Článek
Marek si vždycky přál syna. Už když jsem byla těhotná, často mi s úsměvem pokládal ruku na břicho a říkal, že jestli to bude kluk, bude to jeho parťák. Že ho bude brát na fotbal, učit ho jezdit na kole a jednou spolu budou trávit celé víkendy. Ta slova mě tehdy hřála u srdce a naplňovala klidem. V té době zakládal vlastní firmu a já byla pyšná na to, jak moc se snaží. Pracoval dlouho do noci, často byl unavený, ale měla jsem pocit, že to všechno dělá pro nás. Nikdy jsem se nemusela bát o peníze, nemusela jsem řešit, jestli vyjdeme. Mohla jsem zůstat doma, starat se o našeho syna Matyáše a věnovat mu veškerý čas. Připadalo mi to správné a vlastně i pohodlné.
Zlom přišel nenápadně. Když Matyáš slavil své první narozeniny, Marek byl zrovna na služební cestě ve Španělsku. Snažila jsem se to brát s nadhledem, říkala jsem si, že je to výjimečné a že příště už u toho určitě bude. Když se vrátil, přivezl spoustu dárků, autíčka, oblečení i hračky. Jenže doma se sotva zdržel a za pár dní znovu odjel. Začalo mi docházet, že ho doma vlastně skoro nemáme. A co bylo horší, Matyáš k němu neměl žádný vztah. Když přijel, nerozzářily se mu oči, neběžel mu naproti. Díval se na něj spíš zvědavě, někdy až nedůvěřivě. Znal ho hlavně z fotek a krátkých videohovorů. Byl pro něj někým vzdáleným, skoro cizím.
Zkoušela jsem s Markem mluvit. Prosila jsem ho, aby byl víc doma, aby si na syna udělal čas, dokud je ještě malý. Vždycky mě ale uklidňoval stejnými slovy. Že firma je teď v klíčové fázi, že musí dokončit rozjednané zakázky, že jakmile se situace stabilizuje, všechno se zlepší. Slíbil mi, že pak bude mít víc času. Jenže měsíce plynuly a nic se neměnilo. Na druhé narozeniny sice přijel, ale půlku oslavy strávil s telefonem u ucha. Neustále odbíhal, psal maily, řešil pracovní věci. Když jsem mu to vyčetla, vysvětloval mi, že nabírají nové lidi, že firma roste a že to teď musí pochopit každý. V tu chvíli mi ujely nervy. Řekla jsem mu, že si ani nevšiml, jak jeho vlastní syn vyrostl. Odpověděl podrážděně, že mi očividně nevadí žít si pohodlně bez starostí. Ta slova mě zasáhla hluboko. Připadala jsem si jako někdo, kdo je jen doma a nic nedělá, přestože jsem se o dítě a domácnost starala od rána do večera.
Když byly Matyášovi skoro tři roky, navrhla jsem, že bychom mohli jet společně k moři. Toužila jsem po tom, abychom byli aspoň na chvíli normální rodina. Aby Marek viděl, jaký jeho syn je, jak se raduje z maličkostí a objevuje svět. Napadlo mě, že bychom mohli odletět na Vánoce a udělat si je jinak, bez stresu a práce. Marek ani nezvedl oči od telefonu. Řekl mi, jestli jsem se nezbláznila, že právě uzavírají nejdůležitější obchody roku a že si nemůže dovolit odjet. V tu chvíli mi to definitivně došlo. Neměli jsme s Matyášem tátu, měli jsme jen plný bankovní účet. A ten nám byl k ničemu. Řekla jsem mu, že peníze nenahradí rodinu, že Matyáš nebude malý věčně. Zabouchla jsem za sebou dveře a odešla do pracovny.
Tu noc jsem skoro nespala. Ležela jsem a brečela, dokud mi nedošly slzy. Konečně jsem si přiznala pravdu, kterou jsem si dlouho nechtěla připustit. Marek už s námi nežil. Doma se objevil maximálně dvakrát týdně, často jen na pár hodin. Lítal po světě, zatímco my jsme doma čekali. Chyběla mi blízkost, obyčejné povídání, doteky, pocit, že na všechno nejsem sama. Náš partnerský vztah se ocitl na bodu mrazu a já měla pocit, že se z nás stali spíš spolubydlící než manželé.
Nakonec jsem sebrala odvahu a dala mu ultimátum. Řekla jsem mu, že buď omezí práci a začne být skutečně s námi, nebo odejdu i se synem. Smál se mi, myslel si, že přeháním a že to nikdy neudělám. Řekla jsem mu klidně, ale rozhodně, že má dva měsíce na změnu. Teď už uběhl měsíc a nic se nestalo. Přesto pořád doufám. Nechci rozbít rodinu. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli nějakou vůbec máme. Peníze jsou důležité, ale Matyáš bude malý jen jednou. A ty nejkrásnější roky nám pomalu a nenávratně utíkají.
