Článek
Máma žila v našem rodném bytě skoro čtyřicet let. Po tátově smrti tam zůstala sama a několik let tvrdila, že se nikam stěhovat nebude. Byt byl ale velký, ve třetím patře bez výtahu a poslední dobou už pro ni začínaly být schody problém.
Nakonec si sama našla menší byt asi deset minut pěšky od nás. Měla tam výtah, balkon a hlavně mnohem méně věcí, o které se musela starat. Stěhování jsme se sestrou Andreou braly jako samozřejmost. Domluvily jsme se, že jeden víkend přijedeme obě, projdeme skříně, sklep a komoru a společně rozhodneme, co se přestěhuje, co si některá z nás vezme a co půjde pryč.
Máma chtěla hlavně klid. Říkala, že většinu starých věcí stejně nepotřebuje a klidně se jich zbaví. Současně ale několikrát připomněla, že po tátovi nechce všechno vyhodit bez rozmyslu.
Mně na tom záleželo také. Táta zemřel před sedmi lety a v bytě po něm pořád zůstávaly drobnosti, které pro nikoho cizího neměly žádnou cenu. Pro nás některé ano.
Přijela jsem v sobotu dopoledne
Andrea měla dorazit stejně jako já kolem deváté. Když jsem ale před domem zaparkovala, u kontejnerů už stála dodávka a dva muži nosili z domu krabice.
Nejdřív mě napadlo, že máma objednala stěhováky dřív. Pak jsem vešla do bytu.
Obývák byl skoro prázdný.
Zmizela stará knihovna, část nábytku, krabice ze skříní a několik věcí z předsíně. Andrea stála v kuchyni a balila nádobí. Když mě uviděla, úplně normálně řekla, že už udělali skoro polovinu práce.
Zeptala jsem se, kdy začali.
Ve čtvrtek.
Andrea si vzala dva dny volna a rozhodla se, že nebude čekat na víkend, protože máme před sebou příliš mnoho práce. Máma prý souhlasila, že může začít třídit.
Zeptala jsem se, co přesně už vyhodila.
Odpověděla, že hlavně staré krámy.
V tátově pracovně nezůstalo skoro nic
Táta měl malou místnost, které jsme celý život říkali pracovna, i když v ní poslední roky spíš opravoval drobnosti, ukládal nářadí a schovával všechno, co se „jednou může hodit“. Po jeho smrti tam máma téměř nic neměnila.
Byla tam stará skříň, několik polic, krabice fotografií, nářadí, knihy a různé předměty z jeho práce. Chtěla jsem projít hlavně tuhle místnost. Ne proto, že bych chtěla všechno odvézt domů, ale protože jsem věděla o několika věcech, které bych si ráda nechala.
Když jsem otevřela dveře, police byly prázdné.
Zůstala jen skříň a jedna krabice papírů.
Zeptala jsem se Andrey, kde jsou tátovy věci. Řekla, že většina už šla pryč. Staré nářadí bylo rezavé, knihy nikdo nečetl a krabice byly plné nesmyslů, které tam sedm let jen chytaly prach.
V tu chvíli jsem přestala řešit stěhování a šla ven ke kontejnerům.
Některé věci ještě ležely nahoře
Kontejner byl skoro plný. Nahoře jsem poznala jednu tátovu dřevěnou bednu na nářadí a vedle ní starou plechovou krabičku. Vytáhla jsem je ven.
Andrea přišla za mnou a zeptala se, jestli to opravdu hodlám tahat domů. Řekla jsem, že možná ano. Ta bedna byla tátova ještě z doby, kdy jsem byla dítě, a pamatovala jsem si ji z každé opravy doma.
Pod ní byly další věci. Staré hodiny, několik knih, obal s gramofonovými deskami a jeho pracovní bunda. Část už byla zasypaná dalším odpadem.
Začala jsem být opravdu naštvaná.
Zeptala jsem se Andrey, proč mi nenapsala, že to vyhazuje. Odpověděla, že kdyby měla u každého šroubováku čekat na moje rozhodnutí, budeme byt vyklízet do Vánoc.
Řekla jsem jí, že jsem po ní nechtěla konzultaci ke každému šroubováku. Chtěla jsem být u toho, když budeme vyklízet věci po našem otci.
Na to odpověděla, že táta by sám polovinu toho harampádí dávno vyhodil.
Nevěděla jsem, jak to může vědět.
Máma vůbec netušila, kolik toho odešlo
Vrátila jsem se nahoru a zeptala se mámy, jestli ví, že Andrea vyhodila skoro celou pracovnu. Máma vypadala překvapeně. Myslela si, že sestra pouze vytřídila očividný odpad a připravila věci, které projdeme společně.
Andrea tvrdila, že máma jí dala volnou ruku. Máma naopak říkala, že tím myslela staré noviny, rozbité věci a nábytek, který si nikdo nechce vzít.
Během několika minut bylo jasné, že každá z nich si jejich dohodu vyložila úplně jinak.
Andrea se začala bránit tím, že všechno dělá sama. Dva dny nosí krabice, objednala dodávku, sehnala lidi a místo poděkování poslouchá, že něco provedla špatně. Podle ní jsme měly být rády, že nám ušetřila většinu práce.
To jsem jí neupírala.
Jenže člověk může udělat spoustu práce a zároveň vyhodit věci, o kterých neměl rozhodovat sám.
Obojí může být pravda.
Jedna věc už byla pryč úplně
Nejvíc mě mrzela malá skříňka s tátovými fotografickými věcmi. Nebyl profesionální fotograf, ale celý život fotil na staré fotoaparáty a doma měl několik objektivů, diapozitivů a krabiček s negativy.
Jako dítě jsem s ním sedávala, když promítal diapozitivy na zeď. Většina fotografií byla obyčejná: dovolené, chalupa, naše dětství, výlety. Část byla určitě duplicitní a spousta snímků by nikoho cizího nezajímala.
Chtěla jsem je ale projít.
Andrea mi řekla, že skříňku odvezli už ve čtvrtek do sběrného dvora. Považovala ji za starou elektroniku a krabice s diapozitivy za věci, které už stejně nemáme na čem přehrát.
Zeptala jsem se, jestli se alespoň podívala, co na nich je.
Nepodívala.
To už nešlo napravit.
Hádka se rychle změnila v něco jiného
Andrea začala říkat, že já mám výhodu, protože jsem sentimentalista jen ve chvíli, kdy někdo jiný udělá práci. Kdyby se byt nechal na mně, podle ní bychom za půl roku stále třídili první skříň.
Částečně měla pravdu. Rozhodně bych byla pomalejší.
Pak ale řekla, že ona na rozdíl ode mě nechce mít doma muzeum mrtvého člověka.
To byla věta, po které jsme obě ztichly.
Táta byl její stejně jako můj. Každá jsme jeho smrt zpracovaly jinak. Andrea po pár měsících odvezla z vlastního bytu všechny věci, které jí ho připomínaly. Já si naopak nechala jeho staré hodinky, několik knih a jednu košili, kterou dodnes používám při práci na zahradě.
Nikdy jsem jí neříkala, že její způsob je špatný.
Ona teď rozhodla, že její způsob bude platit i pro mě.
Zbytek dne jsme pracovaly skoro bez mluvení
Z kontejneru jsem vytáhla několik věcí, které jsem chtěla zachránit. Bednu na nářadí, hodiny, několik knih a desky. Nevzala jsem všechno. Některé věci jsem po prohlédnutí sama vyhodila.
Právě to byl rozdíl, který jsem Andree nedokázala vysvětlit. Nechtěla jsem zachránit každý starý předmět jen proto, že na něj táta někdy sáhl. Chtěla jsem možnost se podívat a sama se rozhodnout.
Máma si nechala několik fotografií a jednu tátovu bundu. Když ji Andrea viděla skládat do krabice, tentokrát už nic neřekla.
Večer jsme měly polovinu bytu skutečně hotovou. Prakticky vzato Andrea udělala obrovský kus práce a bez ní bychom stěhování řešily mnohem déle.
Jenže já měla pořád v hlavě ty diapozitivy.
Sestra se omluvila až o několik dní později
Ne hned. V sobotu odjela naštvaná a v neděli jsme spolu komunikovaly jen kvůli stěhování. O pár dní později mi zavolala sama.
Řekla, že mluvila s mámou a asi opravdu vzala tu „volnou ruku“ příliš doslova. Pořád si myslí, že většina věcí byla bezcenná a stejně by skončila v odpadu. Připustila ale, že jsem u toho měla být.
Omluvila se hlavně za fotografie.
Řekla jsem jí, že tím se nic nevrátí, ale omluvu beru.
Nechtěla jsem kvůli krabici diapozitivů přestat mluvit se svou vlastní sestrou.
Od té chvíle jsme zbytek věcí třídily společně.
Nakonec jsme vyhodily možná devadesát procent
To je na celé situaci trochu ironické. Když jsme další víkend prošly sklep, komoru a zbytek skříní, většinu jsme stejně odvezly pryč. Staré nádobí, rozbité spotřebiče, knihy, které nikdo nechtěl, a desítky předmětů, u kterých už ani máma nevěděla, proč je schovávala.
Některé věci jsem držela v ruce deset vteřin a sama řekla, že je můžeme vyhodit.
Andrea se tentokrát nesmála ani nepoznamenala, že to říkala od začátku.
Jen položila věc do správné krabice.
Máma dnes bydlí v novém bytě a je tam spokojená. Starý byt už dávno patří někomu jinému a většina věcí, které v něm čtyřicet let ležely, nikomu nechybí.
Tátovu dřevěnou bednu mám v garáži.
Je v ní moje vlastní nářadí.
Objektiv, staré hodiny ani bedna nemají skoro žádnou peněžní hodnotu. Kdybych je někdy sama vyhodila, svět se nezboří.
Jen bych chtěla, aby to bylo moje rozhodnutí.
Protože mezi větami „tohle už nepotřebuji“ a „někdo jiný rozhodl, že to nepotřebuji“ je někdy překvapivě velký rozdíl.
