Článek
Jmenuji se Markéta a letos oslavím čtyřicáté narozeniny. S manželem jsme spolu už opravdu dlouho, v podstatě od školy a máme dvě dcery (10 a 12 let). Za ty roky jsem si zvykla na spoustu jeho vlastností. Není zlý, není nepozorný nebo zapomnětlivý schválně, není to člověk, který by doma nic nedělal nebo se o rodinu nestaral. Jen má jednu věc, která mě poslední roky začala unavovat čím dál víc – na věci, které se týkají mě, prostě neustále zapomíná.
A nejhorší na tom je, že nejde o velké dramatické situace, ale o pořád se opakující drobnosti, které samy o sobě vypadají banálně, jenže když se jich nasbírá dost, začne to člověku vrtat hlavou víc, než by čekal.
Co je na tom asi nejtěžší, je to, že si to člověk strašně těžko nechce brát osobně. Kdyby zapomínal obecně na všechno, člověk by si řekl dobře, je roztěkaný, má toho moc, prostě tak funguje. Jenže on takhle nefunguje. Pro holky si pamatuje všechno. Když mají něco do školy, trénink, kroužek, co chtějí koupit, co potřebují vzít, to zvládá úplně normálně. Stejně tak pro svoje rodiče – když jeho máma něco potřebuje, nikdy nezapomene. Není to ani tak, že by měl problém s pamětí. O to víc to pak ve mně někdy vyvolává pocit, že když jde o mě, automaticky jsem až někde na konci seznamu.
Začalo to už dávno různými maličkostmi, které jsem si sama omlouvala tím, že má hodně práce, že je unavený, že prostě není typ, co má všechno v hlavě srovnané.
Pamatuju si třeba situaci, kdy jsem měla druhý den brzy ráno důležitou pracovní schůzku a potřebovala jsem vyzvednout kostýmek z čistírny. Celý den jsem mu připomínala, že jede kolem po práci, že čistírna zavírá dřív a že bych byla ráda, kdyby ho vyzvedl. Řekl, že jasně, že na to myslí.
Večer přišel domů, zul se, sedl si a tvářil se úplně normálně. Když jsem se zeptala, kde to je, jen se na mě podíval tím svým známým výrazem, kdy mu dojde, že něco zapomněl.
Samozřejmě tam nezajel.
A protože už bylo zavřeno, další ráno jsem ve stresu řešila, co si vezmu na sebe.
Pak přišly další drobnosti.
Volala jsem mu třeba, když mi říkal, že jde zrovna cestou kolem kavárny, a poprosila ho, jestli mi něco vezme. Kávu, čaj, cokoliv. Výsledek byl skoro pokaždé stejný – domů přišel se svým kelímkem v ruce a moje nikde.
Okamžitá omluva, překvapení, nabídka, že mi něco připraví doma.
Jenže přesně tenhle scénář se opakoval tolikrát, že už přestal působit jako náhoda.
Jednou mě měl vyzvednout od lékaře, protože jsem věděla, že po vyšetření nebudu úplně v pohodě řídit. Čekala jsem venku skoro tři čtvrtě hodiny, než jsem mu zavolala. Seděl doma a úplně zapomněl, že pro mě měl jet.
A asi nejvíc mě tehdy zasáhlo období po narození naší první dcery. Byla jsem doma s novorozencem, nevyspalá, úplně vyčerpaná a tehdy poprvé úplně zapomněl na moje narozeniny.
Ne dítě, moje narozeniny.
Ne že by nestihl dárek nebo květinu. On si ten den vůbec neuvědomil, dokud mu večer nezavolala jeho máma a mezi řečí se ho nezeptala, jestli už jsme to oslavili.
Tehdy jsem to obrečela víc, než bych dnes asi čekala, ale po porodu člověk všechno vnímá jinak a mně tehdy došlo, že kdyby mu to někdo nepřipomněl, ten den by normálně skončil bez jediné zmínky.
Před několika měsíci jsem třeba byla nemocná, bolela mě hlava, měla jsem horečku a fakt se mi nechtělo vařit. On tedy jel s holkama pro jídlo s sebou, aby se mnou netrčely doma a nechytily to taky. Ještě než odcházel, normálně jsme se bavili o tom, co chci, a pro jistotu jsem mu to poslala i do zprávy.
Když se vrátili domů, vybalovali jídlo a já koukám – moje tam není.
On se na mě podíval a úplně upřímně řekl, že na mě při objednávání úplně zapomněl.
Moje jídlo prostě vůbec neobjednal.
Okamžitě se omlouval, nabízel mi svoje, ale mě to tehdy fakt zabolelo. Protože v tu chvíli nešlo o jídlo. Šlo o ten pocit, že i když se o tom bavíme minutu předtím, stejně mě jeho hlava úplně přeskočí.
Přenesla jsem se přes to.
Před měsícem jsem lehla s chřipkou.
Večer mi volal cestou domů, že jde kolem kavárny a jestli něco nechci. Zeptala jsem se, kde zrovna je, a když řekl, že už jde dovnitř, poprosila jsem ho o horký bylinkový čaj a jestli by se mi ještě nezastavil pro něco do lékárny.
Přišel domů se svým kelímkem v ruce.
Můj nikde. O lécích ani nemluvím.
Zase ten stejný překvapený výraz, zase omluva, zase „do háje, já na to úplně zapomněl“.
Dobře. Udělal mi doma čaj.
Řekla jsem si, stane se.
Jenže o pár dní později se to stalo znovu.
Volal mi zase, tentokrát už když parkoval a vystupoval z auta před stejnou kavárnou. Řekl, že jde dovnitř, jestli něco nechci.
Zase jsem si řekla o horký čaj, protože tam dělají opravdu skvělou vitamínovou bombu, akorát na nakopnutí imunity.
A zase přišel domů jen se svým.
Tentokrát si to uvědomil hned ve dveřích, ještě než jsem něco řekla.
A já už tentokrát nebyla jen otrávená.
Protože v tu chvíli už to nebylo o čaji.
Poslední kapka přišla před necelými dvěma týdny.
Byla jsem tři dny služebně v zahraničí. Náročný program, minimum spánku, poslední den jsme končili pozdě a domů jsem letěla nočním spojem do Prahy.
Celou dobu jsme byli domluvení, že mě vyzvedne, protože my nebydlíme v Praze a v tu hodinu už mi domů nic rozumného nejelo. První vlak jel až po páté ráno a taxi přes noc a tak daleko, by stálo nesmyslné peníze.
Přistála jsem po půlnoci, zapnula telefon a nic.
Žádná zpráva.
Volala jsem mu.
Nic.
Volala jsem znovu.
Nakonec to zvedl úplně rozespalý.
Spal doma.
Úplně zapomněl, že pro mě měl jet.
Takže jsem nakonec několik hodin seděla na letišti s kufrem a čekala do rána, než pojede první spoj.
A upřímně, tam už jsem necítila ani vztek, spíš takovou zvláštní prázdnotu.
Jenže ono se to ve mně pak několik dní ještě vařilo.
A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že nejde o jednu situaci, ale o všechno dohromady.
Pak jsem jedno odpoledne úplnou náhodou narazila na last minute nabídku.
A prostě jsem to udělala.
Vzala jsem peníze ze společného spořicího účtu.
Přesně z toho účtu, o kterém roky mluvil, že ho „použijeme na dovolenou,“ až bude „správný čas“. Až bude „víc našetřeno“. Až se to bude „hodit“.
Ani nemluvím o tom, že mu už i holky říkaly, že mamka bude slavit kulatiny a měli bychom tedy možná konečně vyrazit na tu moji vysněnou dovolenou, že to bude perfektní dárek. Odpovědi se jim tenkrát dostalo „uvidíme“, však je to ještě „daleko“.
Takže jsem vzala jsem holky, sbalila základní věci a koupila dovolenou.
A odjely jsme.
Odpoledne samozřejmě začal volat, kde jsme, kdy budeme doma a mimo jiné i to, že doma není nic připraveného k večeři.
A já mu jen zavolala; „Jsme s holkama na letišti. Letíme k moři, jako oslavu mých narozenin. Promiň, nějak jsem na tebe zapomněla.“
A asi poprvé po opravdu dlouhé době bylo na druhé straně telefonu ticho.
Protože najednou přesně věděl, jak zní ohraná omluva, když už člověk nemá sílu ji přijmout.
A čím víc nad tím teď přemýšlím, tím víc mám pocit, že člověka nakonec nevyčerpají ty velké věci. Ale stovky malých momentů, kdy má pocit, že kdyby sám nezmizel, stejně by si toho možná ten druhý ani hned nevšiml. A možná, že to bude naposledy, kdy na mně klasicky „jen tak“ zapomněl.
