Článek
Do posilovny jsem začala chodit po čtyřicítce, když mě začala pravidelně bolet záda a zjistila jsem, že zadýchat se při cestě do třetího patra už není úplně normální. Sama jsem nikdy dlouho nevydržela, takže jsem si zaplatila osobního trenéra. Nebyla jsem žádná sportovkyně a představa, že budu před cizím člověkem dělat dřepy, mě zpočátku spíš děsila.
Pavel byl ale od začátku příjemný. Nevysmíval se, netlačil mě do nesmyslných diet a dokázal vysvětlit, proč něco děláme. Chodila jsem k němu dvakrát týdně a asi po třech měsících jsem začala skutečně vidět výsledky. Zhubla jsem několik kilo, přestala mě bolet záda a hlavně jsem měla mnohem lepší kondici.
Po půl roce navrhl, že bychom mohli udělat nové fotografie a porovnat je s těmi prvními. Souhlasila jsem. Podobné fotky jsme pořídili už na začátku a Pavel je měl uložené v telefonu, aby bylo vidět, jak se mění postava.
Nenapadlo mě, že je někdy uvidí někdo další.
Fotky nebyly nijak lichotivé
Ty první vznikly ráno při jedné z prvních návštěv posilovny. Měla jsem na sobě legíny a sportovní podprsenku a Pavel mě vyfotil zepředu, zezadu a z boku. Nebyl to obrázek, který bych si dala do rámečku, ale právě o to šlo. Měl zachytit skutečný stav, ne pózu na sociální sítě.
Po několika měsících jsme udělali stejné fotografie znovu. Rozdíl byl opravdu vidět a Pavel mě pochválil, že jsem jeden z jeho nejlepších příkladů toho, co dokáže pravidelnost. Měla jsem z výsledku radost a několik fotek jsem dokonce ukázala manželovi.
Tím pro mě celá věc skončila. Fotografie měl Pavel a já. Nikdy jsme se nebavili o tom, že by je mohl zveřejnit.
Asi o tři týdny později za mnou přišla v práci kolegyně Andrea. Trochu rozpačitě se zeptala, jestli chodím do jednoho konkrétního fitness centra. Když jsem řekla ano, otočila ke mně telefon.
Na displeji jsem byla já.
Byla jsem jeho „proměna za šest měsíců“
Pavel měl na svém pracovním profilu příspěvek s několika fotografiemi klientů. U mě byly vedle sebe první a poslední snímky. Obličej sice nebyl na všech záběrech úplně vidět, ale na jednom ano a člověk, který mě znal, mě poznal okamžitě.
Pod fotografiemi popisoval, jak dlouho spolu trénujeme, kolikrát týdně cvičím a kolik jsem přibližně zhubla. Neuváděl moje jméno, ale mně to bylo úplně jedno. Andrea mě poznala a očividně nebyla jediná.
Příspěvek měl desítky reakcí. Lidé komentovali rozdíl mezi fotografiemi, někdo se ptal na jídelníček a několik lidí chválilo trenéra za výsledek. Pro Pavla to byla povedená reklama.
Pro mě to byl obrázek mého těla před několika měsíci vystavený lidem, které jsem nikdy neviděla.
Ještě z práce jsem mu zavolala.
Nechápal, proč z toho dělám problém
Pavel reagoval mnohem klidněji, než jsem čekala. Řekl, že ano, fotografie zveřejnil a že výsledek má velmi dobrý ohlas. Podle něj na nich navíc nevypadám špatně a vlastně bych měla být na svoji proměnu hrdá.
Řekla jsem mu, že nejde o to, jestli na fotografii vypadám dobře nebo špatně. Nikdy jsem mu nedovolila dát ji na internet. Pavel odpověděl, že jméno nikde neuvedl a většinu klientů stejně nikdo nepozná.
Připomněla jsem mu Andreu. Poznala mě během několika vteřin.
Teprve potom začal mluvit o souhlasu. Tvrdil, že při registraci do fitness centra se podepisují různé podmínky a možná tam je něco o pořizování fotografií. Řekla jsem mu, že fotografie nepořizovalo fitness centrum na veřejné akci. Pořizoval je on při individuálním měření výsledků.
Zeptala jsem se naprosto jednoduše: „Ptal ses mě, jestli je můžeš zveřejnit?“
Neptal.
Smazat je ale nechtěl
Čekala jsem, že tím rozhovor skončí. Pavel se omluví, příspěvek smaže a příště se zeptá. Místo toho začal vysvětlovat, že příspěvek už má velký dosah a přivedl mu několik nových zájemců.
Navrhl, že může rozmazat můj obličej. Případně může odstranit jednu fotografii, na které jsem podle něj nejlépe rozpoznatelná. Celý příspěvek mazat nechtěl, protože do něj údajně vložil peníze na propagaci.
To už mě rozčílilo mnohem víc. Najednou jsme neřešili, zda má právo moje fotografie používat, ale jak velkou část svého reklamního příspěvku je ochoten obětovat, abych byla spokojená.
Řekla jsem mu, že chci odstranit všechny moje snímky. Ne večer, ne po skončení kampaně a ne po úpravě obličeje. Hned.
Pavel si povzdechl a řekl, že takhle spolupráce s klienty obvykle nefunguje.
Odpověděla jsem, že přesně. Obvykle se totiž klienta nejdřív někdo zeptá.
Druhý den byly fotografie stále online
Večer jsem profil kontrolovala a příspěvek tam pořád byl. Ráno také. Napsala jsem Pavlovi zprávu, že pokud fotografie neodstraní, budu věc řešit s vedením fitness centra.
Tentokrát odpověděl skoro okamžitě. Začal mi vysvětlovat, že je samostatný trenér a centrum za jeho sociální sítě nenese odpovědnost. Zároveň dodal, že nechce, aby zbytečná hádka poškodila naši dosavadní spolupráci.
To mě pobavilo. Půl roku jsme spolu vycházeli výborně a jediný člověk, který do toho vztahu přinesl problém, byl on.
Asi za hodinu příspěvek zmizel.
Odpoledne mi Pavel napsal, že ho mrzí, pokud jsem se cítila nepříjemně, ale že podobné proměny jsou v jeho oboru běžnou součástí prezentace. Dodal, že většina klientů má naopak radost, když může jejich výsledek ukázat.
Možná ano.
Já mezi ně očividně nepatřila.
Na další trénink jsem už nepřišla
Měla jsem zaplacené ještě čtyři lekce. Pavel mi napsal, jestli dorazím v úterý jako obvykle. Odpověděla jsem, že ne a že chci zbytek peněz vrátit.
To ho překvapilo. Podle něj jsme přece problém vyřešili a kvůli jednomu nedorozumění není důvod zahodit půl roku společné práce. Nabídl mi dokonce jednu lekci zdarma.
Jenže pro mě už nebyl problém samotný příspěvek. Kdyby ho po prvním telefonátu okamžitě odstranil a řekl, že udělal chybu, pravděpodobně bych k němu chodila dál.
Místo toho několik hodin hledal důvody, proč by moje fotografie mohl používat, protože mu přinášely zákazníky. Moje nepohodlí pro něj začalo být důležité až ve chvíli, kdy jsem pohrozila, že do věci zatáhnu další lidi.
Peníze za zbývající lekce mi nakonec vrátil.
Našla jsem si jinou trenérku.
Při první lekci se mě zeptala na fotografování
Na konci úvodního měření vytáhla telefon a zeptala se, jestli chci fotografie pro sledování pokroku. Řekla jsem ano. Potom se zeptala druhou otázku: jestli smí někdy některou z nich použít na svých sociálních sítích.
Řekla jsem ne.
Odpověděla pouze: „Jasně.“
Žádná debata, žádné vysvětlování, jak moc by jí moje fotografie pomohla v reklamě, a žádné přesvědčování, že bych měla být na svoje tělo hrdá.
Trvalo to asi pět vteřin.
Přesně tolik času stačilo k tomu, aby problém, kvůli kterému jsem odešla od předchozího trenéra, vůbec nevznikl.
