Článek
Na začátku jsem tomu vlastně nevěnoval skoro žádnou pozornost. Poprvé jsem si toho všiml úplnou náhodou, když mi manželka přeposílala e-mail z práce. Potřeboval jsem od ní nějaký dokument, tak mi ho poslala ze své firemní adresy a já si při čtení automaticky všiml podpisu pod zprávou. Před jejím jménem stálo Ing.
Na chvíli jsem se zarazil, protože moje první reakce byla, že jde nejspíš o nějakou přednastavenou firemní šablonu nebo chybu, které si prostě nevšimla. Člověk podobné věci v e-mailových podpisech občas ani neřeší, zvlášť když je nastavuje někdo jiný. Večer jsem se jí na to zeptal spíš mimochodem, skoro mezi řečí, když jsme seděli doma.
Na okamžik bylo vidět, že ji ta otázka trochu zaskočila. Pak ale poměrně rychle odpověděla, že to po ní chtěla nadřízená. Prý to podle ní působí na klienty lépe, když mají pocit, že komunikují s někým, kdo má vysokoškolské vzdělání. Říkala to klidně, skoro jako by šlo o běžnou pracovní drobnost, kterou není potřeba dál rozebírat.
Přišlo mi to zvláštní, ale zároveň jsem si řekl, že do jejich firemního prostředí nevidím a možná to opravdu někde takhle funguje. V některých oborech lidé řeší image víc než obsah a pokud to byl jen podpis v pracovním mailu, neměl jsem chuť z toho dělat téma. Pustil jsem to tehdy z hlavy.
Věděl jsem přitom dobře, že vysokou školu kdysi studovala. Několik semestrů tam vydržela, ale nakonec ji nedokončila. Stalo se to ještě dávno předtím, než jsme se poznali. Nikdy mi vlastně pořádně nevysvětlila proč. Jednou zmínila, že toho na ni tehdy bylo moc, jindy naznačila, že ji obor přestal bavit a nemělo cenu se do toho nutit. Nikdy jsem po tom víc nepátral, protože mi to přišlo jako jedna z těch věcí, které má člověk uzavřené dávno předtím, než vstoupí do nového vztahu.
Jenže po nějaké době jsem si toho všiml znovu.
Tentokrát ne v e-mailu, ale doma na dokumentech, které měla rozložené na stole a podepisovala je. Šlo o běžné formuláře, nic pracovního, a přesto bylo před jejím jménem zase stejné označení.
To už mi přišlo divnější.
Najednou už to nevypadalo jako něco, co po ní chce firma, ale jako něco, co začala používat sama automaticky.
Neptal jsem se hned. Jen jsem si to uložil do hlavy a začalo mi to vrtat myšlenkami víc, než jsem čekal.
Pak přišla situace, kdy už to nešlo úplně přejít.
Jednou večer jsem ji vezl na pohotovost. Nebylo to nic vážného, ale měla bolesti a chtěla to raději zkontrolovat. Seděli jsme u příjmu, sestra zapisovala klasické údaje — jméno, příjmení, datum narození, adresa, zdravotní pojišťovna.
Pak přišla otázka na titul.
A moje manželka bez nejmenšího zaváhání řekla:
„Ing.“
Řekla to úplně samozřejmě, bez zaváhání, bez toho typického tónu člověka, který si není jistý, jestli to má vůbec smysl uvádět.
Právě to mě zarazilo nejvíc.
Protože v tu chvíli už nešlo o klienty, práci ani dojem v obchodním jednání. Byla to obyčejná nemocniční karta, kde ten údaj ve výsledku nic neznamenal, a přesto ho uvedla stejně samozřejmě jako jméno nebo datum narození.
Cestou domů jsem se jí na to zeptal znovu.
Tentokrát už přímo.
Jen mávla rukou a řekla, že to přece není důležité.
Jenže bylo vidět, že jí vadí už samotný fakt, že se na to ptám. Odpověď rychle ukončila a dál se o tom nechtěla bavit. Přesně ten typ reakce, kdy člověk pozná, že narazil na téma, které druhý nechce otevírat.
Od té doby jsem si toho začal všímat častěji.
Najednou jsem slyšel, jak titul používá při telefonátech, když se někde objednávala, když vyplňovala formuláře, když psala e-maily mimo práci nebo když někde uváděla své údaje.
A čím častěji jsem to registroval, tím víc mi to začalo vadit.
Ne proto, že by na těch třech písmenech samo o sobě nějak zvlášť záleželo.
Spíš proto, že jsem měl čím dál silnější pocit, že sleduju něco, co je zbytečné a zároveň nepříjemně trapné.
Nejhorší jsou situace, kdy to používá před lidmi, kteří velmi dobře vědí, že ten titul nikdy nezískala. Znají ji roky, znají její minulost, vědí, jak to se školou bylo, a přesto nikdo nic neřekne.
Prostě to přejdou.
Jako by to nebyla jejich věc.
A právě to je na tom možná nejnepříjemnější.
To ticho.
Ten okamžik, kdy je jasné, že to všichni slyšeli, všichni si to uvnitř srovnali, ale nikdo nemá potřebu cokoli komentovat, protože by to jen zbytečně vytvářelo nepříjemnou situaci.
Jenže mně to nepříjemné je.
Protože stát vedle člověka, který si dobrovolně přidává něco, co mu nepatří, a tvářit se, že je to normální, ve mně vyvolává zvláštní druh studu.
Ne kvůli okolí.
Spíš kvůli tomu, že mám vedle sebe někoho, kdo má očividně potřebu působit jako něco, čím prostě není.
A čím déle to trvá, tím víc si uvědomuji, že nejde o titul samotný.
Jde o ten zvláštní pocit, když člověk sleduje někoho blízkého, jak si vytváří drobnou lež, kterou nikdo nevyvrací jen proto, že to nestojí za konflikt.
Jenže tím to nezní věrohodněji.
Naopak.
Když člověk začne hrát roli, kterou všichni kolem dávno prohlédli, nepůsobí důležitěji.
Jen trapněji.
