Článek
Ve firmě pracuji osmým rokem. Nastoupil jsem krátce po škole, prošel dvěma odděleními a posledních pět let dělám práci, kterou už znám prakticky poslepu. Nejsem vedoucí a nikdy jsem po žádné velké kariéře netoužil, ale patřím mezi lidi, za kterými ostatní chodí, když něco nefunguje nebo nevědí, jak konkrétní věc vyřešit.
Plat mi během let několikrát zvyšovali. Ne dramaticky, většinou o pár procent, někdy o tisícovku nebo dvě. Letos na jaře jsem měl 42 tisíc hrubého a k tomu běžné prémie, které se podle výsledků firmy trochu měnily.
Nebyl jsem z toho nadšený, ale ani jsem si každý večer neprohlížel pracovní portály. Měl jsem stabilní práci, dobré kolegy a deset minut autem domů. Říkal jsem si, že někdy je pohodlí také něco.
Pak k nám nastoupil Daniel.
První týdny nevěděl skoro nic
Daniel přišel z úplně jiného oboru. Měl sice několik let praxe, ale náš software, zákazníky ani interní postupy neznal. Šéf mi řekl, že ho mám první měsíce dostat do práce a být jeho hlavní kontakt.
Nevadilo mi to. Už jsem zaučoval několik lidí a Daniel byl navíc příjemný člověk. Nebyl namyšlený a neměl problém přiznat, že něco neví.
První dva týdny seděl většinu času vedle mě. Ukazoval jsem mu systémy, vysvětloval, proč některé věci děláme jinak, než by dávalo na první pohled smysl, a několikrát jsem s ním zůstával déle, protože jsme potřebovali dokončit zakázku.
Když udělal chybu, opravil jsem ji. Když zákazník zavolal s něčím složitějším, nejdřív se přišel poradit se mnou. Šéf byl spokojený a několikrát mi řekl, že Daniel jde díky mně rychle dopředu.
Brával jsem to jako součást práce.
Po třech měsících už fungoval skoro samostatně
Daniel se učil rychle. Po pár měsících už zvládal většinu běžných případů bez pomoci a chodil za mnou jen s komplikovanějšími věcmi. Začali jsme spolu normálně chodit na oběd a docela jsme si sedli i lidsky.
Jednou jsme se bavili o zdražování. Nadával jsem, že mi přišlo nové vyúčtování energií a doma zase všechno leze nahoru. Daniel řekl, že právě proto při změně zaměstnání hodně tlačil na peníze.
Zeptal jsem se, jestli mu firma vyšla vstříc. Usmál se a řekl, že docela ano. Částku neřekl a já se dál neptal.
Platy jsme mezi sebou nikdy moc neřešili. Věděl jsem přibližně, kolik berou lidé na podobných pozicích, ale přesná čísla jsem neznal. Předpokládal jsem, že Daniel bude mít něco podobného jako já, možná o pár tisíc víc, protože firmy dnes často musí nové lidi nalákat.
O dvanáct tisíc mě nenapadlo ani ve snu.
Výplatní páska zůstala ležet na stole
Daniel si jednou tiskl několik dokumentů a mezi nimi zřejmě i něco k výplatě. Odpoledne odešel na schůzku a na jeho stole zůstal papír otočený lícem nahoru. Šel jsem kolem, protože jsem mu tam nesl podklady.
Nemusel jsem nic hledat ani číst drobným písmem. Částka byla vidět prakticky okamžitě.
54 000 korun.
Nejdřív jsem si myslel, že jde o nějakou odměnu nebo mimořádnou prémii. Pak jsem si všiml, že základní mzda je opravdu 54 tisíc. Daniel nastoupil před třemi měsíci a dostával o 12 tisíc víc než já.
Člověk, kterému jsem ještě minulý týden vysvětloval, jak vyřešit reklamaci, protože nevěděl, kde v systému hledat historii zákazníka.
Položil jsem podklady na stůl a odešel.
Celé odpoledne jsem se nedokázal soustředit.
Na Daniela jsem se nezlobil
To byla první věc, kterou jsem si musel srovnat. Daniel neudělal vůbec nic špatně. Při pohovoru si řekl o peníze, firma mu je nabídla a on nastoupil. Kdyby si dokázal vyjednat sedmdesát tisíc, byl by hlupák, kdyby je odmítl jen proto, že já beru méně.
Vadilo mi něco jiného.
Osm let jsem ve firmě nabíral zkušenosti a poslední měsíce jsem člověka s vyšším platem učil, jak má svoji práci vůbec dělat. Firma přitom velmi dobře věděla, kolik beru já a kolik nabídla jemu.
Najednou mi moje každoroční zvyšování o několik procent připadalo trochu komické. Firma vždycky vysvětlovala, že rozpočet je napjatý, že mzdy se musí zvyšovat rozumně a že větší skok není možný.
U nového zaměstnance byl zřejmě možný velmi snadno.
Druhý den jsem požádal šéfa o schůzku.
Neřekl jsem, odkud znám konkrétní částku
Nechtěl jsem Daniela zatahovat do problému. Šéfovi jsem proto řekl jen to, že jsem zjistil, že nový kolega na stejné pozici nastupoval s výrazně vyšší mzdou než já. Chci vědět, jak firma hodnotí moji zkušenost a zodpovědnost, když jsem zároveň člověk, který ho zaučuje.
Šéf nejdřív začal mluvit obecně. Platy jsou individuální, záleží na situaci na trhu, předchozí praxi, vyjednávání při nástupu a dalších věcech. Žádný zaměstnanec prý nemůže automaticky očekávat stejnou mzdu jako jiný.
Řekl jsem, že stejné peníze ani nechci jen proto, že je má někdo jiný. Chci ale vysvětlit, proč člověk, který se ode mě učí základní práci, má pro firmu finančně výrazně vyšší hodnotu.
Šéf odpověděl, že Daniel přišel v době, kdy bylo těžké někoho sehnat. Firma musela reagovat na trh.
Zeptal jsem se, jestli trh platí jen pro lidi, kteří ještě ve firmě nejsou.
Na to odpověděl, že moje mzda se bude řešit při pravidelném hodnocení na konci roku.
Byl duben.
Nabídli mi dva tisíce
Asi po týdnu si mě šéf zavolal znovu. Řekl, že moji situaci probíral s vedením a dokážou mi od příštího měsíce zvýšit základ o dva tisíce korun.
Místo radosti jsem se skoro začal smát.
Řekl jsem mu, že tím jen potvrdil celý problém. Nového člověka dokážou přijmout za 54 tisíc, ale zaměstnance, který ho zaučuje, posunou ze 42 na 44 a očekávají, že bude spokojený.
Šéf mě upozornil, že to není malé zvýšení a že v průběhu roku se podobné věci běžně nedělají. Navíc mám podle něj dlouhodobou jistotu, znám firmu a mám dobré postavení v týmu.
Zajímavé bylo, že přesně ty věci, které jsem považoval za svoji hodnotu, se najednou používaly jako vysvětlení, proč můžu mít menší plat.
Daniel musel dostat víc, protože by jinak nepřišel.
Já už tam byl.
Poprvé po osmi letech jsem poslal životopis jinam
Ten večer jsem si otevřel pracovní portál. Ne ve vzteku a ne s plánem dát druhý den výpověď. Jen jsem chtěl zjistit, jestli mám o své hodnotě úplně mylnou představu.
Během týdne jsem reagoval na čtyři nabídky. Ozvaly se tři firmy a dvě mě pozvaly na pohovor. Najednou jsem zjistil, že částky kolem padesáti tisíc nejsou žádná fantazie.
Jedna firma mi po druhém kole nabídla 56 tisíc plus bonusy. Dojíždění bylo horší a práce vypadala o něco náročněji, takže jsem pořád váhal. Po osmi letech se člověku nechce opustit místo, kde zná každou kancelář a polovinu lidí.
Pak jsem si položil jednoduchou otázku. Kdybych dnes do své firmy přišel jako úplně nový uchazeč se zkušenostmi, které mám, nabízejí mi pořád 42 tisíc?
Odpověď jsem podle Daniela znal.
Přijal jsem novou nabídku.
Výpověď změnila situaci během jednoho dne
Když jsem výpověď položil šéfovi na stůl, nejdřív se zeptal, jestli je důvodem plat. Řekl jsem, že z velké části ano.
Do odpoledne měl nabídku od vedení.
52 tisíc korun.
Za několik hodin se moje práce zdražila o osm tisíc oproti částce, kterou mi nabízeli před pár týdny. Najednou už nebylo nutné čekat na konec roku a problém nebyl ani v rozpočtu.
Šéf mi vysvětloval, že firma si mě váží, nechce ztratit zkušeného člověka a moje odchodové náklady by byly vysoké. Především by bylo potřeba rychle najít náhradu a někoho ji zaškolit.
Málem jsem se zeptal, kdo by ji asi zaškoloval.
Nabídku jsem odmítl. Ne proto, že by byla špatná. Před měsícem bych za ni pravděpodobně zůstal bez dlouhého přemýšlení.
Jen už jsem měl podepsanou smlouvu jinde.
Daniel se všechno dozvěděl až potom
Když bylo jasné, že odcházím, řekl jsem mu, co celou změnu odstartovalo. Trochu zbledl a okamžitě se začal omlouvat za výplatní pásku na stole.
Řekl jsem mu, že se nemá za co omlouvat. Naopak mi vlastně pomohl.
Kdybych tu částku neviděl, možná bych další dva roky čekal na každoroční zvýšení o tisíc nebo dva a byl přesvědčený, že je to maximum, které firma může nabídnout.
Daniel mi pak řekl něco zajímavého. Při nástupu si původně řekl o 58 tisíc. Firma mu nabídla 54 a on souhlasil.
Takže ani jeho plat nebyl žádný zázrak.
Byla to jen částka, kterou si firma spočítala jako nutnou k získání nového člověka.
Nejlevnější zaměstnanec bývá někdy ten, který nikam nejde
V nové práci jsem už několik měsíců. Začátky byly náročnější, protože jsem se po osmi letech zase musel něco učit já, ale finančně i pracovně jsem spokojený.
S bývalými kolegy jsem pořád v kontaktu. Daniel tam zůstal a podle všeho se mu daří dobře. Nemám proti němu vůbec nic.
Celá zkušenost mi změnila názor na jednu věc.
Dlouho jsem si myslel, že loajalita se časem automaticky promítne i do výplaty. Člověk získává zkušenosti, firma ví, co umí, a nemusí riskovat s někým neznámým.
Jenže někdy to funguje přesně opačně.
Nového člověka musíte přesvědčit, aby přišel. Starého nemusíte přesvědčovat o ničem, dokud každé ráno normálně dorazí.
A moje hodnota se ve firmě nezvýšila ve chvíli, kdy jsem osm let dělal svou práci dobře.
Zvýšila se během několika hodin poté, co jsem oznámil, že už ji dělat nebudu.
