Článek
Když jsme se brali, vůbec jsem nepochybovala o tom, že finance budeme řešit společně. Nikdy jsme neuvažovali o předmanželské smlouvě ani o odděleném hospodaření, protože mi připadalo samozřejmé, že v manželství táhnou oba za jeden provaz a že pokud se jednomu začne dařit víc, automaticky z toho těží celá rodina. Dlouho jsem měla pocit, že to tak opravdu je, protože v prvních letech jsme byli zvyklí mluvit o všem otevřeně a nic zásadního jsme před sebou neskrývali. Až postupně mi začalo docházet, že i když manžel vydělává výrazně víc než já, zodpovědnost za běžný chod domácnosti zůstává hlavně na mně a že některé věci začal brát spíš jako samozřejmost než jako něco, co by měl aktivně řešit také.
Pracuji jako asistentka ve škole a můj příjem je oproti manželovu platu opravdu nižší. On podniká už několik let a daří se mu dobře, jeho příjmy jsou stabilní a několikanásobně vyšší než moje výplata. Každý měsíc mi posílá určitou částku na domácnost, takže úplně bez prostředků nejsem a navenek to může vypadat, že je všechno v pořádku. Jenže právě v tom je ten rozdíl mezi tím, jak to působí zvenčí, a tím, jak to ve skutečnosti funguje. Ta částka pokryje základ, ale často mám pocit, že vůbec neodpovídá tomu, kolik stojí běžný provoz rodiny ani tomu, co si vzhledem ke svým možnostem může dovolit.
Z těch peněz platím většinu nákupů, drogerii, léky, školní potřeby, obědy, kroužky pro děti, příspěvky do školy, běžné výdaje kolem domu i spoustu drobností, které se nasčítají mnohem rychleji, než si člověk uvědomí. Když je potřeba koupit nové boty, zimní bundu, zaplatit nečekaný doplatek za energie nebo řešit návštěvu veterináře, okamžitě je to znát. Máme doma psa i kočku, takže i to jsou pravidelné výdaje navíc, které většinou automaticky řeším já. Často se snažím plánovat dopředu, rozepisovat si, co kdy přijde, ale stejně se stává, že ke konci měsíce začnu počítat každou korunu a přemýšlím, co může ještě pár dní počkat.
Když vidím, že už opravdu nevycházím, musím mu říct, že bude potřeba poslat něco navíc. Nikdy mě neodmítne úplně, peníze pošle, ale téměř vždycky to doprovodí poznámkou, že bych měla výdaje víc hlídat, že některé věci nejsou nutné hned nebo že se dnes dá ušetřit skoro na všem, když člověk chce. Podle něj mám někdy tendenci řešit věci zbytečně rychle a bez větší rezervy. Jenže já mám pocit, že rezervu si v běžném rodinném provozu člověk často ani vytvořit nemůže, zvlášť když ceny rostou skoro ve všem a děti potřebují každou chvíli něco nového.
Někdy mě mrzí, že o penězích mluví tak, jako by domácnost fungovala sama od sebe. Jako by bylo samozřejmé, že lednice je plná, děti mají všechno potřebné, oblečení se obměňuje, školní akce se platí včas a doma nic nechybí. Přitom za tím stojí neustálé přemýšlení, organizování a rozhodování, co se koupí teď a co ještě chvíli počká. On to často bere tak, že když pošle domluvenou částku, jeho část povinností tím končí.
Nejde o to, že by rodinu zanedbával úplně. Na společné dovolené jezdíme, několikrát do roka někam vyrazíme a dětem umí dopřát hezké věci, když uzná za vhodné. V létě jsme byli u moře, v zimě jsme jeli na pár dní na hory a děti si to užily. Když jsme spolu, umí být pozorný a někdy mám pocit, že všechno funguje tak, jak by mělo. Jenže zároveň si umí dopřát i sám a v tom je rozdíl, který mě poslední dobou začíná trápit čím dál víc.
Občas odjede na prodloužený víkend s kamarády nebo si naplánuje pracovní cestu, která se protáhne o den nebo dva navíc. Tvrdí, že potřebuje vypnout, změnit prostředí a na chvíli přijít na jiné myšlenky, protože tlak kolem podnikání je velký a odpovědnost nese hlavně on. Chápu, že jeho práce není jednoduchá a že má starosti, které já nevidím. Jen mě někdy mrzí, že podobnou potřebu odpočinku u mě skoro nevidí. Když řeknu, že bych si taky ráda na chvíli odpočinula nebo odjela aspoň na den pryč bez povinností, většinou odpoví, že to můžeme naplánovat někdy později, až bude klidnější období.
Jenže to klidnější období nepřichází. Místo toho se řeší práce, termíny, schůzky a další plány. A já mám pocit, že běžný provoz rodiny jede pořád stejně bez ohledu na to, jestli je klid nebo ne. Ráno škola, odpoledne kroužky, domácí úkoly, nákupy, domácnost, organizace víkendů. Většina těchto věcí zůstává na mně, protože on často přijede domů pozdě nebo je myšlenkami pořád jinde.
Děti už si některých věcí začínají všímat mnohem víc než dřív. Starší dcera se mě nedávno ptala, proč tatínek tolik řeší peníze u běžných věcí, ale zároveň si bez delšího rozmýšlení koupí něco dražšího pro sebe. Těžko se mi to vysvětluje, protože sama někdy nevím, kde přesně je hranice mezi rozumností a přehnanou kontrolou. Nedávno se řešilo její sportovní vybavení, protože bylo potřeba dokoupit nové věci, a manžel měl pocit, že některé položky jsou zbytečně drahé. Já ale vím, že když dítě něco dělá pravidelně, nedá se to obejít donekonečna kompromisy.
Podobné situace pak vytvářejí napětí i mezi námi dvěma. Já mám pocit, že vidím každodenní realitu, on zase tvrdí, že se musíme dívat na věci s odstupem a plánovat dlouhodobě. Jenže právě v každodennosti se ukazuje, kdo co skutečně nese.
Nejvíc mě asi trápí, že péče o domácnost, organizace všeho kolem dětí a každodenní starosti jsou automaticky brané jako samozřejmost. Jako něco, co se děje samo, protože jsem doma dřív nebo protože si to umím zařídit. Přitom právě tahle neviditelná část života bere nejvíc energie.
Nemyslím si, že je zlý člověk ani že by rodině nechtěl dopřát. Jen mám poslední dobou čím dál silnější pocit, že už nevidí, jak moc by mohl rodině ulevit — nejen finančně, protože si objektivně může dovolit posílat víc a nemusel by řešit každou tisícikorunu navíc, ale i tím, že by víc vnímal, co všechno běžný život obnáší. Někdy totiž nejde ani tak o peníze samotné, ale o pocit, že na to člověk není sám a že druhý vidí, kolik práce a přemýšlení je za tím, aby všechno fungovalo každý den stejně samozřejmě jako dosud.
