Článek
David pracoval v jedné firmě skoro devět let. Poslední rok už tam nebyl spokojený, často si stěžoval na nového vedoucího a několikrát doma řekl, že by nejraději odešel. Brala jsem to jako běžné nadávání po špatném dni, protože podobnou větu někdy pronese skoro každý.
Mluvili jsme o tom, že pokud bude chtít změnit práci, měl by si nejdřív najít něco jiného. Máme hypotéku, dvě děti a běžné výdaje, takže mi připadalo zbytečné odcházet bez plánu. David se mnou tehdy souhlasil a řekl, že se začne dívat po nabídkách.
Potom se několik týdnů nic zvláštního nedělo. Každé ráno vstával kolem šesté, udělal si kávu, vzal si košili a odjel autem. Večer se vracel většinou ve stejnou dobu jako dřív a občas si zase postěžoval na práci.
Jenže už tam dávno nepracoval.
Pravdu mi řekl cizí člověk
Jedno odpoledne mi zazvonil telefon. Volal Davidův bývalý kolega, kterého znám z několika firemních akcí. Potřeboval na Davida nějaký soukromý kontakt, protože mu prý neodpovídá, a mezi řečí se zeptal, jestli už něco našel.
Zeptala jsem se, co má najít. Kolega ztichl a potom řekl, že myslel novou práci. David přece před skoro dvěma týdny skončil.
Nejdřív jsem si myslela, že se spletl. Řekla jsem mu, že David normálně chodí každý den do zaměstnání. Tentokrát bylo ticho ještě delší a bylo jasné, že jeden z nás má velmi špatné informace.
David podal výpověď po hádce s vedoucím a firma se s ním nakonec dohodla na rychlém ukončení. Jeho poslední pracovní den byl před třinácti dny. Kolega předpokládal, že to samozřejmě vím.
Poděkovala jsem mu a zavěsila.
Pak jsem několik minut jen seděla v kuchyni a počítala jednotlivá rána, kdy David odešel z domu s taškou přes rameno a popřál mi hezký den.
Večer přišel jako obvykle
Rozhodla jsem se, že mu nejdřív nic neřeknu. Chtěla jsem slyšet, co mi řekne sám. Když přišel domů, zeptala jsem se, jaký měl den.
Odpověděl, že docela náročný. Prý zase řešili problémy s jedním zákazníkem a vedoucí byl celý den protivný. Potom si otevřel lednici a začal se ptát, co bude k večeři.
V tu chvíli jsem věděla, že nejde o nějaké nedorozumění. David mi normálně popisoval pracovní den ve firmě, ve které už skoro dva týdny nebyl.
Zeptala jsem se ho proto, jak se jmenuje ten zákazník. Zarazil se a chtěl vědět, proč mě to najednou zajímá. Řekla jsem mu, že mě to zajímá hlavně proto, že mi dnes volal jeho bývalý kolega.
David položil jídlo zpátky do lednice.
Každé ráno jezdil do knihovny a nákupního centra
Nejdřív se snažil vysvětlit, že mi to chtěl říct. Pak přiznal, že stále hledal vhodný okamžik a každý další den už bylo těžší začít. Výpověď dal impulzivně po další hádce s vedoucím a až cestou domů mu došlo, že jsme se přesně na takovém postupu nedomluvili.
První ráno tedy normálně vstal a odjel. Seděl několik hodin v knihovně, prošel pracovní nabídky a poslal několik životopisů. Odpoledne zajel do nákupního centra, dal si kávu a domů se vrátil přibližně v době, kdy chodil z práce.
Druhý den udělal totéž. Potom měl jeden pohovor, další den jel do kavárny a několikrát navštívil kamaráda, který pracuje z domu. Každý večer se vracel ve zhruba stejnou dobu.
Dokonce si dál chystal svačinu.
Když jsem se ho zeptala, proč mi ještě navíc vyprávěl historky o zákaznících a vedoucím, řekl, že musel něco říct. Kdyby najednou začal odpovídat neurčitě, poznala bych, že se něco děje.
V tom měl pravdu.
Jen nevím, jestli to byl argument v jeho prospěch.
Nejvíc mě štvalo těch třináct rán
Samotná výpověď mě naštvala, ale dokázala bych ji pochopit. Jeho vztahy s vedoucím byly dlouhodobě špatné a podle toho, co mi vyprávěl, poslední konflikt opravdu nebyl příjemný. Možná bych mu i řekla, že udělal správně.
Jenže místo jednoho nepříjemného rozhovoru vytvořil třináct dní úplně zbytečného divadla. Každé ráno předstíral, že jde do práce, a každý večer vymýšlel něco, co se během dne údajně stalo.
David tvrdil, že mě nechtěl stresovat. Chtěl nejdřív najít novou práci a potom mi oznámit obě věci najednou. Představoval si prý, že přijde domů a řekne: skončil jsem, ale od příštího měsíce nastupuju jinam.
Podle něj by tím problém prakticky zmizel.
Zeptala jsem se, co by dělal, kdyby práci hledal tři měsíce.
Na to odpověď neměl.
Peníze naštěstí nebyly okamžitý problém
David měl ještě dostat poslední výplatu a nějaké peníze z nevyčerpané dovolené, takže jsme nebyli ve stavu, kdy bychom příští měsíc neměli na hypotéku. Navíc máme rezervu právě pro podobné situace. Nemusela jsem proto řešit, jestli nám kvůli jeho rozhodnutí za týden vypnou elektřinu.
To ale jeho tajení nijak nezlepšovalo. Naopak mě překvapilo, že si myslel, že hlavním problémem bude moje reakce na výpověď. Mnohem horší pro mě bylo zjištění, že člověk, se kterým žiju třináct let, dokáže skoro dva týdny každé ráno odehrát malé představení jen proto, aby odložil nepříjemný rozhovor.
Zeptala jsem se, jestli o tom někdo věděl. Věděli to dva jeho kamarádi a jeho bratr. Jeden z nich mu dokonce několikrát říkal, že by mi to měl konečně říct.
Takže jsem byla skoro poslední člověk v jeho okolí, který si stále myslel, že má zaměstnání.
To mě potěšilo asi nejméně ze všeho.
Další ráno už nikam neodjel
Poprvé za skoro dva týdny zůstal doma. Seděl u počítače, odpovídal na nabídky a odpoledne jel na pohovor. Bylo zvláštní vidět ho v kuchyni v době, kdy podle mého dosavadního světa měl sedět ve své kanceláři.
Během týdne absolvoval tři pohovory. Jedna firma se mu ozvala prakticky okamžitě, druhá chtěla další kolo. Najednou bylo zřejmé, že jeho představa nebyla úplně šílená: opravdu měl slušnou šanci něco najít rychle.
Za necelý měsíc nastoupil jinam.
Nová práce je dokonce lépe placená a podle všeho mu vyhovuje víc. Kdybych celý příběh hodnotila jen podle výsledku, vlastně dopadl dobře.
Jenže doma jsme ještě nějakou dobu řešili úplně jinou věc.
Přestala jsem automaticky věřit obyčejným odpovědím
Když mi po nástupu do nové práce jednou napsal, že se zdrží kvůli poradě, první myšlenka byla, jestli nějaká porada vůbec existuje. Nikdy předtím mě podobná věc nenapadla.
David si všiml, že jsem opatrnější, a několikrát ho to naštvalo. Podle něj přece přiznal chybu, omluvil se a situace je vyřešená. Já mu vysvětlovala, že důvěra nefunguje jako rozbitý hrnek, který slepíte a druhý den je všechno stejné.
Nechtěla jsem mu kontrolovat telefon ani volat do firmy. To by mi připadalo ještě horší. Jen jsem potřebovala nějaký čas, než běžná věta „dnes přijdu později“ zase začne znamenat přesně to, co znamená.
Nakonec to přešlo. Dnes už jeho pracovní dobu opravdu neřeším a celou příhodu občas vytáhneme spíš jako černý humor.
David ale od té doby ví jednu věc.
Pokud někdy znovu dá výpověď, může mi to klidně říct až doma.
Nemusí kvůli tomu třináct dní jezdit ráno do knihovny v košili.
