se ještě jednou ohradil proti představě, že by hostům lezl do apartmánu. Hovor skončil dost nepříjemně, ale žádný důkaz jsme neměli.
Druhý den jsme ho získali úplnou náhodou.
Z výletu jsme se vrátili o dvě hodiny dřív
Měli jsme jet na celodenní výlet, ale začalo silně pršet. Asi po hodině jsme plán vzdali, dali si oběd a rozhodli se vrátit do apartmánu. Auto jsme nechali před domem krátce po jedné, přestože majitel mohl očekávat, že přijedeme až večer.
Když jsem odemkl hlavní dveře, všiml jsem si v předsíni cizích bot. Nejdřív mi nedošlo, komu patří. Pak jsem uslyšel pohyb v ložnici.
Vešel jsem dovnitř a tam stál majitel. V ruce držel otevřené okno a vedle postele měl naši cestovní tašku, kterou předtím odsunul zpod parapetu. Manželka vešla hned za mnou a několik vteřin jsme na sebe všichni jen koukali.
Zeptal jsem se, co tam dělá. Odpověděl, že přišel vyvětrat, protože jsme ráno nechali v koupelně vlhko a v domě má problém s plísní.
V tu chvíli se mi vybavil předchozí večer, kdy mi do telefonu tvrdil, že dovnitř vůbec nechodí.
Najednou přiznal, že tam byl několikrát
Řekl jsem mu, že se nebavíme o otevřeném okně. Dvakrát jsme se ho přímo zeptali, jestli během naší nepřítomnosti vstupuje dovnitř, a dvakrát odpověděl ne. Teď stojí u naší postele s náhradním klíčem.
Majitel začal vysvětlovat, že hosté často neumějí správně větrat a jemu potom zůstávají škody. Když vidí, že jsme odjeli, občas prý zkontroluje koupelnu, otevře okno nebo upraví topení. Podle něj to nedělá ze zvědavosti a na naše osobní věci nesahá.
Manželka se ho zeptala na mikinu, knihu a kosmetickou tašku. Přiznal, že pokud mu něco překáželo při úklidu nebo větrání, mohl to přesunout. Slovo „úklid“ nás zarazilo, protože jsme žádný průběžný úklid neobjednávali a ani jsme o něm nebyli informováni.
Podle něj ale nešlo o skutečný vstup do soukromí. Apartmán je přece jeho majetek a pouze kontroloval, že je všechno v pořádku. Hostům prý nikdy nic nezmizelo a dosud si nikdo nestěžoval.
Řekl jsem mu, že možná hlavně proto, že většina hostů netušila, že jim chodí do pokoje.
Nešlo o to, že by nám něco ukradl
Nic nám nechybělo. Majitel nám neprohledával peněženky, nevzal notebook ani se nepokoušel otevřít kufr. Kdybych měl celý příběh hodnotit jen podle vzniklé škody, škoda byla nulová.
Vadilo mi něco mnohem jednoduššího. Zaplatili jsme si apartmán s vlastním vchodem a očekávali jsme, že když zamkneme dveře, zůstane prostor do našeho návratu prázdný. Nechtěl jsem přemýšlet, jestli někdo chodí kolem našich otevřených kufrů, oblečení nebo věcí položených v koupelně.
Ještě víc mi vadilo, že jsme se zeptali přímo. Kdyby první den řekl, že během pobytu chodí každý den kontrolovat vlhkost, mohli jsme se rozhodnout, jestli s tím souhlasíme. Místo toho nám dvakrát tvrdil, že se nic takového neděje.
Když jsme ho přistihli, najednou z toho byla běžná údržba domu.
Manželka řekla, že se tam už necítí dobře. V tom jsem s ní souhlasil.
Zbytek pobytu jsme zrušili
Do konce nám zbývaly dvě noci. Nechtěl jsem strávit další dva dny tím, že budeme při každém výletu přemýšlet, kdo je v apartmánu. Začali jsme proto balit.
Majitel byl překvapený. Tvrdil, že přece stačí, když nám slíbí, že už dovnitř nevstoupí. Podle něj jsme kvůli jedné nepříjemné situaci zbytečně kazili dovolenou sobě i jemu.
Řekl jsem mu, že problém je právě v tom slově „slíbí“. Včera nám také tvrdil, že tam nechodí. Neviděl jsem důvod věřit dalšímu ujištění jen proto, že tentokrát jsme ho přistihli.
Nakonec jsme našli malý penzion asi dvacet kilometrů dál. Nebyl tak hezký, pokoj byl menší a neměli jsme vlastní kuchyň. Zato jsme mohli zavřít dveře a bylo nám jasné, že dovnitř nikdo nepřijde jen proto, že se rozhodl zkontrolovat okno.
Zbytek dovolené jsme si užili bez dalšího dramatu.
Po návratu jsme napsali recenzi
Dlouho jsem přemýšlel, jak ji formulovat. Nechtěl jsem z majitele dělat zloděje nebo člověka, který hostům prohledává zavazadla, protože nic takového jsem neviděl. Napsal jsem proto přesně to, co se stalo.
Během naší nepřítomnosti opakovaně vstupoval do pronajatého apartmánu, přestože nám předtím tvrdil, že to nedělá. Zjistili jsme to ve chvíli, kdy jsme se nečekaně vrátili a našli ho uvnitř.
Majitel pod recenzí odpověděl. Tvrdil, že pouze chrání svůj majetek, provádí nezbytnou kontrolu a že naše reakce byla přehnaná. Zmínil také vlhkost v koupelně a odpovědnost hostů za správné větrání.
Tím mě vlastně utvrdil v tom, že jsme udělali dobře.
Pořád totiž vůbec nechápal, proč nám to vadilo.
Od té doby se při pronájmu ptám na jednu věc navíc
Dřív jsem kontroloval hlavně parkování, vybavení kuchyně, vzdálenost od centra a hodnocení čistoty. Dnes se u soukromých apartmánů dívám i na to, zda majitel bydlí ve stejném domě a jak je řešený vstup.
Ne proto, že bych si myslel, že každý pronajímatel chodí hostům do ložnice. Většina lidí by něco podobného vůbec neudělala. Jen jsem zjistil, že představa o slově „soukromí“ může být překvapivě rozdílná.
Pro mě znamená, že když si na týden pronajmu byt a zamknu dveře, nikdo bez mého vědomí nevstoupí dovnitř. Pro našeho tehdejšího majitele znamenala zřejmě jen to, že nám nebude brát věci.
Možná proto jsme se nikdy nemohli shodnout.
On viděl svůj dům, který si chodí kontrolovat.
My jsme viděli pokoj, za který jsme zaplatili a ve kterém jsme měli svoje osobní věci.
A stačil jeden deštivý výlet, abychom zjistili, že klíč máme sice my, ale soukromí rozhodně ne.
