Článek
Dlouho jsem si myslela, že to máme vyřešené. Ne dokonale, ale aspoň pojmenované. Když jsme s manželem plánovali rodinu, hodně jsme mluvili o výchově. O tom, co chceme a hlavně co nechceme. Byly to dlouhé rozhovory, často večer, v klidu, ještě bez dětí, bez únavy. Tehdy jsme měli pocit, že na to máme čas a že si můžeme všechno promyslet.
A v jedné věci jsme se shodli úplně jasně.
Že nechceme vychovávat děti tak, jak byl vychovávaný on.
Jeho otec byl vždycky dominantní. Tvrdý. Přísný. Ten typ chlapa, který má poslední slovo a očekává, že se bude respektovat bez diskuse. Když manžel vyprávěl o dětství, nebylo to vyloženě dramatické, ale bylo z toho cítit napětí. Strach udělat chybu. Pocit, že neexistuje prostor pro vysvětlení nebo pochopení. Pravidla byla daná shora a hotovo.
Bylo to vidět i na jejich rodinných vztazích. Tchán byl autorita nejen pro děti, ale i pro tchyni. Rozhodoval, hodnotil, kritizoval. Ostatní se přizpůsobovali, i když třeba nesouhlasili. Manžel mi sám říkal, že takový být nechce. Že to v něm zanechalo stopy. Že si pamatuje, jaké to bylo, když se bál přijít domů s průšvihem. A že nechce, aby se jeho děti cítily stejně.
Když jsme o dětech mluvili, říkal přesně to, co jsem chtěla slyšet. Že nechce vychovávat strachem. Že chce, aby děti věděly, proč se něco smí a nesmí. Ne anarchii, ne chaos, ale jasné mantinely. Otevřenost. Vysvětlování. Respekt. Modernější přístup, kde rodič není neomylná autorita, ale průvodce.
Věřila jsem mu. Bez výhrad.
Jenže pak se děti narodily. A začaly růst. A s nimi se znovu objevil jeho otec – ne fyzicky pořád, ale v názorech, v poznámkách, v komentářích. Najednou byl všude. V každé návštěvě, v každém telefonátu, v každé větě, která začínala „za nás to bylo jinak“.
„Vy jste na ně moc měkcí.“ „Pořád se s nimi jenom domlouváte.“ „Oni si z vás nic nedělají.“ „To my jsme si tohle dovolit nemohli.“
Zpočátku to byly jen řeči. Poznámky mimochodem, u oběda, mezi dveřmi, při hlídání. Snažila jsem se to neřešit. Brala jsem to jako generační rozdíl. Jiná doba, jiné zkušenosti. Říkala jsem si, že hlavní je, jak to máme nastavené my dva doma, bez publika.
Jenže postupně jsem si začala všímat změny. Ne hned. Ne dramaticky. Ale plíživě.
Manžel začal být přísnější. Najednou mu víc vadilo, když děti odporovaly. Když se ptaly „proč“. Když nebyly okamžitě poslušné. Začal zvyšovat hlas v situacích, které dřív řešil v klidu. Začal používat věty, které jsem u něj dřív neslyšela. Krátké, tvrdé, uzavřené. Bez snahy vysvětlovat.
A pak přišly tresty. Ne fyzické, ale autoritativní. „Protože jsem to řekl.“ „Už jsme to řešili.“ „Nebudeme se o tom bavit.“ Najednou šlo víc o prosazení moci než o řešení situace. A já jsem se v těch chvílích dívala na člověka, kterého jsem sice milovala, ale kterého jsem přestávala poznávat.
Když jsem se ho ptala, co se změnilo, říkal, že děti potřebují pevnou ruku. Že jsou moc rozmazlené. Že když to teď neuhlídáme, vymkne se nám to z rukou. A v těch slovech jsem slyšela jeho otce. Ne jeho vlastní názor. Ne to, na čem jsme se domlouvali.
Nejvíc mě bolí, že se nedokáže otci postavit. Že i jako dospělý muž, manžel a táta se pod jeho vlivem znovu „srovná do latě“. Stačí pár vět od tchána a všechno, co jsme si nastavili, je najednou slabost. Naivita. Příliš liberální přístup.
A já v tom stojím sama.
Protože já to takhle nechtěla. My jsme to takhle nechtěli. Nebo jsem si to aspoň myslela. Mám pocit, že bojuju nejen za naše děti, ale i proti jeho dětství, které se teď dere ven. Proti vzorcům, které si nese v sobě, i když je vědomě odmítal. A které teď přebírají kontrolu ve chvílích, kdy je unavený, pod tlakem nebo pod dohledem svého otce.
Když se o tom hádáme, říká, že přeháním. Že z něj dělám špatného otce. Že přece jen chce, aby z dětí něco bylo. Já mu na to říkám, že z nich něco bude i bez strachu. Že respekt není to samé, co poslušnost. A že výchova není soutěž v tom, kdo je tvrdší.
Nejhorší je, že vím, odkud to u něj pochází. Chápu to. Vidím ten řetězec, který se táhne generacemi. A právě proto mě to tolik štve. Protože místo aby ho přerušil, nevědomky ho prodlužuje. A naše děti jsou teď jeho dalším článkem.
A já stojím před otázkou, kterou jsem si nikdy nechtěla klást: jestli dokážeme vychovávat děti společně, když každý z nás vlastně následuje jiný vzor. Já ten, na kterém jsme se domluvili. A on ten, ze kterého chtěl celý život utéct.
